Je to největší únik zpravodajských či vládních tajných dokumentů v historii. Kauza kolem slavných “Pentagonských dokumentů“, které unikly koncem šedesátých let do New York Times, byla podle komentátorů proti tomu jen „dětskou hrou“.
Server Wikileaks zveřejnil v pondělí přes 92 tisíc konkrétních dokumentů, zpráv či depeší týkajících se vojenských operací USA v Afghanistánu. Jsou z let 2004 až 2009 a slovy novinových zpráv „dobře ukazují, proč je Taliban po devíti letech války silnější než kdykoliv po roce 2001″ (New York Times).
Z mediálního pohledu je únik zajímavý ještě z jiného důvodu: dotyčné dokumenty jsou všechny k dispozici online na serveru Wikileaks, a to v úplném znění. Zároveň je však s předstihem získaly investigativní týmy tří tištěných médií: amerického deníku New York Times, anglického deníku Guardian a německého časopisu Der Spiegel.
Ty dostaly „čas navíc“, aby mohly doklady prověřit, podrobit analýze a najít v nich to nejpodstatnější. Ukazuje to, že i v internetovém věku jsou za média s největším vlivem považována ta tradiční „papírová“.
Kauza nepochybně přitáhne pozornost k serveru Wikileaks a jeho zakladateli Julianu Assangeovi. Assange je vystudovaný fyzik a původem z Austrálie, kde vyrostl i vystudoval. Server Wikileaks, který publikuje výhradně uniklé tajné dokumenty a důvěrné informace (ať už z vládních, či obchodních kruhů), vznikl v prosinci 2006.
Jeho majitelem je stejnojmenná organizace se sídlem ve Švédsku. Wikileaks založil Assange, byť organizace původně tvrdila, že zakladateli byli „nejmenovaní čínští disidenti“. Pro Wikileaks pracuje pět lidí na plný úvazek plus stovky dalších spolupracovníků. Nikdo však nedostává plat. Jediné náklady představuje provoz serverů a administrativa. Příjmy představují dary a dotace od soukromníků či nadací.
Jak píše v profilu Wikileaks deník Guardian, je Assange k roli rebela „geneticky předurčený“. Jeho rodiče se seznámili na demonstraci proti válce ve Vietnamu, byli motorkáři a aktivisté.
Devětatřicetiletý Assange je sám popisován jako podivín: nemá prý stálý domov a své věci nosí ve dvou batozích. V jednom má oblečení, ve druhém počítač. Ale nikoli notebook, ale velké stolní pécéčko. Většinou nikdy přesně neví, kde ten či onen den bude spát. Ale ví, že „nebude dělat nic bezvýznamného ani triviálního, že bude chtít co nejvíc využít čas.“
