Všichni jim tleskáme a přejeme, aby uspěli. Ale nikdo z nás zároveň nevěří, že to dokáží. Zhruba tak nějak komentoval na BBC „vztyčování platebních zdí“ v londýnském deníku The Times a jeho sesterském nedělníku Sunday Times jeden z novinářů. Je to asi ten nejvýstižnější glosa k tomu, co nastane od 1. července. A zřejmě již příští úterý, tedy 1. června, bude veřejnosti nový web představen.
Je to jeden z nejdůležitějších experimentů v médiích za poslední roky. Ukáže směr, kam se webový obsah, ale i celá žurnalistika budou ubírat. Zda může být úspěšná vize Ruperta Murdocha, kterou přednesl před rokem (tedy že za noviny se bude platit, a to i na webu) a kterou teď uvádí v život.
Tento týden pozvali žurnalisté z Timesů některé své kolegy, aby se s předstihem na nový web podívali. „Tamní digitální tým věří, že jim většina žurnalistů, dokonce i mimo Murdochovo impérium, přeje úspěch,“ napsal na blogu Financial Times Tim Bradshaw. A pokračoval: „První věc, která mě praštila do očí, bylo to, jak moc je nový design Timesů podobný svému vzoru na papíře. Počínaje hlavičkou a konče layoutem.“
Ano, připomíná to noviny a my se za to nestydíme, vysvětlil kolegům zástupce šéfredaktora deníku Tom Whitwell.
A jsme zase u toho, co jsme psali a čeho jsme si všímali, když před několika měsíci představil Apple svůj iPad. Totiž že trendem dnešního digitálního obsahu je návrat k novinám, myšleno jejich původnímu designu, struktuře a tudíž i funkci. Tou funkcí je nejen být „držákem“ obsahu, ale spíše institucí či prostorem, kde se odehrává veřejný život. Na webu tuhle funkci noviny ztratily. Čeho jsme nyní svědky, je snaha ji zase novinám vrátit.
Jedním ze základních předpokladů je, že znovu začneme se „svými“ novinami trávit čas. Webové publikace se trumfují v počtu shlédnutých stránek, unikátních návštěvníků a bůhvíčeho ještě. To jsou parametry, které určují úspěšnost či neúspěšnost ve webové terminologii. Znamenají v jistém smyslu i peníze, které lze získat od inzerentů.
Jenže těch peněz je zatím nepoměrně méně než z tisku.
Proč? Jsme zase u toho. Protože lidé na webu (myslím teď například na webu XY) netráví čas. Když se podíváme na velké české zpravodajské servery, mají většinou až desetkrát vyšší denní návštěvnost, než je prodej papírových novin, s kterým jsou redakčně spojeny.
Ale víte co? V průměru na nich uživatel stráví od dvou do osmi minut denně. To je strašně málo. A jestliže tohle je průměr, tak podle zákonů statistiky stráví dvě třetiny uživatelů na těchto serverech ještě méně. Co to znamená? Že na daný web „doputují“, jeho obsah „oskenují“ (myšleno očima) a pospíchají pryč.
Ne ne, tohle nikdy v historii nebylo „čtení novin“. Takže jedním z cílů zavedení předplatného je také obnova úcty a respektu. K čemu? K obsahu novin. Předplatné by mělo nebo mohlo dát čtenářům pocit, že text – byť nikoliv vytištěný na papíře, nýbrž poblikávající na monitoru – má svou hodnotu a že je nezdvořilé ho jen tak obkreslit očima a myší odkliknout pryč.
Text v novinách je něco posvátného. A třeba se smějte a třeba si myslete, že k vám teď mluví poblázněný dinosaurus papírové éry.
Kdepak. My potřebujeme obnovit aspoň základní pocit hodnoty, kterou představuje psané slovo nebo i jiný druh obsahu. A jak jinak chcete něčemu dodat hodnotu, než tak, že k tomu prostě připnete visačku s cenou? Je to ten nejzákladnější způsob. Možná primitivní a povrchní. Možná intelektuálové namítnou, že čtenáři skutečnou hodnotu ocení i tehdy, když bude ukryta v textu šířeném bezplatně. Možná. Kdo ví. Ale nepochybně ji budou muset na vědomí, když cestou k němu narazí hlavou do „platící“ zdi.
Narazí do ní i roboti poháněni slavným googlovským algoritmem. Ta mystérie věčného hledání, která kraluje jeho obsahu už přes deset let a která změnila beztvarou krajinu webu na přehledný a urovnaný Googleland. Články na webu londýnských Timesů googlovské roboty nenajdou, takže na Google News – onom zabijáku žurnalistiky, jak jej často nazývají militantní papíroví newsmani – se neobjeví ani anotace článků.
Nejčastější argument odpůrců placeného obsahu zní: „Když zavedeme placení, budou si naše zprávy číst lidé jinde. A my přijdeme o peníze z reklamy.“ Nevím, jestli jste ještě schopni slyšet tu hlavní nelogičnost zmíněného argumentu. „Naše“ zprávy? Jak by si někdo mohl číst „naše“ zprávy na jiném serveru?
Dnešní média tak nechtěně přiznávají, že nejsou schopna vyprodukovat zajímavý a jedinečný obsah. Že vlastně jen „kopírují“ (ať už doslova, nebo přeneseně) to, co produkují ostatní. Ale to je přece tragédie! Jestli něco ukazuje úpadek žurnalismu, tak právě tohle.
Ale je to smutná pravda. Dnešní média – a v Česku víc než v Anglii – ztratila tvář a originalitu. Před časem jsem se studenty žurnalistiky na FSV UK udělal takový experiment. Vzal jsem obsah hlavních stránek třech zpravodajských serverů (iDnes, Novinky, iHned) a „nalil“ ho do neutrálního designu. Tak, aby nebylo jasné (podle grafiky), který server je který. A pak jsem dal studentům jednoduchý úkol: ať si všechny tři servery pozorně přečtou a určí, z kterého ten či onen obsah pochází.
Výsledek byl tristní, byť mě nepřekvapil. Statisticky to vyšlo tak, že studenti původ obsahu určit nedokázali. Výsledek: obsah těchto tří serverů je zaměnitelný a neoriginální.
V tom je ukryta i ta hlavní záludnost zavedení placeného obsahu. Totiž fakt, že problém není v samotném principu placení za webové noviny. Problém je v tom, že lidé nechtějí platit za něco, co není kvalitní a dobré.
Klobouk dolů před odvahou Timesů. Přeju jim úspěch… a na rozdíl od většiny žurnalistů trochu věřím a hodně doufám, že se jim to povede.
