Konečně je to tady. V prvním zářijovém týdnu pořádáme hvězdně obsazenou debatu o studii Marka Cichoně o vztahu agentur s marketéry ve velkých firmách. Zajistěte si lístky včas.

Peroutkovu cenu dostali Veselovský a Třešňák

Sdružení Ferdinanda Peroutky předalo výroční ocenění pro výrazné žurnalisty.

Petr Třešňák (vlevo) a Martin Veselovský při přebírání Peroutkovy ceny. Foto: Petr Neubert

Petr Třešňák (vlevo) a Martin Veselovský při přebírání Peroutkovy ceny. Foto: Petr Neubert

Dva žurnalisté, jejichž produkce využívá vydavatelství Economia Zdeňka Bakaly, jsou letos držiteli Ceny Ferdinanda Peroutky, kterou každoročně od roku 1995 uděluje občanské sdružení nesoucí jméno zakladatele kriticko-společenské revue Přítomnost. Jde o Martina Veselovského a Petra Třešňáka.

Veselovský spolu s Danielou Drtinovou moderuje videorozhovory natáčené pro Economii jejich firmou Online Partners (spoluvlastníky firmy jsou též editoři Jan Rozkošný a Jan Ouředník). Třešňák pracuje v Economii jako zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt, začátkem loňska vynikl jeho text o autistech Děti úplňku. Před šesti lety rezonoval článek Udání Milana Kundery, jehož byl spoluautorem. Do časopisu začal přispívat v roce 1995, ještě jako devatenáctiletý student prvního ročníku žurnalistiky, stálým členem redakce se stal v roce 2001.

Jeden z členů Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman před předáváním cen informoval, že sdružení zatím neobdrželo oficiální odpověď na svůj otevřený dopis z neděle, reagující na nedávná slova prezidenta Miloše Zemana o Peroutkově postojích a některých textech. „Ferdinand Peroutka výroky, které mu prezident přiřkl, nenapsal a nevydal,“ předeslal Groman. „Pokud pan prezident nedoloží svá slova, která pronesl na zmíněné konferenci, považujeme za přirozené, aby se omluvil,“ trvá sdružení na svém, neboť se zatím neprokázalo, že by měl Zeman v hodnocení Peroutky pravdu.

Loni si ocenění odnesli Ivan Klíma a Jiří Peňás, rok předtím Petr Příhoda a Petr Fischer.

Laudatio na Petra Třešňáka

Se zástupcem šéfredaktora Respektu Petrem Třešňákem jsme se shodou okolností sešli ve středu 7. ledna, právě ve chvíli, kdy došlo v Paříži k vražednému útoku na redakci týdeníku Charlie Hebdo. Nic netušíce, jsme v karlínské kavárně mluvili o úloze dnešní novinařiny, o tom, že jejím cílem nemá být společnost pouze informovat, ale také jí pomáhat v orientaci v životě a ve světě, vést lidi ke kritickému myšlení… Taková akademická debata, řeknete si. O hodinu později už by měla úplně jinou dimenzi, vždyť, jak následně napsal Martin M. Šimečka, redakční kolega Petra Třešňáka, zavraždění francouzští novináři obětovali život ve jménu svobody kritického myšlení a projevu.

Krédo, že noviny mají zpochybňovat zaběhnuté pravdy, podporovat čtenářovo vlastní uvažování i že mají právo zveřejnit to, k čemu dospěly, je pro Respekt příznačné od samého začátku před pětadvaceti lety. Pro Cenu Ferdinanda Peroutky je zase příznačné, že tento postoj vysoce hodnotí, jeden z jejích letošních laureátů – Petr Třešňák – je už devátým oceněným novinářem z redakce Respektu.

Někdejší šéfredaktor Respektu Vladimír Mlynář ulovil v roce 1995 tehdy devatenáctiletého Petra Třešňáka hned v prvním ročníku žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK. Líbil se mu jeho text napsaný v rámci školního semináře, nabídl mu spolupráci, student Třešňák pak několik let psal do domácí rubriky. Nejčastěji reportáže. Když vystudoval žurnalistiku, pokračoval ještě na téže fakultě v Institutu mezinárodních studií. Stálým členem redakce se stal v roce 2001.

Píše komentáře, rozhovory, glosy, ale především texty do rubriky Téma, což je novinářský žánr svého druhu – reportáž smíchaná s analytickými prvky. Moderní reportáž by měla obsahovat nejen objevování, ale také analýzu a reportérovo stanovisko, Petra Třešňáka nejvíc těší, když názor vyroste z celého příběhu jakoby sám. Často dlouho hledá příběh, který fenomén, o němž chce psát, bude nejvýstižněji ilustrovat. Rozhodně nebere první.

Jeho výběr témat je imponující, ve většině případů jsou sociální, píše o lidech ve vážných obtížích, o těch z nějakého důvodu slabších, potřebujících solidaritu, pomoc, povzbuzení. Za svůj článek „Velký úklid bezdomovců“ dostal v roce 2011 evropskou novinářskou cenu, stejně jako o dva roky později za reportáž z psychiatrické léčebny „Dobrodružství v pavilonu č. 14“. Ale stejně tak by si ji zasloužil za článek „Záhadná schizofrenie“ nebo „V pravém rohu nebe“ věnovaný tomu, co se stane v rodině, kde zemře dítě. Jedním z vůbec nejpůsobivějších, nejhlubších a nejstatečnějších textů, které Petr Třešňák napsal, jsou pak „Děti úplňku“, příběhy dětí s těžkým autismem, které vyšly právě před rokem.

Během let Petr Třešňák zjistil, že ve zdravotně-sociálním prostředí u nás je hodně oblastí, o něž společnost málo pečuje. A že důvod nespočívá jen v tom, že by nebyly peníze. Mnohdy se o těch problémech málo ví, lidé jsou s nimi sami.

Když uveřejnil článek o kojeneckých ústavech, zareagoval úředník z ministerstva práce a sociálních věcí, který měl na starosti příslušné novely zákonů péče o dítě a začala jistá demontáž kojeneckých ústavů, nastoupil akcent na náhradní rodinnou péči.

Petr Třešňák se domnívá, že občas tedy takové psaní rezonanci má; když vznikne text, který je faktograficky přesný, není patetický a přitom je působivý, pokud se to týká oblasti, kterou je žádoucí ve společenském systému změnit, někam posunout, může novinářova práce mít určitý význam. Ale je tu ještě něco víc, co Petra Třešňáka zajímá. Je to situace, kdy se člověk ocitne na hraně. Ať už jde o vězně, bezdomovce, seniory nebo o lidi s různým fyzickým či duševním postižením, rodinným trápením. Zajímá ho ona hranice, z níž se dá buď spadnout do průšvihu, do propasti nebo se z ní naopak dostat, posílit se, něco dokázat.

Na jeho práci měli velký vliv Tomáš Pěkný a Ivan Lamper, otcové zakladatelé Respektu, liberální, kritičtí, výborní novináři. A také americké časopisy Time a New Yorker, dosud čte s chutí jejich dlouhé texty. Vyhovují mu, sám má raději jednoduchý jazyk, bez nadbytečných metafor; anglosaský způsob, aby text nebyl primitivní, ale zároveň jednoznačně srozumitelný na první čtení, je mu blízký.

Ferdinand Peroutka by měl nepochybně radost.

Gratuluji k udělení jeho ceny.

Libuše Koubská

Laudatio na Martina Veselovského

Když si projdete dosavadní laureáty Ceny Ferdinanda Peroutky, mnoho televizních tváří mezi nimi za těch dvacet let nenajdete. Je to možná trochu nespravedlivé, ale je tomu tak. Zvláštní. Lidé z obrazovky jsou rozhodně více na očích než píšící či rozhlasoví redaktoři, oslovují širší publikum, můžeme je sledovat denně jen díky tlačítku na ovladači, ale jako by to zároveň bylo jejich prokletím. Jako by je to předurčovalo k tomu, že se o nich uvažuje jinak. Letos jsme naštěstí takto neuvažovali. 

Klást otázky je součástí každé dobré žurnalistiky. Vést dobrý rozhovor je ale skutečným uměním. Už jen najít a stále hledat hranici mezi nekompromisními otázkami a zbytečnou agresivitou. Z rozhovoru nesmí být cítit nekritický obdiv, pochlebování, neznalost, nepřipravenost, neschopnost nebo nadřazenost. Martin Veselovský tohle všechno dokáže skloubit. 

Schopnost trvat na svém a neuhnout, schopnost nesklouznout k agresivitě a nadto si zachovat šarm. Schopnost rychlé reakce a bystrého úsudku. Schopnost vést rozhovor v nejlepších tradicích britské televizní a rozhlasové žurnalistiky. Jen u málokterých moderátorů najdete všechny tyto schopnosti a hlavně: v tak vyvážené konstelaci. 

Jen velmi těžko se z osidel sítí, které kolem hosta začne během rozhovoru spřádat, uniká. A když se o to začne snažit, velmi často to neskončí dobře… Je s podivem, že ve slovníku cizích slov není u hesla asertivita napsáno Veselovský Martin. To je ale jen jedna poloha. Současně je na způsobu vedení jeho rozhovorů vidět, že dokáže i naslouchat. Neřídí celý let na autopilota po předem jasně vytyčeném kursu. Když se změní povětrnostní podmínky, dokáže okamžitě přepnout na manuální řízení a kurz letu změnit. Je znát, že ho pohání ryzí zvědavost, nikoliv jen ta ze sluchátek či ze scénáře. Sám přiznává, že ho to naučily pořady na Nově, kde ho také začala vnímat veřejnost.

Šest let jsme jej mohli vídat v pořadu České televize „Události, komentáře“, ještě déle jsme mu naslouchali v různých diskusních pořadech Českého rozhlasu.

Radiožurnál a Česká televize. Co víc si může dobrý rozhlasový a televizní moderátor přát. Copak lze v naší tuzemské mediální krajině ještě někam výš? Ale co když jste na té špici už příliš dlouho?

Pro mnohé bylo jeho rozhodnutí velkým překvapením. Takový úkrok stranou? Každopádně Martinu Veselovskému to slouží ke cti. Ač na zdánlivě pohodlném vrcholu, dokázal opustit zde vztyčenou vlajku, a vydat se úplně jinou cestu. Prokázal odvahu zkusit něco úplně nového. Pro některé sešel z očí a mnoha jiným oči otevřel. Opustil veřejnoprávní média a spoluzaložil internetový pořad DVTV. Část publika přešla s ním, část se překrývá, část – a nenalhávejme si, že ne – objevila novou tvář.

Přechod Martina Veselovského spolu s kolegyní Danielou Drtinovou a editorem Janem Rozkošným z televizních vln do bludiště internetu má v sobě navíc jistou symboliku. Je potvrzením toho, že se média skutečně mění. Publikum to ví už dlouho, to jen novinářům to dochází postupně. Dobrá žurnalistika je obsah, nikoliv platforma. Je jedno, kde na kvalitní novinařinu narazíme, důležité je na ni narazit. Zvláště dnes.

Zdá se, že čtenářská a divácká poptávka po kvalitním zpravodajství a analýze je čím dál menší. Je stále méně těch, kteří si přejí kvalitnější informace o domácích i zahraničních událostech. Majitelé médii zjišťují, že zpravodajská oddělení nevydělávají nebo dokonce prodělávají – na rozdíl od těch, které nabízejí divákům či čtenářům zábavu. V zoufalství z klesajících nákladů, čtenosti a sledovanosti poskytují lidem zprávy… i zábavu. Zpravodajské sekce se redukují, obsazují mladičkými (a nezkušenými) redaktory a moderátory, nutí je přejímat do zpravodajství prvky zábavy. V tom je nebezpečí, kterému dnes čelí nejen rozhlasové a televizní zpravodajství, ale i mnohá tištěná média. Věří, že svět zábavy je cesta, jak si udržet čtenáře a posluchače. Martin Veselovský prokazuje i na internetu, že to tak být nemusí. Umí si získat a udržet diváky kvalitou.

V jakési příručce mediálního poradenství stojí cosi ve smyslu: Dávejte si pozor na stále se opakující otázky. To se novinář snaží dostat z vás, co chce on. Prostě jen opakujte tu samou odpověď. Jeho to přestane bavit dřív než vás. Je dobře, že existují novináři jako Martin Veselovský, které to bavit nepřestane.

Terezie Kaslová, Jan Dražan