Je čtvrtek ráno, tedy nejvyšší čas dát sloupek. Dneska jsme in. Jen poněkud z formy - myšlena je forma intelektuální. K psaní o reklamní kampani k momentálně nejdiskutovanější knize v Česku, Tajné knize Ireny Obermannové, mi zatím schází klíč, návod, mapa, metoda.
Zkoncentroval jsem se a odjel stylově do bytu své přítelkyně (Irena by ji asi nazvala Největší Češkou, i když to trochu koliduje s mojí matkou, no nic, pojďme dál). Zde jsem se zavřel a pokouším se soustředit. Kniha pojednává o tom, že se postava spisovatelky schází s Největším Čechem, což je charakter totožný s exprezidentem Havlem. Koncept je fajn, ale to je celé.
Přede mnou je posledních dvacet stran knihy a už se mi je nechce číst. Je to moc práce. Kniha se čte blbě. Autorka to moc neumí. Posledních deset let jsem Obermannovou vnímal prostřednictvím rozhovorů v časopisech jako sexy osobu, která píše knihy, které bych si rád přečetl, ale nechci je kupovat. Fenomén knih v bytech přátel, které vždy na návštěvě rád vezmu do ruky a začnu číst. Viewegh, Nesvadbová a další obvyklí podezřelí.
Vzhledem k tlaku, který vyvolalo Havlovo vyjádření (skvělý virál) a v očekávání něčeho velkého jsem v sobotu podlehl a knihu jsem jel koupit. Pak jsme si ji nahlas četli celý večer. Jak jsem už řekl, číst se moc nedá. Autorka rezignovala na styl, což může být za určitých okolností stylotvorné. Za další, rezignovala na dramatický oblouk. Děj knihy má lineární průběh bez vrcholů a propadů. Popisuje v něm schůzky zřejmě s exprezidentem Havlem. Je to buď fikce, nebo záznam reality. Z hlediska knihy jako literárního tvaru je to irelevantní, protože kniha se opravdu nedá moc číst jako kniha. Je možné ji ale číst jako ilustraci mediální události, například časopis Týden věnoval této kauze tento týden většinu čísla.
Co je překvapivé, že naše původní nechuť se v průběhu čtení změnila a obyčejnost textu i příběhu je celkem sympatická. Ale možná je to jen adaptace na situaci. Nicméně, jak jsem již zmínil, schází mi klíč k uchopení. Takže tento text je sice o ničem a úplný chaos, zároveň je to ale vše, co vím. Tak aspoň vyjmenuju, jak jsem měl v úmyslu tento článek původně uchopit:
První věta
Každá dobrá kniha má dobrou první větu. V tomto případě je to „Jsou věci, které se nedají napsat.“. Když to srovnám například s první větou románu Jáchyma Topola Sestra, kterou mám natvrdo vypálenou v mysli už asi patnáct let, „Byli jsme lidi tajemství.“, vidíme rozdíl několika tříd. Dříve jmenovaná první věta není imaginativní ani krásná. Je jen obyčejná. Rámuje styl celé knihy, který bych nazval „slohovka“.
Děsivě špatné pasáže v textu
Jako další z možných klíčů jsem zvažoval kritiku slabších pasáží knihy. V knize jsme si podtrhli propiskou (poprvé v životě propiskou ve fungl nové knize) například tuto pasáž: „Jdu jako šnek, všude led a úmor, jdu jako ježibaba, mám čas, nic nemusím, vlastně nemůžu. Koulím si myšlenky, koulujou se, valí se, omamujou, onanujou, jsem duchem nepřítomná, zloduchem náměsíčná, na všem mám mrazivou clonu, bílý čár, černý már.“ Autorka se evidentně pokouší o joyceovský proud vědomí, bohužel je to ale proud jiných věcí. Joyce to není. Ne že by to vadilo. Připomnělo mi to styl psaní Petry Paroubkové.
Kampaň od Havla
Je jasné, že vyjádření Havla o tom, že on není tou postavou (i když v knize není jmenován) je fajn kampaň a šikovný tríček. Samozřejmě, že koncept knihy je dobrý nápad z hlediska českého trhu. Ale jak píšu, dochází mi, že je to celé poněkud slabé.
*
Je devět hodin ráno, text je koukám už poměrně dlouhý, tak jsem se znovu začetl. Autorka šla na film The Social Network. Dobrý. To se mi líbí. Na konec ji postava Největšího Čecha konečně dá svůj mobil (volá ji celou dobu ze skrytého čísla, což je vlastně jediná zábava při čtení). Vlastně si uvědomuju, že ji začínám mít svým způsobem rád. Za ten koncept knihy. Bavil jsem se, měl jsem pocit, že žiju. Bylo mi fajn, měl jsem téma k rozhovorům, byl jsem zajímavý, byl jsem někdo.
Závěrem se chci omluvit, že tento sloupek má sníženou kvalitu, ale knihu jsem právě dočetl a měla na mě demoralizující vliv, mám pocit, že už jen stačí pouštět všechno, co mě napadá, ven, furt pryč. Jdu ji hned půjčit šéfredaktorovi, který to již třikrát přes různé osoby urgoval.