Tuto otázku jsem si položil už několikrát – naposledy v pondělí, když jsem si v deníku Právo přečetl komentář předsedy KVV ČSSD v Praze Petra Hulinského, nazvaný Několik mýtů o pražské koalici. K obsahu poměrně rozsáhlého materiálu se ještě vrátím. Teď k oné otázce z úvodu. Hlavní důvody jsem našel celkem čtyři. Tím ovšem není řečeno, že nemohou existovat i další. Možná mi jen došla fantazie - na rozdíl od politiků ji mám přece jen méně rozvinutou.
Prvním důvodem je potřeba informovat veřejnost o důležitých krocích či rozhodnutích politika či jeho strany. To je nepochybně chvályhodné, když ale tuto pohnutku prozkoumáme podrobněji, zjistíme, že je to v zásadě vyjádření nedůvěry médiím. Čiší z ní obava, že by média mohla závažnost a ušlechtilost celé záležitosti nepřípustně zkreslit – a co víc, doplnit nějakým komentářem či analýzou. Politik píše s vědomím, že co nestvoří sám, to nestojí za nic.
Důvod druhý je spojen s emocemi. Politik se pouští do tvorby buď proto, že je rozhořčen, co o něm napsali novináři, komentátoři nebo političtí protivníci, ale také může být jeho text výsledkem náhlého záchvěvu touhy podělit se s ostatním světem o svá moudra, vtipy či silné zážitky. Takové texty bývají samozřejmě nejlepší a nejzajímavější – autoři se při jejich psaní méně kontrolují a tak se dá i z několika řádek vyčíst víc, než z obsáhlé analýzy nebo rozhovoru.
Jsme u důvodu třetího – ten je čistě racionální. Politik píše proto (a nejčastěji jde o psaní pravidelné – například do blogu nebo na vlastní stránky) neboť to považuje (a nikoli mylně) za dobrý způsob, jak oslovovat voliče, vysvětlovat své postoje, vytvářet kontinuální kontakt se čtenáři a podobně. Nečeká, že jeho texty nějak zásadně změní postoje lidí, ale je pro něj podstatné s nimi komunikovat. Klobouk dolů před těmi, kteří onu pravidelnost dokáží udržet – mnozí autoři sloupků či pravidelně vycházejících textů potvrdí, že si to opravdu úctu zasluhuje.
A pak je tu ještě důvod čtvrtý – politici píší do novin proto, že jim teče do bot a snaží se tak uhasit nebo alespoň zmírnit dopad událostí na jejich kariéru či na pozici strany, kterou zastupují. Tyto texty – většinou silně polemické - jsou rovněž mimořádně zajímavé – zejména proto, že nabízejí neobvyklé a nečekané myšlenkové i větné konstrukce a také mnohdy notnou dávku demagogie.
Zmíněný článek pana Hulinského (a v posledních dnech nikoli jediný na toto téma) podle mého byl napsán z důvodu čtvrtého. Ne, že by teklo do bot panu Hulinskému, ale pražská ČSSD má trochu potíže s velkou koalicí na radnici. Předseda pražské ČSSD má přitom blog na portálu iDnes, takže oslovuje voliče pravidelně, ale velký článek na komentářové stránce deníku má přece jen jinou váhu.
Nechci se přiživovat na tématu pražských politických poměrů, ale text si pozornost zaslouží. Vůbec nejde o to, jestli takzvaná velká koalice je nebo není podvod na voličích, zda na radnici budou sedět noví či staří lidé a podobně. Je také celkem logické, že jeden z aktérů koaliční dohody bude kroky své strany obhajovat. Ale pozoruhodné je, jak to dělá.
Tak například zaměňuje pojmy mýtus a omyl. Mýtus je nesprávný názor, kterému se však tvrdošíjně – tedy dlouhodobě - věří. Omyl pak můžeme definovat jako rozpor mezi vnímáním určitých skutečností nebo představou určité skutečnosti a skutečností samotnou. Hlavní město je jistě důležité, ale téma zda v něm bude vládnout ODS a ČSSD nebo ne rozhodně nezní společností měsíce či roky, ale pokud vím pár týdnů. Proč tedy autor operuje s mýty?
Protože to mnohem lépe zní. Boj s mýty je také v zásadě pozitivní – pomáhá spoluobčanům konečně se zbavit dlouhodobě mylných představ. Nicméně pan Hulinský se pouze snaží vyvracet omyly (jsou-li jimi) a za bojovníka s mýty se dá označit jen stěží. Omylem je (podle něj) pocit, že došlo k podvodu na voličích, že Prahu ovládnou kmotři, že koalice je nevýhodná pro ČSSD jako stranu, ale nikoli pro její představitele. A v zápětí začne polemizovat i s autory takzvané listopadové petice – tedy nikoli s mýty jako takovými.
Autor navíc srovnává nesrovnatelné – parlamentní volby a utváření vládní koalice s volbami pražskými. Když tvrdí, že je to totéž, tak si protiřečí. Na vládní úrovni strany jasně deklarovaly s kým do koalice nepůjdou – už před volbami. Tedy řečeno jinak – ČSSD a ODS po jarních volbách nemohly, zatímco v Praze sice mohly, ale zase nemusely.
Teprve ke konci článku Petra Hulinského jsem se ale dozvěděl to podstatné. Možná to netušíte, ale ČSSD se v Praze rozhodla k tak zásadnímu kroku, aby Pražany zachránila. Díky jí totiž nebudou trpět pod, cituji, „pravicovou asociální koalicí“. Čekal jsem od autora něco jiného, především ovšem argumenty namísto klišé a racionální přístup. Moje chyba. Ale zato vím, že existuje i pátý důvod proč politik píše do novin. Proto, aby čtenáře co nejvíce pobavil.