Masivní pozornost zejména novinářské obce dnes na Facebooku získalo prohlášení bývalého komentátora Lidových novin a tehdy i vedoucího jejich sobotní přílohy Orientace Petra Kamberského k vnitřním poměrům v Lidových novinách. Kamberský jím reagoval na obsah dnešní Orientace, konkrétně hlavní text Daniela Kaisera s titulkem Ten, který měl pravdu a podtitulkem V míře, v níž byl ideovým prezidentem, byl Václav Klaus dobrý prezident.
„Za takřka dvacet let práce v novinách jsem nikdy nevyprávěl o vnitřních poměrech. Ale při pohledu na dnešní LN a její sobotní přílohu říkám toto: ředitel Dalibor Balšínek mi nezřídka vyhazoval věty, odstavce i celé články z novin, když nebyly konformní s hradním postojem. Zakazoval mi předem psát o tématech jako je DPH, důchodová reforma či pěstounská péče, zejména když jsem měl jiný názor než Václav Klaus,“ prohlásil Kamberský.
„Poslední kapkou, proč jsem odešel bylo toto: veřejně oznámil, že dostanu pokutu za otištění článku naše pravidelného přispěvatele Martina Putny a poté jsem dostal příkazem otisknout manifest akce D.O.S.T okomentovaný předsedu akce D.O.S.T. Michalem Semínem. Článek, který, jak se sám pochlubil kolegům, vymyslel Václav Klaus. A jelikož intelektuální příloha řízená jakýmkoli politikem přestává být intelektuální přílohou, výsledek byl jasný,“ doplnil Petr Kamberský, který z LN odešel ke konci loňska a vrátil se do Hospodářských novin.
Putnův text vydal loni 29. září, Semínova reakce vyšla o týden později 6. října - oba materiály uvádíme pro úplnost v celém znění níže.
„Kolega Kamberský za Putnův text nikdy žádnou pokutu nedostal, přestože porušil několik redakčních pravidel,“ prohlásil v reakci na svého bývalého kolegu Dalibor Balšínek, „jako otvírák Orientace zařadil jiný text, než který nahlásil na poradě. Nikoho o změně neinformoval, což jako šéfredaktor nemohu z principu akceptovat. Jako ‚trest‘ byla povinnost publikovat názor Putnou napadené protistrany, v tomto případě Michala Semína - ten už v LN pro jiné důvody publikován nikdy nebude [Semín to potvrzuje - pozn. red.] -, což má být ve slušných novinách pravidlem. Petr Kamberský účelově blábolí, chtěl by být za hrdinu, ale zatím se chová přesně opačně.“
„Důvody odchodu Petra Kamberského přesně neznám,“ tvrdí šéf Lidových novin Balšínek, „ale usiloval se kromě vedoucího Orientace stát i vedoucím komentátorského oddělení, všichni komentátoři se proti těmto jeho ambicím ostře postavili a mně bylo jasné, že by si nezískal patřičnou autoritu a respekt a sdělil jsem mu, že mu tuto práci nikdy nesvěřím.“
Po zveřejnění tohoto článku na Balšínkova slova reagoval Kamberský na Facebooku, reakci doplňujeme [zvýraznění jmen je redakční]:
„Jednoho dne si mne zavolal pan Balšínek, že musím okamžitě přijet do redakce. Nalil mi Black Label a řekl mi, že je třeba zkrotit komentáře, že to stojí za prd a že bych je měl, kromě Orientace, řídit já. Řekl jsem mu, že to sice není není špatný nápad (spojit Orientaci s komentáři nebo s kulturou), ale že to někteří členové komentářové redakce nikdy ‚nekousnou‘. Balšínek říkal ‚to neva, budou si muset zvyknout‘. Daniel Kaiser řekl, že dá výpověď, Dalibor Balšínek ten plán odvolal. Tedy: nápad, aby Kamberský řídil komentáře, vzešel z hlavy Dalibora Balšínka, nikoli z mé. Dosvědčí to zástupci šéfredaktora Jan Dražan, Daniel Hrubý a nepřímo i šef komentátor Martin Zvěřina. Balšínek, jak je jeho zvykem, opět říká úplný opak toho, co je pravda.
„Šéfredaktor není titulární funkce a stejně jako jsem v lednu vyhodil komentář Danielu Kaiserovi z prvního vydání, o kterém jsem předem nevěděl, v tomto případě jsem Kamberskému řekl, že musí otisknout názor protistrany. Noviny nejsou samopráva, mají hierarchii,“ reagoval dále Balšínek - podle svých slov od pátku na dovolené -, v tiráži nyní uváděný jako výkonný ředitel a šéfredaktor Lidových novin.
Ve zmíněném komentáři z 10. ledna nadepsaném Vstanou nové chobotnice s podtitulkem Mesalianci různých zájmů nemá za sebou jen Miloš Zeman, ale všichni hlavní kandidáti [prezidentské volby - pozn. red.] Kaiser mimo jiné napsal, že „do řízení Economie mluví známý pražský advokát a poradce předsedy ČSSD Radek Pokorný nebo třeba Miloš Růžička z PR agentury Bison & Rose, taktéž známý kontakty na Lidový dům“ nebo že u Jana Fischera „jsou skutečně na místě obavy, jestli se nenechá vodit lidmi, jako je jeho hlavní sponzor Tomáš Chrenek nebo jedna z nejnebezpečnějších postav na pomezí obchodu, reklamy a politiky Jaromír Soukup“.
Balšínek později na Twitteru napsal, Soukup, majitel největší tuzemské mediální agentury Médea, „se snaží zaříznout LN, jak jen to jde“.
Marně hledám na Twitteru Jaromíra S.Zmizel?Zajímá me,co si myslí?Zvlašť,když se snaží zaříznout LN,jak jen to jen jde.
— dalibor balšínek (@balsinek) 23. ledna 2013
Lidové noviny byly v posledních letech názorově proklausovské, před lednovou prezidentskou volbou nicméně podporovaly Karla Schwarzenberga proti Miloši Zemanovi. „Začínám si uvědomovat, že jsem se stal pravdoláskařem proti své vůli. Měnit už to ale nebudu,“ glosoval koncem ledna na Twitteru Balšínek.
Začínám si uvědomovat,že jsem se stal pravdoláskařem proti své vůli.Měnit už to ale nebudu.
— dalibor balšínek (@balsinek) 28. ledna 2013
Svatý Václave, vyžeň fašisty!
Dilemata svatováclavské tradice lze nahlížet různě - takto je dnes vidí ve své vyhraněné eseji kritik a spisovatel Martin C. Putna
Lidové noviny, 29. 9. 2012
Konzervativní tradice v posledních letech z ne zcela jasných důvodů vyklidila pole a prázdné místo obsadili hlasatelé národovectví, nesnášenlivosti i nenávisti. Podobný příběh jsme tu už jednou viděli: když frustrace z hospodářské krize a neschopnosti tradičních politických stran spálila celou Evropu.
Zvláštní státní svátek: jen obtížně bylo jeho zavedení v českém parlamentu prosazeno; většina národa ho vnímá jako příležitost spustit na chalupě sekačky; ale v posledních letech ho Václav Klaus využívá k nacionalistickým kázáním stejně, jako je k nim ochoten využít shromáždění DOST; a světcova lebka, jejíž uctívání bylo donedávna věcí těch nejnostalgičtějších milovníků předmoderní katolické kultury, je do Staré Boleslavi slavnostně převážena prezidentskou limuzínou. Dobrá příležitost pokusit se podívat na konzervativně-nacionálně-náboženský obrat, k němuž v jisté části české společnosti v posledních letech dochází. A když svátek připomínající historickou osobnost - tedy v historických souvislostech. Půjde však o historii nedávnou.
Současná vlna nábožensky laděného nacionalismu je v jádru polemickou reakcí na společenskou, kulturní a náboženskou situaci českých i evropských devadesátých let. Tehdy vládl všeobecný optimismus, snilo se o multikulturní civilizaci, a dokonce s Fukuyamou o konci dějin. Návrat do Evropy byl hlavním heslem zahraniční politiky.
Vlastenectví či nacionalismus nebyly součástí slušné společenské rozpravy. Václav Klaus se tehdy pokládal za libertariána a mluvil jen o penězích. Nacionálně pravicový extremismus existoval, ale dokázal vyprodukovat nanejvýš vulgární zjev Miroslava Sládka a ten nanejvýš něco málo nad pět procent voličské přízně.
Konec hodných křesťanů České křesťanské církve vyšly z komunismu sice pochroumány, ale zato se zkušeností z pronásledování, disentu a exilu. Veřejní mluvčí katolicismu té doby - kněží Václav Malý, Tomáš Halík či jezuita Petr Kolář, publicisté Petr Příhoda či Jiří Zajíc - byli lidé prošlí touto zkušeností, usilující, aby katolicismus byl při vytváření nové společnosti pozitivní silou a rozumným (i rozumně kritickým) hlasem. Rovněž zástupci křesťanstva v politice -ať se jménem křesťanství na rtech jako KDU, nebo jen se „soukromým“ křesťanským rozuměním světu jako ODA - působili tímto směrem. A i ty kruhy, které nostalgicky snily o starém Rakousku, o monarchii a aristokracii, činily tak většinou v souvislosti s heslem střední Evropa, a tedy v explicitně antinacionalistickém duchu.
Konečně v kultuře byla vševládnou módou postmoderna hlásající, že nic závazného neexistuje a že úlohou dnešních tvůrců a myslitelů je už jen „dekonstruktivně“ žonglovat s obsahy starých obrazů a příběhů. Totéž se pak odehrávalo i na rovině náboženské. Ostatně Václav Havel byl nejen symbolickým ztělesnitelem dobových nadějí, ale i neoficiálním nejvyšším představitelem necírkevní duchovnosti, otevřené jak křesťanským tradicím, tak westernizovaným formám buddhismu a vůbec různým podobám New Age, tedy postmoderny duchovní.
Takový byl stav na počátku devadesátých let. Odvacet let později je nacionalismus jednou z dobových mód a katolicismus v ultrakonzervativní verzi jeho ideologickou oporou. Vytvořila se široká, jen na první pohled nesourodá fronta: DOST jakožto politické hnutí i intelektuální trust nacionálních kruhů; Jana Bobošíková se svou vulgárně populistickou Suverenitou; Daniel Landa se svými muzikálovými mysticko-nacionálně-grálovými agitkami; „tradiční“ holohlaví náckové ze severních Čech; síť ultrakonzervativních náboženských organizací (Institut svatého Josefa, Hnutí pro život aj.) a na ně napojených agilních blogerů (ano, i to je důsledkem „demokratického“ potenciálu nových technologií: jeden recepční z hotelu v Českých Budějovicích, který nemá žádné vzdělání, ale jen dost času a energie, si založil internetovou Katopedii jakožto protiklad „relativistické“ Wikipedie a díky svému donašečství se stal postrachem mnoha katolických kněží); kulturní spolky a sdružení pěstující „přátelství se slovanskými národy, s Ruskem zvláště“; ochotní lokajové ve vrcholové politice, jako bývalý ministr školství Dobeš; někteří z nejbližších Klausových poradců a na vrcholu všeho sám Klaus.
Nacionalismus coby kontrakultura?
Společenství osob a spolků vyhlíží disparátně, ale jeho ideologický systém je koherentní: antievropanství coby boj se zahraničními nepřáteli; homofobie coby boj s morálními nepřáteli; antiromský rasismus coby boj se sociálními nepřáteli; katolikálství čili fundamentalistická podoba katolicismu coby boj s duchovními nepřáteli, totiž relativisty; jen zřídka otevřený antisemitismus jako boj s univerzálními nepřáteli, neboť antisemitismus je pro většinu společnosti stále příliš kontroverzním pojmem (proto někteří blogeři z DOST obmyslně bojují proti „tabuizaci židovské otázky“), a také zřídka otevřený antiislamismus (protože ten by mohl nést pro své hlasatele skutečné, nejen virtuální riziko). V souhrnu jde o pěstování pocitu boje proti zlému a bezhodnotovému světu, pocitu vyvolené falangy bojovníků, pocitu spravedlivé kontrakultury... Pojem kontrakultura je klíčový. Zavedl ho sociolog Theodore Roszak jako souhrnné označení pro tehdy nové hnutí alternativní mládeže. V knize The Making of a Counter Culture (1968) však sám opakovaně uváděl paralelu k ranému křesťanství, jež bylo až do svého zrovnoprávnění na počátku čtvrtého století kontrakulturou vůči oficiální, již vyčerpané, zestárlé kultuře pozdního řecko-římského světa. Tím Roszak vytváří předpoklad, aby byl jeho pojem používán i pro jiné typy kulturních uskupení napříč dějinami, jež se vědomě stavějí do radikální opozice vůči kultuře vládnoucí, vytvářejí alternativní a často záměrně provokující systémy názorů, hodnot a životních forem - a samozřejmě doufají, že tento jejich systém bude právě díky této radikalitě natolik nabývat na přitažlivosti, že se jednoho dne změní v systém dominantní. Ačkoliv je tedy systém názorů vyznávaný novými českými nacionalisty v přímém protikladu ke vzorové kontrakultuře popsané Roszakem - jeden ze zdrojů jejich přitažlivosti tkví právě v tomto „patosu kontrakulturnosti“. Vnovém kontextu je zvláště pro někoho, kdo je společensky či osobně frustrován, vlastně velmi snadné a svůdné prohlásit se za „věřícího konzervativce“, „skutečného vlastence“, „politicky nekorektního“ a „vyznavače tradičních rodinných hodnot“. V otevřené demokratické společnosti a pomocí nových technologií to nestojí žádnou námahu, nenese to s sebou žádné riziko.
Naopak, umožňuje to těšit se z implicitního morálního privilegia, jež s sebou kontrakulturnost (díky tradici zcela jiných kontrakultur!) nese.
Tím nemá být řečeno, že pouhá módnost a psychologická přitažlivost kontrakulturnosti je dostatečným důvodem, proč se mohla tato nacionálně-katolikální formace v liberálních a spíš necírkevně zbožných českých zemích takto rozvinout. Důvody jsou i objektivní, historické: zklamání z nereálnosti snu o všeřešící sjednocené Evropě; frustrace z ideové vyprázdněnosti a bezohledné pragmatičnosti demokratických politických stran; znuděnost z vlažnosti a rozpačitosti působení oficiálních církevních struktur; děs z reálné hospodářské krize i z podobně reálného, politiky zatím neúspěšně řešeného sociálního problému s nezaměstnaností Romů; a na kulturní rovině i finální zhnusení z rétorického cynismu a tajtrdlíkovství pozdní postmoderny v umění a myšlení.
Opět: symbolicky lze chápat jako ztělesnění všech zklamaných nadějí i poslední fázi života Václava Havla, který ještě registroval negativní vývoj společnosti i kultury, ale již nebyl schopen soustavnější myšlenkové analýzy, natož politické akce -a místo toho se stahoval do skleněných, vpravdě „šípkovských“ zámků svých showbyznysových projektů v duchu oné groteskní, vyčpělé postmoderny. A jestliže se i Havel opakovaně vymezoval proti nacionalismu a v politických konceptech z devadesátých let trval na budování společnosti občanské a pluralitní, nikoliv (jen) národní - ký div, že právě národ, slovo v raných devadesátých téměř zapomenuté, se stalo heslem této nové kontrakultury, doufaným staronovým všelékem na choroby dneška. Fašismus, tradice evropská Tak jako české naděje raných devadesátých souvisely s celoevropskými nadějemi oné éry, i česká frustrace a nacionálně-katolikální kontrakultura raných let desátých souvisí s evropským děním. Hospodářská krize, jakož i vyprázdnění a ztechničtění evropského projektu - to přichází z Evropy. Vyprahnutí a vnitřní rozštěpení tradičních církví, jakož i stále ostřejší problém s přistěhovaleckými menšinami - to je v Evropě přítomno mnohem mohutněji než v Čechách. Tudíž i nacionálně-náboženská reakce prochází celou Evropou masivněji. Stačí se podívat do evropských parlamentů, na rakouské Svobodné, na maďarský Jobbik, na řecký Zlatý úsvit, na polské Právo a spravedlnost, na krajní nacionální pravici dokonce i v Nizozemsku či Finsku. Francouzská Národní fronta je už tradičním fenoménem francouzské politiky a Francie se ji naučila zvládat - ale pokud i v Německu, v zemi právě kvůli historickým vinám tak úzkostlivě dbající na demokratickou a až antinacionalistickou výchovu mládeže, začínají zasedat v parlamentech jednotlivých spolkových zemí neonacisté - je to signál, že jde do tuhého v celoevropském měřítku. Naši národovci zatím do parlamentních počtů a lavic nedospěli, i mohou se zdát v tomto srovnání relativně marginálními
Historický pohled vidí za touto celoevropskou vlnou krajně pravicových hnutí ještě hlubší souvislost. Téměř všechna tato nová hnutí totiž mají své starší kořeny. Le Penova Národní fronta navazuje přímou linií na Action francaise, zrozenou jako kontrakulturní hnutí nacionalistů, roajalistů a ultramontánních katolíků už na začátku 20. století (detailně to popisuje polský historik Jacek Bartyzel v knize Umierač, ale powoli! O monarchistycznej i katolickiej kontrrewolucji v krajach romaňskich). Maďarský Jobbik se hlásí nejen k tradici horthyovské ideologie předválečného Maďarska, ale dokonce i k tehdejší ultrapravicové opozici vůči Horthymu, k hnutí Šípových křížů. Rakouští Svobodní tiše čerpají z rezervoáru nedenacifikovaného rakouského nacismu, o němž tak nahlas křičel Thomas Bernhard a jiní rakouští spisovatelé.
Ba vlastně celá tato nacionalistická internacionála představuje návrat fenoménu, jímž byla síť autoritářských a nacionálních hnutí, která ve dvacátých a třicátých letech postupně ovládala jeden evropský stát za druhým: Horthyho Maďarsko, Mussoliniho Itálie, Salazarovo Portugalsko, Dolfussovo Rakousko, Frankovo Španělsko -a nakonec, už pod taktovkou nacistů, i československá druhá republika, Titův slovenský štát či Pétainův francouzský stát. Různé národní varianty, různá míra brutality nebo naopak relativního poklidu, tendence k totalitní společnosti nebo naopak uchování limitované demokracie. Hlavní rysy však tyto režimy měly společné.
Za prvé, všechny vznikly z frustrace, kterou přinesla hospodářská krize a neschopnost standardních politických stran. Za druhé, ve všech se národní rétorika snoubila s náboženskou, přičemž ovšem křesťanství bylo chápáno spíše jako kmenová modla než jako náboženství univerzální. Za třetí, ve všech bylo volání po tradičních hodnotách spojeno s agresivní rétorikou proti „těm jiným“ - národnostním a náboženským menšinám, demokratům a levičákům a samozřejmě proti Židům. Za čtvrté, tyto režimy věřily, že představují „čtvrtou cestu“: ani demokracie a kapitalismus, ani německý pohanský nacismus a samozřejmě ani komunismus, nýbrž cosi mezi, více či méně umírněné autoritářství se silným kulturním a náboženským tradicionalismem. Se sklonkem třicátých let se však tato čtvrtá cesta ukazovala být iluzí: nacismus nakonec převálcoval všechno. Nic nepomohla protiněmecká rétorika, kterou tato hnutí dříve, v rámci svých partikulárních nacionalismů, tak ráda pěstovala. Nakonec se stala, volky nevolky, součástkami a šroubečky Hitlerova nového pořádku.
Durychova vina
Součástí meziválečné nacionalistické internacionály byla i autoritářská hnutí v Čechách a na Moravě. U nás nikdy nevzniklo hnutí jednotné a silné,místo něho se hemžila vždy jen tříšť znesvářených skupin (viz jejich encyklopedii v knize Ivo Pejčocha Fašismus v českých zemích 1922-1945). Názory a intence však čeští nacionálové se svými evropskými souvěrci sdíleli, od antisemitismu až po antiněmectví (z nějž často vedla překvapivě snadná cesta ke kolaboraci...). Vzhledem k současnému nacionalistickému revivalu a k roli náboženského ultrakonzervatismu v něm je pak zapotřebí si všimnout i jeho náboženské složky.
Už tehdy totiž docházelo v českém prostředí ke zdánlivě šokující alianci jistých vrstev kulturních a intelektuálních elit s vulgárními bojůvkáři a ke spojení ultramontánního katolicismu s militantním nacionalismem. Jedním z duchovních tvůrců Národní obce fašistické byl novinář Jan Scheinost - který byl současně jedním z prvních žáků hlavy vysoké katolické publicistiky, spisovatele Jaroslava Durycha. A jedním z přispěvatelů předválečného časopisu Vlajka byl mladičký student Karel Schwarzenberg, který se s vlajkaři seznámil na seminářích národně konzervativního historika Josefa Pekaře. A když už Karel Schwarzenberg dávno pochopil, že Vlajka nemá nic společného s jeho utopickými ideály, a opustil ji, ba když Vlajka zabředla do kolaborace s nacisty - ještě tehdy do ní pilně psal jeden z vysoce postavených katolických hodnostářů, plzeňský arciděkan Antonín Havelka...A národní tradicí, národními světci a zvláště svatým Václavem se v letech druhorepublikového a protektorátního ponížení zaštiťovali jak konzervativní, ale přitom demokratičtí vlastenci i mnozí odbojáři - tak nejodpornější kolaboranti.
V této souvislosti je nutno znovu otevřít problém, který je možno zvát Durychova vina. Jaroslav Durych se sám aktivním fašistou nestal, zůstával vždy „jen“ kritickým publicistou. Ale jeho žáci z dvacátých let šli do fašismu a jeho žáci ze třicátých let se stávali ideology druhé republiky a raného protektorátu.
Druhý nejslavnější protagonista katolické kultury Jakub Deml byl v politice ještě daleko naivnější. Když ale napsal do Šlépějí XXV roku 1940 (!) věty jako „kdykoli si vzpomenu na tento výrok Otokara Březiny, vždycky mám dojem, jako by říšský kancléř Adolf Hitler byl tyto věty Březinovy poslouchal a podle nich své jednání vůči Židům, smrtelné chorobě národa německého a každého jiného, byl zařídil“ či „řekne-li Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyrazte čtyři zuby“ - bylo by to lze za jiných okolností vykládat jako úlet jurodivého staříka, ale v daném společenském kontextu se to omluvit nedá. Proto je zvláštní, jak nadšeně byla roku 2010 přivítána kniha Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova, která sice podává seriózní literárněhistorický popis, ale ve výsledku celou vinu katolických spisovatelů bagatelizuje a tvrdí, že česká literatura této doby „obstála se ctí“. Je snad i toto vlídné přijetí znamením měnící se atmosféry české společnosti?
Ještě jiná křesťanská kontrakultura
Po roce 1945 se zdálo, že není nač se tázat - že autoritářský katolizující nacionalismus se navždy zdiskreditoval. Na počátku 21. století ho tu však máme se vším všudy. Dokonce občas i s přímou návazností a se snahou rehabilitovat tehdejší předchůdce. A i s tím dovoláváním se Boha, svatého Václava a starých národních tradic. Václav Bělohradský vymyslel pro tento fenomén zvučný a v mnohém ohledu trefný termín kleronacionalismus. Toto slovo má však dvě nevýhody: za prvé, příliš připomíná onen komunisty zprofanovaný a na specifické slovenské poměry vztažený pojem klerofašismus. A za druhé, sugeruje příliš velkou roli kléru. Jednotliví představitelé katolického kléru jistě s těmito proudy sympatizují, ale klérus jako celek v něm vůdčí roli nehraje, drže se (naštěstí) stranou. Z církevního pohledu je současné hnutí hnutím katolických laiků. Z historického pohledu je mnohem lépe nazývat toto hnutí prostě onímnázvem, který samo používalo - fašismem. Naši noví nacionálové jsou fašisty v tom původním, pravém smyslu -ne v onom přeneseném, patřícím vlastně nacismu. Jsou fašisty, neboli těmi, kdo se pokoušejí vytvořit společnost autoritářskou, limitovaně demokratickou, ostře nacionální a užívající pro své účely konzervativně náboženské rétoriky. Stojíme na prahu éry nového fašismu. Je na nás, co z toho vyvodíme.
Hlavní otázkou jest, co z toho mají vyvodit ti, kdo se hlásí ke křesťanství a dokonce ke katolicismu a kdo se cítí českými vlastenci - ale současně stojí na konceptu společnosti otevřené, demokratické a pluralitní a nechtějímít nic společného s těmito novými fašisty. Mají snad raději přestat o své víře a svém vlastenectví mluvit?
Naopak. Nastal čas znovu promýšlet, co je křesťanská víra a co je vlastenectví; odkud se v nich berou ona nebezpečná scestí; a kde jsou v nich zdroje jednání přesně opačného. Neboť křesťanství přece není jen tradicí pravověrných říší a pevných společenských pořádků, tradicí náboženského fundamentalismu a nacionálního harcování s náboženskými symboly, nýbrž také tradicí proroků, společenských kritiků, církevních reformátorů a bojovníků proti společenským totalitám všeho druhu.
Křesťanství dvacátého století, to jsou nejen katolizující fašisté tehdejší i nynější a nejen oficiální církevní struktury katolické (ale v Německu i protestantské), které se jim nedovedly postavit rázněji na odpor a které dnes usilují hlavně o uchování své vlastní moci a společenského statu quo. To je také Jacques Maritain, který se coby jeden z vůdců francouzského katolicismu postavil na obranu Židů a demokracie. To je luterský farář Dietrich Bonhoeffer, který se přidal k odboji proti nacismu a kladl ve vězeňských dopisech mučivé otázky po historické vině církví. To je baptistický kazatel Martin Luther King, vůdce nenásilného hnutí amerických černochů. To jsou čeští křesťané různých konfesí, kteří signovali Chartu 77. A dnes to jsou kromě jiných jurodivé provokatérky, bojovnice proti pravoslavné verzi nového autoritářství - Pussy Riot. Je na co navazovat. Je strana, na které lze stát. Je skutečná křesťanská kontrakultura. Je možné a potřebné i dnes volat: Svatý Václave, nedej zahynouti! Svatý Václave, vyžeň fašisty!
Svatý Václave, uchovej nám rozum
Michal Semín, předseda Akce D. O. S. T.
Lidové noviny, 6. 10. 2012
Text Martina C. Putny Svatý Václave, vyžeň fašisty (LN, 29. září) o údajné renesanci českého předválečného fašismu v souvislosti s postoji a počínáním prezidenta Klause či Akce D. O. S. T. je nevydařeným nahromaděním slov a asociací majících s realitou málo společného. Jednu obavu však s Putnou sdílím: tu z nástupu ideologií zotročujících člověka a navracejících naši společnost na cestu k totalitarismu. Vážně se však rozcházíme v jejich identifikaci.
Všimněme si Putnova povzdechu nad tím, že konzervativní tradici a křesťanský vklad do společnosti léčící se z komunismu vystřídaly v posledních letech nesnášenlivý nacionalismus a jakási ideologická perverze katolické víry, již Putna (sám na štíru s katolickou věroukou i mravoukou) nazývá katolikálstvím. Tuto proměnu má nejvýrazněji reprezentovat Akce D. O. S. T., jež prý propojuje holohlavé nácky ze severních Čech s konzervativními náboženskými spolky, slavjanofily a latentními antisemity. Ti všichni pak mají společného vůdce ve Václavu Klausovi. A jestli neumřeli, žijí dodnes, milé děti. A teď už nezlobte, dobrou noc!
Putnu jeho noční můry asi nezbavím, a vlastně ani nevím, zda chci, ale nepředpojatý čtenář, nehonící vlastní stíny bojem s fikcí, si zaslouží trochu jiný úhel pohledu.
Tenkrát na Západě
V roce 2007, kdy vznikal základní manifest Akce D. O. S. T., se rozhodovalo o dvou důležitých politických otázkách, jejichž řešení předznamenávalo budoucí vývoj české společnosti. V Evropské unii se přijímala Lisabonská smlouva, posilující centralizační tendence na nadnárodní úrovni a v českém politickém ringu se projednával antidiskriminační zákon, jehož původní verze by fakticky znemožňovala veřejnou diskusi o některých široce rozšířených společenských jevech a morálních postojích.
Když jsem ještě coby ředitel Občanského institutu na počátku 90. let pořádal konferenci o svobodné volbě vzdělávacích cest, překvapilo mne, že se její účastníci – vyučující na amerických univerzitách – nechtěli o některých otázkách příliš bavit nebo alespoň výrazně ztišili svůj hlas, aby je někdo nepovolaný neslyšel. V pozdějších letech jsem některé univerzity v USA navštívil a na jedné i krátce studoval a zažil jsem to, o čem jsem do té doby pouze slýchával – studenty, udávající učitele za výroky, jež se mohly dotknout příslušníků některých menšin, jakož i vyučující, sypající si popel na hlavu před vedením školy a studentskými „svazáky“.
Tehdy jsem si naplno uvědomil, že zkazky o diktatuře politické korektnosti, panující v prostředí amerických vysokých škol, byly opodstatněné. Ideologické okleštění svobodné diskuse (nejen na půdě univerzity) a všudypřítomná přetvářka, sudičství a podezřívavost je něčím, co by do českého veřejného života vnesla antidiskriminační legislativa, zplozená v dílně aktivisty za nároková práva homosexuálů Jiřího Hromady a jeho kumpánů ze Strany zelených.
Vzhledem k naší zkušenosti s novověkými totalitami bylo a tedy i dnes je možné rozeznat v této ideologii zárodky nového totalitarismu, prosazujícího se nejprve postupným odstraňováním tradičních sociálních institucí (rodina, národ) a norem lidského soužití. Její vliv ve veřejném životě, zvláště pak médiích a na poli kultury dosáhl již takového stupně, že názory, jež byly po staletí chápány jako normativní, jsou významnou částí intelektuální elity považovány za „extremistické“. Nebo, v optice Martina Putny, fašistické. Podívejme se tedy blíže na to, v co věří vyznavač „dosťáckého fašismu“.
Confiteor
Uznávám rodinu založenou na manželském svazku muže a ženy za základní výraz lidské sounáležitosti a odmítám snahy o její demontáž.
Je snad rodina, tvořená maminkou, tatínkem a dětmi, podhoubím fašistické diktatury? V očích Martina Putny, neomarxistů a postmoderních intelektuálů možná ano, neboť funkční rodina je založena na rozdělení rolí, odpovídajících přirozeným danostem obou pohlaví a na hierarchickém uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Nestejnost a komplementarita obou pohlaví je však dnes zpochybňována ideologií „genderu“ jakožto sociálního artefaktu, libovolně měnitelného podle aktuálních trendů sexuální revoluce. Nikoli náhodou se dnes zvláštní ochraně a podpoře těší Putnou propagovaný homosexualismus, neboť ve společnosti je ještě příliš zažitá představa o tom, že na pohádkách o dvou princích je něco zvrhlého.
Uznávám výsostné právo rodičů na hodnotovou výchovu potomků v souladu s přirozenými mravními normami a odmítám snahy o ideologizaci školních výchovněvzdělávacích programů.
Troufám si říci, že fašistické školství by se touto zásadou neřídilo. Jsou to právě Putnou vyháněné spolky typu Výbor na obranu rodičovských práv, Hnutí pro život či Akce D. O. S. T., jež požadují, aby školy zohledňovaly světonázorovou různost mezi rodiči a nevnucovaly všem dětem stejné postoje k eticky sporným otázkám, zvláště pak v oblasti sexuální etiky. Bude-li mít Putna někdy nějaké děti, za jejichž výchovu ponese odpovědnost, ať je svěří škole, jež je bude v souladu s jeho přesvědčením blamovat, že je homosexuální životní styl duši a tělu zdravý a společnosti a jejímu zachování prospěšný. Byl bych mu ale vděčný, kdyby neupíral mým devíti fašounkům takovou výchovu a vzdělání, jež klade důraz na hodnotu rodinného života, opírajícího se o celoživotní věrnost manželů opačného pohlaví a smysl pro oběť, vyjádřený otevřeností k životu a svědomitou výchovou dětí.
Alenka, Valihrach a slovo Uznávám hodnotu právního státu a principu presumpce neviny a odmítám jakékoli pokusy o porušení tohoto principu i snahy vnést do české legislativy vágní, právně irelevantní termíny, například „extremismus“.
Nová ideologie, na jejíž společenskou škodlivost Akce D. O. S. T. upozorňuje, se krom jiného vyznačuje tím, že některé pojmy, jež užívá, postrádají jasné významové ukotvení. To je dáno tím, že je jedním z plodů široce rozšířené filozofie relativismu, rezultujícího skepsi v oblasti lidského poznání. Ta se na poli antropologie promítá do popírání neměnné lidské přirozenosti, což má za následek i svévolné hodnocení toho, co je v řádu lidského života normou a co je „extrémem“. Rozhodčím v této věci již není samotná lidská přirozenost, poznatelná rozumem, nýbrž ten, kdo má moc. Přesně v duchu slov Valihrachových, jenž Alence v kraji divů a za zrcadlem sděluje: „Když já řeknu nějaké slovo, pak znamená to, co se mi zrovna líbí, aby znamenalo – a nic jiného.“ „Jde o to, „řekla Alenka, „jestli dokážete, aby slovo mělo různý význam.“ „Jde o to, kdo z obou rozhoduje,“ řekl Valihrach, „to je celé.“ Z této Valihrachovy sofistické líhně vzešly nejen totalitní ideologie 20. století, ale i hypertrofie domnělých lidských práv, onen Klausem trefně pojmenovaný humanrightismus.
Uznávám hodnotu národa a vlasti jako konstitutivní prvek utváření lidské osobnosti a odmítám se rozplynout v tavicím kotlíku vykořeněného kosmopolitismu.
Stejně jako komunisté jsou i stoupenci nové liberální levice důsledně internacionalističtí. Tak jako v její globální expanzi, prosazované propagandou a nestačí-li, tak i humanitárními bombami, brání tradičně chápaná rodina, tak jsou jí překážkou i po staletí utvářené vazby k historicky vzniklým národům a státům. Putna sice připouští, že lze být vlastencem, ovšem výlučně v duchu protinárodním. Národ je pro něj sprosté slovo, zplozené patrně romantismem či novopohanskými proudy v 19. a 20. století. Tento historický klam sugeruje představu, že láska k vlastnímu národu, vyjádřená i snahou po jeho politickém sebeurčení, je totožná s agresivním, nenávistným šovinismem.
Jak tragický omyl! Láska k vlastnímu národu a zemi, v níž žijeme, je povinností každého z nás a komu je čest vlastního národa lhostejná, zahrává si s vlastizradou. Proč je třeba dnes zvláště pečovat o zachování národního vědomí? Příslušnost k vlastnímu národu, zahrnující nejen kulturní svébytnost, včetně svébytnosti jazykové, spoluutváří naši individuální i kolektivní identitu, bez níž by byl člověk v současné globopolis vystaven příliš snadnému vykořenění a manipulaci. Je třeba důrazně připomínat, že alternativou k vypjatému nacionalismu, jenž je Akci D. O. S. T. cizí, není Putnou doporučovaný koncept kosmopolitně chápaného vlastenectví, neboť to má v kontextu českých dějin výrazně německou, a tedy i protičeskou stopu, ale zdravá a sebevědomá láska k vlastnímu národu a jeho nosným tradicím, představující jednu z důležitých kotev v dnešním globalizovaném světě.
Projekt evropské integrace, opouštějící model vzájemně prospěšné mezinárodní spolupráce do podoby centralizovaného nadnárodního mocenského celku, nemůže být v zájmu naší země, neboť ji čímdále tím více brání v rozhodování o svém vlastním směřování. Tento proces umělého odnárodňování však nesouvisí jen s vývojem v Evropské unii, neboť vznik unitární EUropy má být, podle představ architektů „nového světového pořádku“, pouhým stupněmk vytvoření planetárního systému politického řízení světa, o němž snil i guru lokálních kosmopolitních „vlastenců“, zakladatel Panevropy a propagátor řízeného mísení ras za účelem vytvoření „nového člověka“ hrabě Richard Coudenhove-Kalergi.
Oikofobové
Uznávám hodnotu autentického náboženství a odmítám jeho řízené odstraňování z veřejného života, ale také jeho zneužívání pro nenáboženské cíle. Uznávám západní, anticko-křesťanské kořeny naší tradiční kultury a odmítám její účelové úpravy v duchu takzvané politické korektnosti. Uznávám relativní hodnotu různých lidských kultur a odmítám snahy o jejich umělou nivelizaci za účelem utvoření jediného multikulturního „světového názoru“.
Také v případě těchto tezí bych si rád ujasnil, proč je jejich prosazování chápáno jako propagace fašismu. Stále více občanů evropských států si uvědomuje, že sociálně inženýrské mísení kultur, jejichž hodnoty jsou nejen nestejné, ale někdy i protikladné, vede ke značnému nárůstu napětí ve společnosti. Ideologie multikulturalismu není vedena jinak v zásadě pochopitelným zájmem o jiné životní styly, ale především více či méně skrývaným pohrdáním vlastními kulturními a civilizačními tradicemi, tedy tím, co Roger Scruton vcelku trefně nazývá oikofobií. Jedním z výrazů této nenávisti k „domácímu“ je varování před údajným obnovováním aliance trůnu a oltáře, kdykoli se Václav Klaus pozitivně vyjádří o křesťanských kořenech naší kultury a státnosti a o potřebě bránit hodnoty z nich vzešlé, zatímco propagace obskurní filozofie tibetského buddhismu a jeho marxismus vyznávajícího nejvyššího představitele je vnímána jako intelektuální přednost a projev tolik potřebného zduchovnění světské politiky.
Mám tedy za to, že se Putna nemýlí, když píše, že stojíme na prahu éry nového fašismu. Projevuje se tím, že výše uvedené názory, zastávané konzervativní částí společnosti, vylučuje z veřejné diskuse a usiluje o jejich kriminalizaci. O tradiční rodině hovoří s despektem jako o teletníku; každého, kdo má homosexuální styk za protipřirozený, označí za homofoba. Projevuje se i tím, že zneužívá škol, médií a světa umění k takzvanému odtabuizování stinných stránek porušené lidské přirozenosti: z žen činí mužatky a z chlapů zženštilé hédonisty, neschopné vést řádný a zodpovědný život. Zesměšňuje lásku k vlastnímu národu odporným termínem „čecháčkovství“, tvrdí, že si neumíme vládnout sami, že ke spořádanému životu potřebujeme kázeňský dohled z Bruselu či jiných center moci v závislosti na tom, kde se novým ideologiím zrovna nejvíce daří.
Ano, nový fašismus
Zastupitelská demokracie, kde do rozhodování o zákonech a politice země výrazně nepromlouvá takzvaná občanská společnost, jejíž samozvané mluvčí nikdy nikdo nikam nezvolil, je proponentům tohoto nového fašismu proti srsti. O to více pak horují za posílení moci Evropské unie, jejíž nejvyšší představitele a zákonodárnou Evropskou komisi také nikdy žádný lid nevolil. Chtějí rozhodovat o tom, co a kde máme jíst, pít nebo kouřit, v zájmu biodiverzity a redukce uhlíkové stopy prosazují programy populační kontroly. Bojují za práva islámu či jiných cizorodých světonázorů a kulturních tradic, zatímco křesťanům zakazují nosit v zaměstnání symboly svého náboženství či posílat firemní vánoční pohlednice.
Snaha Martina Putny nasadit stoupencům zdravého rozumu fašistický chomout je tedy jen nevěrohodnou a ve své podstatě fatální snahou odvést pozornost před skutečnými hrozbami, jimž dnes naše vlast, a nejen ona, čelí.
Proto stejně jako Putna, i já poněkud modifikovaně volám: SvatýVáclave, zažeň fašisty a uchovej nás při zdravém rozumu!