Konečně je to tady. V prvním zářijovém týdnu pořádáme hvězdně obsazenou debatu o studii Marka Cichoně o vztahu agentur s marketéry ve velkých firmách. Zajistěte si lístky včas.

Co je špatného na amerických „protipirátských“ zákonech SOPA/PIPA

Problém je, že nepomáhají ani tak umělcům, jako několika málo firmám, které obchodují s autorskými právy.

Ochránci autorských práv se do americké legislativy chystají prosadit zákony SOPA a PIPA, které mají údajně lépe chránit majitele autorských práv (jak bohulibé!) a konečně zatočit s tím špatným podsvětím internetu, které se hemží škůdci a zloději. Zároveň je web plný protestů proti těmto zákonům, do kterých se zapojila řada serverů, včetně Wikipedie. Jak se v tom vyznat? Nejlépe tak, že se podíváme trochu do historie.

Lidé byli od nepaměti tvůrčí a vždy svou energii – kromě zajišťování vlastního živobytí – věnovali tvorbě. Tvorba se může projevovat všelijak a většinou lze snadno rozeznat díla, která vzešla z rukou amatérů od děl umělců. Že to rozdělení nesedí? To máte pravdu, a jen opravdu malá část lidí, které bychom mohli zařadit do druhé skupiny, má to štěstí, že si může svojí tvorbou i něco vydělat. A pouze nepatrná část těchto tvůrců má to štěstí, že se může živit výhradně tvorbou. Ti nejúspěšnější z nich potom velmi dobře.

Umění jako profese představuje tvrdý chleba od nepaměti a patří přesně mezi ty profese, které generují několik málo vítězů a zástupy poražených, tedy amatérů, ze kterých se nikdy nestali profesionálové.

Ve skutečnosti tedy pouze nepatrný zlomek populace vytváří něco, co můžeme nazvat profesionální tvorbou. Podobně jako za starých časů mělo jen několik málo básníků, muzikantů a zástupců dalších tvůrcích profesí své mecenáše, bylo tomu tak i ve 20. století se všemi technologickými vymoženostmi reprodukce. Jen ty mecenáše nahradili fanoušci hudby, literatury a tak dále. O distribuci se začal starat zábavní průmysl a z nakládání s autorskými právy se stal obrovský byznys.

S technologickým pokrokem se tyto zisky dále zvyšovaly a poměrně rychle se vytvořil monopol několika málo nahrávacích společností, filmových studií, několika málo televizních kanálů. Situace etablovaných umělců se tak pravděpodobně vylepšila, těm ostatním postavil tento monopol do cesty k umělecké kariéře ještě větší bariéry. Kanálů je omezeně a distribuce se dostala do rukou několika málo subjektů.

Nicméně umělci měli vždy tvrdý chleba, tedy i tato situace byla zřejmě v pořádku, zvláště v časech, kdy se díla zaznamenávala a kopírovala analogově. Sami umělci by si tyto technologie nejenže nemohli dovolit, ale jejich zvládnutí vyžadovalo přece jen trochu jiné schopnosti, než ty, které dělají umělce umělcem. Umělci a zábavní průmysl tak spolu žili v poměrně dobré symbióze ku vzájemnému prospěchu.

První záchvěvy paniky zábavního průmyslu přišly společně s “demokratizací” technologií pro záznam a s každou další vymožeností na tomto poli panika jen rostla. Zatímco když se nahrávání na magnetofonovou pásku stalo dostupné pro amatéry a mezi lidmi začaly kolovat různé mixy písniček, jak je poskládali pro sebe a své přátele, ochránci práv a legislativa ještě poměrně rozumně rozlišovali, co je porušování autorských práv a co porušování autorských práv není. Pokud jste svému kamarádovi nahráli takovou kazetu, nešlo o porušení zákona, k tomu došlo, až když jste takové mixy začali kopírovat za účelem zisku.

Pro umělce se toho opět moc nezměnilo, profesionální technika pro záznam ani kanály pro distribuci pro ně nebyly finančně dostupné.

Srážka atomů s bity

Nejvíc to ovšem začalo skřípat jakmile analogový záznam nahradil záznam digitální. Digitální záznam umožnil obrovskou věc. Digitální záznam je totiž možno kopírovat bez ztráty kvality. Když se objevily první kompaktní disky, všichni se nad touto technologií rozplývali – fanoušci i nahrávací společnosti. Pro umělce opět žádná změna, technologii ani distribuci si bez zábavního průmyslu nemohli dovolit, symbióza tak funguje dále relativně dobře.

Čas ale tiká neúprosně a jako je tomu nakonec s každou technologií, digitální záznam se stává dostupný pro koncové zákazníky. Panika! Kopírování je třeba úplně zakázat! Kriminalizovat! Exemplární tresty! A zřejmě tady někde začal zábavnímu průmyslu vážně ujíždět vlak. Gin v podobě kopie 1:1 byl vypuštěn z láhve a zábavní průmysl místo aby dále inovoval, se začal ještě více soustředit na udržení až navrácení starých pořádků (nakonec, to je smysl monopolu).

Místo toho, aby zábavní průmysl sám využil možností čistě digitální distribuce, kterou nabízela stále rostoucí šířka pásma internetového připojení domácností, zasekl se na předem prohraném boji ve snahách ochránit něco, co je “z podstaty” neochránitelné.

V roce 2012, kdy jsme zvyklí se přes internet dívat na streamované video v rozlišení HD a sami můžeme takový záznam pořídit ze svého telefonu, je nepoměrně levnější nejen natočit hudební desku, ale třeba i celý film. Pokud máte talent a jste schopní, můžete si sami zařídit i distribuci a nemusí vás to dokonce stát vůbec žádné peníze.

Zákazníci navíc rychle poznali, jaká je cena bitů, přestože zábavní průmysl by je rád dál prodával za cenu atomů. Nakonec proč ne, pokud je bude zákazník ochoten zaplatit. Umělci si své peníze určitě zaslouží. A o to se právě SOPA/PIPA snaží, ne?

Problém zmíněných zákonů vězí v tom, že nepomáhají ani tak přímo umělcům, jako že několika málo firmám, které obchodují s autorskými právy, dává do rukou mocnou zbraň, jejíž účinky mohou být nedozírné. Pokud si znovu vybavíme, že umělecké profese jsou doménou několika málo vítězů a spousty poražených, je to o to mrazivější. Pokud obchodně zastupujete vítěze, budete je logicky bránit také proti konkurenci. A tou konkurencí jsou i noví, ještě talentovanější umělci se všemi možnostmi vlastní distribuce, které jim internet umožnil, a nakonec i amatérská tvorba.

Měl by opravdu mít zábavní průmysl pravomoc “vypnout” takové internetové služby, na kterých někteří z jejich uživatelů porušují autorská práva? Nejhorší na tom je, že by takové zákony přinejmenším částečně přesunuly odpovědnost na provozovatele těchto služeb. Provoz služeb umožňujících sdílení by se tak pravděpodobně prodražil a vyžadoval by aktivnější ochranu proti porušování autorských práv a náklady by nakonec odnesl zákazník služby. Především si ale dovedeme jen těžce představit, co přinese technologický pokrok za několik let a jakou brzdou by mohly být zákony SOPA/PIPA pro inovaci, nejen na poli umění. Nezapomínejme, že v této kauze jde v první řadě o byznys několika málo společností.

To, že by se z umění díky SOPA/PIPA stala perspektivní profese pro vaše děti, od toho stejně nečekejte. Potom určitě nemá cenu kvůli tomu omezovat svobodu internetu. Mohlo by se stát, že až bude někdo v budoucnu chtít zeditovat záznam na Wikipedii, bude předtím muset vyplnit dlouhý formulář a potvrdit svoji identitu.

Nerad bych se toho dožil.