Na cestě do vašich schránek je páté číslo tištěného Médiáře. Koupit taky lze hned na Alze.

„Blbá jak pučtok, to už neříkejte,“ žádá stát

Český stát za veřejné peníze požaduje, aby se lidé vyjadřovali o veřejně činných osobnostech v diskusích jen hezky. A protipirátská aliance si hraje na soud, kterým není.

Projekt Hate Free Culture, který realizuje odbor Úřadu vlády České republiky nazvaný Agentura pro sociální začleňování, s grantovou podporou z Islandu, Lichtenštejnska a Norska, spustil začátkem minulého týdne kampaň Jsme v tom společně. Tato kampaň má údajně upozornit na to, že takzvané „hejty“ se netýkají jen příslušníků menšin. Na čtyřicet tváří českého veřejného života proto veřejně představilo nelichotivé komentáře, které jim přišly mailem nebo se objevily jako příspěvky na sociálních sítích. Stojí za to si všechny ty komentáře přečíst. Ano, některé jsou opravdu hnusné a odpovídají zhruba tomu, co se píše tak maximálně na veřejných záchodcích. Ale jsou tam i jiné.

Zorka Hejdová a její "hejt"

Zorka Hejdová a její „hejt“

„Pěkná sice je, ale blbá jak pučtok. A měla by něco udělat s tím smíchem, to je děs!!“ Tento „hejt“ na svou adresu například zaznamenala (a v „antihejtovací“ kampani vyzdvihla) moderátorka Evropy 2 Zorka Hejdová.

David Kraus se také cítí hejtován

David Kraus se také cítí hejtován

„Ta zpěvácká kreatůra žije jen ze jména Kraus.“ Tento výrok si o sobě kdesi přečetl či vyslechl zpěvák David Kraus (jinak syn herce a moderátora Jana Krause, jehož televizní show Uvolněte se, prosím obstarává se svou skupinou hudební doprovod – což je nejčastější a v poslední době často jediná příležitost, kdy můžete Davida Krause vidět na obrazovce). Rovněž neváhal uvést zmíněnou větu jako vhodný příklad nenávistného komentáře.

Do boje proti hejtům se zapojila i zpěvačka Tonya Graves

Do boje proti hejtům se zapojila i zpěvačka Tonya Graves

„Tonička se za 20 let ani neobtěžovala naučit se řeč. To o něčem svědčí…“ dozvěděla se zase zpěvačka Tonya Graves. A také se pochlubila, jakéže to hrůze musí čelit.

Vážně se dá tohle považovat za hlásání nenávisti, proti kterému je třeba bojovat kampaní placenou z veřejných peněz? Jako fakt? Docela určitě? V tom případě jsou tvůrci kampaně trestuhodně nedůslední: proč už dávno nepranýřují třeba architekta a historika architektury Zdeňka Lukeše, který v roce 2000 napsal do Lidových novin, že ho děsí zombie Karel Gott? O Janu Rejžkovi nebo zesnulém Andreji Stankovičovi raději nemluvě. Mimochodem, zrovna Janu Rejžkovi vyšla nedávno kniha, shrnující jeho hudební publicistiku z let 1974 až 1993. Kniha má titul Jak tohle vůbec můžete otisknout? Právě to bylo totiž motto nespokojených dopisů, které na základě jeho recenzí chodily do redakcí. Popřípadě rovnou na ÚV KSČ, kde se nejeden hudební matador protežovaný tehdejším režimem dovolával u všemocného tajemníka kulturního oddělení Miroslava Müllera zákazu nebo aspoň maximálního ostrakizování nepohodlných kritiků.

Dotyčné veřejné osobnosti nedělají v aktuální kampani vůbec nic jiného. Zkrátka si honem honem přihřály vlastní polívčičku a za veřejné peníze účtují bez jakékoli možnosti oponentury s lidmi, kteří si dovolili dát jim najevo, že jim nesedí jejich umělecký styl, jejich tvorba nebo ony samy. Jistě, dali jim to najevo slovníkem hodně expresivním, ale takové už je zkrátka prostředí internetu a sociálních sítí. Ono se vážně podobá hospodě. Některé hospody dokážou inspirovat, někdy jde ale skutečně o pajzly. Především tam ale nikdo nikoho nenutí vstupovat. Pokud se mi nelíbí, jak se nějaká diskuse vede, nemusím se jí účastnit. Pokud na svou adresu zaznamenám komentář, který je pod mou úroveň, můžu ho tak také brát, tedy ho především ignorovat. Snažit se ale nepohodlné komentáře umlčet s odkazem na to, že jsou „nenávistné“ – a dokonce vynakládat na jejich ostrakizaci veřejné peníze – je ale zásadně špatně. Každá veřejně vystupující osobnost nese svou kůži na trh a musí do určité míry počítat s tím, že se o ní lidé budou bavit. A ne pouze lichotivě. Pokud herec, moderátor nebo muzikant nedokáže unést riziko, že ho diváci vypískají, ať před ně vůbec neleze. Je to totiž jejich právo. A stát, který jim chce toto právo upírat, zavádí prachobyčejnou cenzuru. Nic jiného. Tahle kampaň v takovémhle pojetí zkrátka vůbec neměla vzniknout.

*

Něco podobného se dá říct i o další kampani, kterou se rovněž začátkem týdne pochlubila „protipirátská organizace“ BSA – The Software Alliance. Ta rozeslala redakcím tiskovou zprávu o „prvním alternativním trestu“ softwarovému pirátovi Jakubovi S. Ten prý způsobil škodu v hodnotě 5,7 milionu Kč, byl kromě podmíněného trestu odnětí svobody odsouzen k její náhradě, ale z této povinnosti se údajně může vyvázat tím, že dosáhne 200.000 zhlédnutí videa svého „pirátského příběhu“. Ve videu vystupuje Jakub S. osobně, namluvený hercem Michalem Dlouhým.

Co je na téhle kampani špatně? Především to, že BSA ze sebe dělá něco, co není, tedy se tváří, že je jakousi institucí veřejného práva s donucovací pravomocí. To ale v žádném případě není pravda. Jak už správně upozornil server Technet spadající pod iDnes.cz, žádný alternativní trest ve skutečnosti nepadl. Jakub S. byl zcela standardně odsouzen soudem k propadnutí majetku a rozsudek platí. Na alternativním „vykoupení“ se s ním dohodly pouze subjekty zastupované BSA, ale pokud se o náhradu škody přihlásí i jiné (Technet zmiňuje zejména Playman a Českou protipirátskou unii), sdílení videa mu nepomůže.

BSA by měla být příště ve své komunikaci opatrnější, jinak riskuje, že se do sporu se zákonem dostane sama. A půjde konkrétně o zákon o regulaci reklamy.