Konečně je to tady. V prvním zářijovém týdnu pořádáme hvězdně obsazenou debatu o studii Marka Cichoně o vztahu agentur s marketéry ve velkých firmách. Zajistěte si lístky včas.

O předehře televizní krize, od které nás dělí deset let

Televizní krize 2000-2001 se začala rozhořívat politickými manévry v souvislosti s volbou nového ředitele ČT. Vzplanutí krize ovšem začalo spíš samospádem, souběhem událostí, aniž by za nimi stál jednotící hybatel.

O tom, zda televizní krize v letech 2000-2001 byla bojem za svobodu slova nebo bojem za zachování televizních prebend, se lidé dodnes hádají. Zastáncům spikleneckých teorií bych rád připomenul některá fakta, která svědčí o tom, že krize vznikla spíše jako improvizace a následek souběhu předchozích dějů, než jako předem připravený útok na nezávislost média veřejné služby.

Televizní krize totiž nezačala odvoláním generálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka 12. prosince 2000 a následným jmenováním Jiřího Hodače. Její počátky sahají do první poloviny roku 1998, kdy v čele ČT stanul mladý, schopný, leč manažersky nezkušený Jakub Puchalský. Budiž mu připsáno k dobru, že sám v prosinci 1999 odstoupil v okamžiku, když zjistil, že ztrácí podporu nejen ve svém podniku (petici za jeho odvolání podepsalo 300 zaměstnanců), ale i mimo tento dům (mediální komise Sněmovny).

Televizní krize se začala rozhořívat politickými manévry v souvislosti s volbou nového ředitele České televize. Rada ČT, vedena Janem Jirákem, vědoma si toho, že při volbě předchozího ředitele neměla zcela šťastnou ruku, se snažila najít takovou náhradu za Puchalského, který by stabilizoval ekonomicky a organizačně rozklíženou instituci.

Také proto odmítla naslouchat neformálním signálům opozičně smluvní politické scény, která měla svoji představu o budoucím řediteli, údajně Kamilu Čermákovi. V lednu 2000 Rada ČT v tajném hlasování zvolila Dušana Chmelíčka, o němž předpokládala, že už poznal provoz ČT natolik (přišel do ČT spolu s Puchalským), že ho bude schopen konsolidovat a neohrozí ho nějakými dalšími uspěchanými reorganizacemi.

Tímto nezávislým rozhodnutím si však podepsala Rada ČT rozsudek smrti, který Sněmovna vykonala 10. března, když hlavními popravčími se stali poslanci ODS Ivan Langer, Kateřina Dostálová a Petr Bendl. Zatímco odvolání Rady ČT Sněmovnou proběhlo snadno a rychle s podporou opozičně smluvní většiny, volba nové Rady už tak rychlá a jednoduchá nebyla. Trvalo měsíc, než Sněmovna zvolila v dubnu prvních sedm členů Rady ČT, o zbývajících dvou se přetahovala až do května (Jiří Kratochvíl, ČSSD) a července (Marboe-Hrabincová).

Pozdější průběh televizní krize ovlivnilo i rozhodnutí Dušana Chmelíčka jmenovat 17. dubna 2000 ředitelem zpravodajství Jiřího Hodače, který rok předtím opustil redakci českého vysílání BBC. Jeho styl řízení redakcí brzy narazil na nesouhlas a odpor. První velký konflikt nastal 5. června, když Hodač nahradil moderátora pořadu V pravé poledne Romana Proroka Antonínem Zelenkou na základě stížnosti Václava Klause a Miloše Zemana. Krátce nato 15. června následoval dobrovolný odchod šéfredaktora redakce zpravodajství Zdeňka Šámala poté, co odmítl publikovat materiál, který mu Hodač nadiktoval (stanovisko vedení ČT odmítající spekulace tisku o politických tlacích při odvolávání Romana Proroka). Když Hodač zjistil, že se svojí „Koncepcí rozvoje Ředitelství zpravodajství ČT“ neuspěje ani u Chmelíčka, 11. srpna rezignoval.

Na požár televizní krize se zadělávalo dlouho před prosincem také na půdě nově ustavené Rady ČT, která od počátku vedla válku s generálním ředitelem Chmelíčkem, jemuž se apriorně a občas nekriticky snažila dokázat, že je ředitelem špatným (zde mám na mysli nespravedlivou kritiku jeho chování v případě reportáže o podniku Sazka, či nepodložené tvrzení o selhání zpravodajství ČT v době nepokojů při zasedání MMF a Světové banky v Praze).

Hnacím motorem této války s Chmelíčkem se stala Jana Dědečková, která – vedena dobrými úmysly napravovat zlořády, skutečné i domnělé – nakonec dosáhla toho, že Rada ředitele Chmelíčka 12. prosince odvolala. Události, které následovaly – volba Jiřího Hodače generálním ředitelem ČT a následná vzpoura zaměstnanců ČT – jsou známy natolik, že je nebudu popisovat. Jejich chronologie se dá zjistit na webu lidovky.cz, nebo v publikaci (Prvních) 10 let ČT.

Všem zastáncům spikleneckých teorií, kteří se dodnes přetahují o interpretaci televizní krize (boj za svobodu slova vs. boj za televizní příjmy), bych rád připomněl některá fakta svědčící o tom, že vzplanutí této krize začalo spíše samospádem, souběhem událostí, z nichž každá měla svoji vlastní dynamiku, ovlivňovanou různorodými zájmy, aniž by za nimi stál nějaký jednotící hybatel.

Téměř s jistotou lze tvrdit, že u Chmelíčkova pádu asistovali politici. Svědectví o tom podává tehdejší radní Marcella Marboe-Hrabincová, která ve své knize Bitva na Kavčí hoře popisuje postoje svých tří sociálně demokratických kolegů v Radě takto:

Václav Erben: „Nedá se nic dělat, musíme ho odvolat.“
Jiří Kratochvíl: „Je to jasné, musíš to pochopit.“
Petr Hájek: „Já jsem… na rozdíl od tebe… členem strany…“
Na námitku, že je to svinstvo, Erben opáčí: „Ne, to je politika.“

Rada pak odvolala v tajné volbě Chmelíčka sedmi hlasy, jeden člen Rady se zdržel (Marcella?), jeden byl proti (Miloš Rejchrt?) a to hlavně díky změně původního odmítavého postoj sociálně demokratických členů Rady. Někteří pozorovatelé soudí, že na tomto obratu se podepsal Chmelíčkův záměr odstranit šéfa brněnského studia Zdeňka Drahoše, jehož místní političtí kamarádi se pak postarali o to, aby smluvně opoziční partner přesvědčil své lidi, jak mají v Radě ČT hlasovat.

Do výběru a jmenování nového ředitele zasahovaly ještě další, nejen politické vlivy. Je známo, že pro Janu Dědečkovou, jakož i pro její názorové souputníky v Radě, byla favoritem na místo nového ředitele Kateřina Fričová, od níž si slibovali, že zkonsoliduje poměry a zefektivní provoz v ČT podobným způsobem, jak to po svém odchodu z Novy učinila v televizi Prima. Pohovory proběhly se šesti uchazeči, byli to: Zdeněk Drahoš, Kateřina Fričová, Jiří Hodač, Otakar Kosek, Jiří Mejstřík, Ladislav Paluska.

Fričová jako technokrat z privátní sféry politikům v ČT nevadila, vadila však jiným lidem. Pro Vladimíra Železného, který dobře znal kvality své bývalé výrobní ředitelky, byla Fričová potenciální hrozbou, která mohla z České televize, potýkající se s vnitřními problémy, udělat úspěšného a nebezpečného konkurenta televize Nova. V této souvislosti mi nedá, abych necitoval hlášku, která tehdy kolovala mezi lidmi z branže: „Prcek zavolal Petře, že Fričovou nechce, a ona to přes Erbena zařídila.“ (Prcek = Železný, Petra = Petra Buzková, Erben = manžel matky Petry Buzkové)

Plán Jany Dědečkové zvolit Kateřinu Fričovou nakonec zhatil nejen Václav Erben, ale údajně také radní za Unii svobody Miloš Rejchrt, který ještě před hlasováním podal demisi, čímž chyběl jeden hlas pro Fričovou, se kterým Dědečková údajně počítala. Není vyloučeno, že za Rejchrtovým gestem, distancujícím se od volby nového ředitele, stála nenápadná kampaň těch, kteří se obávali, že příchod Fričové do ČT omezí jejich tvůrčí svobody, a to ve jménu efektivnosti a přísnějších ekonomických hledisek při zadávání zakázek a tvorbě pořadů. Proto Fričovou na veřejnosti prezentovali jako exponenta komerční televize a jako hrozbu veřejné služby ČT. Důkazem budiž SMS zpráva, rozesílaná členům Rady před volbou: „Fričová = Železný. Nevolit!“

Vše ostatní, co následovalo, byla už jen improvizace: uspěchaná a chaotická volba Jiřího Hodače, která pak dala do pohybu proud událostí, o kterých by se dala napsat celá kniha.

Bohužel, jak už to s dějinami často bývá, ze složitých procesů se postupem času stávají zjednodušené mýty, které přetrvávají a někdy zcela překryjí původní realitu a konkrétní fakta. A tak asi nezbývá, než se smířit s tím, že veřejné mínění bude i nadále vnímat televizní krizi zimy 2000-2001 jako spacákovou revoluci pravdoláskařů hájících své zájmy ve veřejnoprávním médiu proti politikům oposmlouvy snažícím se tato média ovládnout.

Přitom všechno bylo ještě trochu jinak. Podle mého názoru kus pravdy i dobré úmysly byly na té i na oné straně, stejně jako drobné podrazy a protlačování vlastních partikulárních zájmů. Tato ne příliš šťastná epizoda v české televizní historii však měla i své kladné stránky. Kdysi jsem je v publikaci (Prvních) 10 let ČT popsal takto:

„Masové demonstrace v Praze na podporu stávky zaměstnanců ČT, jakkoli nebyly prosty prvků manipulace ze strany stávkujících, se staly důkazem, že nikoli nevýznamná část veřejnosti přijala koncept České televize jako nezávislého vysílatele veřejné služby za svůj, a že je ochotna ho hájit a ostře se postavit proti jakémukoli politickému vměšování do činnosti ČT, až už hrozba tohoto vměšování je skutečná nebo jenom zdánlivá, virtuálně mediální.“

P. S. Na tu virtuální realitu nejvíce doplatil Jiří Hodač, o kterém dodnes světová média jako CNN nebo BBC ve svých archivech uchovávají informace, podle nichž byl exponentem vládnoucích politických stran ve veřejnoprávním médiu. Podle mého názoru nebyl, ale často se tak choval, na což nakonec doplatil.