Konečně je to tady. V prvním zářijovém týdnu pořádáme hvězdně obsazenou debatu o studii Marka Cichoně o vztahu agentur s marketéry ve velkých firmách. Zajistěte si lístky včas.

Proč by měli novináři oddělovat „slyšel jsem“ a „viděl jsem“

Může si reportér ponechat cenu za reportáž o tom, co nikdy neviděl?

I ten nejdůvěryhodnější svědek může podat zkreslené nebo nepřesné informace. Není žádným tajemstvím, že účastníci nějakého děje mají tendenci popisovat zpětně to, co viděli na vlastní oči pod dojmem emocí, ale i následného hodnocení, které slyšeli nebo četli.

Jsou případy, kdy jsou média závislá pouze na takto zprostředkovaných informacích – pak by měla být velmi opatrná, jak s nimi naloží. To se týká i materiálů, u nichž se předpokládá osobní svědectví autora – novináře.

V Německu byly nedávno udělovány Ceny Henryho Nannena. Novinářské ocenění pojmenované po dlouholetém vydavateli a šéfredaktorovi týdeníku Stern (zemřel v roce 1996) patří u sousedů k prestižním. O to větším překvapením bylo, když se letos porota rozhodla jednomu z oceněných, redaktorovi zpravodajského magazínu Der Spiegel, Renému Pfisterovi, cenu za nejlepší reportáž zpětně odejmout.

Pfister napsal pro hamburský týdeník pozoruhodnou reportáž o bavorském premiérovi a předsedovi CSU Horstovi Seehoferovi. Text nesl název „U řídícího pultu“ a autor v něm pracoval s paralelou mezi Seehoferovým řízením bavorského státu a jeho oblíbeným koníčkem – modelovou železnicí. Kvalitu textu nelze zpochybnit – ono srovnání je brilantně zpracované a pro čtenáře, který se hlouběji zajímá o politiku velmi přínosné.

V čem je tedy problém? Autor reportáže v podzemí Seehoferova venkovského domu, kde je zmíněný model železnice umístěn, totiž nikdy nebyl.

Zdálo by se, že věc je jednoznačná. Novinář popsal něco, co sám neviděl a tudíž odebrání ceny by bylo oprávněné. Jenže tak jednoduché to ve skutečnosti není. Reportáž není postavena na prohlídce zmíněné železnice a autor v ní také netvrdí, že by ji absolvoval. Podstatou textu jsou rozhovory s politikem, analýzy jeho rozhodování a podobně – a ty si Pfister nevymyslel, ani se nedopustil nějakého nepřípustného zkreslení nebo zjednodušení.

Reportér Spiegelu řekl v rozhovoru pro berlínský deník Tagesspigel, že jeho reportáž je založena na četných rozhovorech se Seehoferem. „Věnuji se jeho osobě už od roku 2004 a za ta léta mi vždycky znovu a znovu vyprávěl o své modelové železnici,“ řekl novinář. Podle něj reportáž nevyvolává u čtenáře dojem, že by v nějaké konkrétní situaci byl s bavorským premiérem ve sklepě jeho domu a hrál si s vláčky.

Jeho kolega ze Spiegelu Mathias Müller von Blumencron se ho rovněž zastal: „Jeho zdroji byly osobní rozhovory s Horstem Seehoferem, dále dva kolegové ze Spiegelu, kteří Seehoferovu místnost s modelovou železnicí navštívili a konečně archivní materiál, v němž byla tato železnice podrobně popsána a zdokumentována,“ řekl zmíněnému deníku. Autor podle něj udělal snad jen tu chybu, že měl jednoznačně napsat, že na místě osobně nikdy nebyl.

Existují ale i jiné pohledy na věc. Oscar Tiefenthal, vedoucí Evangelické školy pro novináře v Berlíně, řekl pro agenturu epd: „Reportáž jako žánr je založená na osobním prožitku, nikoli na tom, co autor slyšel. A k tomu je bezpodmínečně nutné být na místě. Ten, kdo Pfisterovu story četl, si musel automaticky pomyslet, to je skvělé, že se ten člověk dostal k Seehoferovi do sklepa. Tak to ale bohužel nebylo. Pfister sice napsal hezkou a přesvědčivou věc, ale ne reportáž, za kterou by měl být oceněn. A jestli cenu vrátí? To ať se rozhodne sám.“

Mohlo by se zdát (a i takové komentáře se v německých médiích objevily), že celé to je marginálie, která odezní tak rychle, jak se z ní stalo „téma“ – tedy v několika dnech. Nicméně lze z ní vyvodit určité závěry, které se netýkají jen Německa.

Pro řadu lidí je přirozené, že novináři popisují v reportážích pouze to, co viděli na vlastní oči. Lze se jen nadít, že to je stejně přirozené i pro novináře. Reportáž má specifické znaky, vyžaduje jiný přístup než například (u nás nejčastější žánr) článek nebo analýza. Tento útvar je do značné míry osobní, vyžaduje přinejmenším dobrou znalost autora o daném tématu, použití jiných jazykových stylistických prvků (reportér je odbornost, není jím automaticky každý, kdo píše do novin). Tomu všemu by mělo odpovídat i její následné hodnocení.

Možná, že chybu udělala již komise, která Pfisterův materiál do kategorie reportáž zařadila. V každém případě se jí podařilo letošní udělování Nannenových cen výrazně zviditelnit.