I v letošním roce se americký televizní satirik Stephen Colbert, stejně jako před čtyřmi lety, rozhodl kandidovat na úřad prezidenta Spojených států. Jeho šance jsou velké, podle všeho se jen těžko najde soupeř, který by ho dokázal porazit. Pokud Colbert vydrží s dechem, může se na podzim skutečně stát prezidentem - Spojených států Jižní Karolíny.
Stephena Colberta (The Colbert Report, spin-off podobného pořadu nazvaného Daily Show) sledují od pondělí do čtvrtka večer miliony diváků. Jeho pořad je oblíbený zejména mezi mladým publikem (čemuž mimochodem odpovídá i množství z internetu nelegálně stahovaných epizod). Mladí Američané považují jeho pořad za nejdůležitější zdroj informací, na jejichž základě si vytvářejí své mínění o politických otázkách.
Jistě bude zábavné a zajímavé, jak se bude v Colbertově show odrážet ta opravdová předvolební kampaň, jaké slabé stránky jednotlivých kandidátů odhalí – a nebude to jenom na televizní obrazovce, ale třeba i v podobě velkých shromáždění – na mítink nazvaný Znovuobnovení rozumu (reakce na akci konzervativního komentátora Glenna Becka Obnovení cti), který organizoval, přišlo na podzim ve Washingtonu 200 tisíc lidí.
Jak by to bylo u nás
Ten, kdo se o americkou politiku až tolik nezajímá a většinu jejích protagonistů nezná, může mít oprávněný pocit, že Stephen Colbert a jeho kandidatura nejsou tématem, které by ho mělo nějak přitahovat. Možná mu ale připadne zajímavé položit si otázku, jakou podobu by takový Colbert mohl mít v Česku a zda existuje vůbec šance, že by se satirická denní show objevila v nabídce tuzemských televizí.
Prvním problémem, na který by Colbert u nás narazil, je přesvědčení, že moderátor nemá mít názor. Ač jde o nesmyslný požadavek, lze jej ještě chápat v případě politických talk show, jejichž účastníci se obávají konfrontace s kýmkoli jiným, než jsou jejich političtí soupeři, které dobře znají a vědí, že především také potřebují říci si před kamerou své. Ale chtít u satiry, aby byla vyvážená?
Vtip spočívá v tom, co se v Česku velmi těžko chápe. Mít jednoznačný a vyhraněný politický názor ještě neznamená někomu stranit. Vyznávat konzervativní hodnoty neznamená slepě hájit každou hovadinu, jejímž prostřednictvím se někdo pod zástěrkou konzervatismu snaží zviditelnit. Pokud to moderátor takového pořadu začne dělat, získá sice přízeň části politického spektra, ale ztratí diváky – což je v televizi, ať už veřejné nebo soukromé poměrně dost velký problém.
Ale je tu i další problém, opět ryze tuzemský. Žádná stanice se zatím neodhodlala přijít s konceptem satirické show vysílané třikrát až čtyřikrát v týdnu. Co to znamená, si čtenáři Médiáře dokážou představit. Moderátor a také autor (většinou se výrazně podílí na vytváření obsahu) už nemůže dělat nic jiného – příprava show ho plně vytíží. Televize by mu tedy měla platit poměrně vysokou částku – jinou obživu mít nebude. A podobně to platí i pro tvůrčí tým. Rozhodně nevystačí s jedním či dvěma asistenty. U takovýchto pořadů se tvůrčí tým v průměru pohybuje kolem 12 až 15 lidí zaměstnaných na plný úvazek a velmi dobře placených.
Představa, že něco, co se odehrává pouze ve studiu, vysílá se pětkrát týdně (většinou živě) a má jednoho hlavního protagonistu-moderátora, je v zásadě levná záležitost, neodpovídá tedy příliš realitě. Ano, levné to je – ve srovnání s hraným seriálem nebo i s reality show. Ale není to zadarmo.
Asi stěží tedy můžeme očekávat, že se začátkem kampaně před prezidentskou volbou u nás (samozřejmě pokud bude přímá, což rozhodně není jisté) ohlásí nějaký satirik svou kandidaturu v denně vysílané zábavné show. Nicméně můžeme se alespoň spokojit s jistotou, že pokud dojde k přímé volbě, určitě nebudou mezi kandidáty chybět komici či komičky.