Vydavatelé novin a časopisů zřejmě konečně pochopili, že problémy s klesajícími náklady a ubývajícími předplatiteli se stěží vyřeší krátkodobými opatřeními, jako je třeba rušení pracovních míst.
Radikální snižování nákladů nemá na pozici daného média na trhu, zájmu čtenářů a potažmo i inzerentů pozitivní vliv – spíš naopak. Jedinou možností je vyšší atraktivita obsahu – což ale, jak často vidíme, může být chápáno různě. Na jedné straně může vést k větší povrchnosti až bulvarizaci, ovšem v řadě zemí se atraktivita rovná především kvalitě. Toto tvrzení podporuje i trend, který trvá už několik let a v poslední době posílil - stále více mediálních koncernů investuje do rešeršních a investigativních týmů. Což je praktický projev změny jejich tržní strategie, kterou jsem už popsal. Takže ještě jednou: je nutné zvýšit kvalitu, aby se tak zastavil úbytek čtenářů.
Co taková nová oddělení přinášejí? Není pochyb o tom, že denně čteme, slyšíme či vidíme množství zpráv, které by si zasloužily, aby jim média věnovala bližší pozornost. Někdy se za nimi skrývají velké příběhy, jindy jsou součástí nějakého děje, který jinak zůstává skryt, nebo potvrzují společenský trend, o jehož existenci toho zatím příliš nevíme. Řečeno obrazně - mohou být něčím, jako je dílek puzzle. Novinář by se měl s pomocí takto nasbíraných dílků pokusit sestavit celý obrázek nebo alespoň jeho podstatnou část. Stěží to ovšem může dělat jako součást běžné redakční práce, jako doplněk při zaplňování stránek různými texty.
Jiný příklad. Na internetu je k dispozici nepřehledné množství dokumentů. Mnohé z nich obsahují důležité informace nebo třeba indicie vedoucí k překvapivému odhalení. Jenže kdo má čas tyto dokumenty prostudovat a pracovat s nimi? Noviny potřebují žurnalisty, kteří budou schopni zpracovávat velké množství dat a vytvářet z nich příběhy (jako to dělají třeba v New York Times nebo Guardianu).
Mít rešeršní oddělení tedy neznamená jen zaměstnat nějaké lidi, kteří jsou schopni rychle něco vyhledat a ověřit, a dokáží to nejen v jednom jazyce, ale novináře, kteří se nebudou zabývat zpravodajstvím (které ostatně čtenáři tak jako tak mají rychleji a přehledněji k dispozici v televizi, v rozhlase nebo na internetu), ale tématy, kvůli nimž bude mít smysl si kupovat noviny (nebo si je předplatit třeba na iPadu).
Nelze přitom čekat, že by se jim často dařilo vyprávět čtenářům celé příběhy, ale mohou jej odhalovat postupně, po relevantních částech, přičemž vyvolají zájem o konečný výsledek. Ten nemusí být k dispozici hned – někdy taková práce zabere týdny či měsíce. Nicméně i v částečné podobě bude stát za to.
Je tu ještě jedna důležitá věc. Aby noviny vůbec přežily, měli by jejich vydavatelé denně vyhodnocovat, zda se čtenářům či předplatitelům opravdu vyplatí za nabízený obsah platit. Obecně ve světě klesá důvěryhodnost tištěných deníků – především proto, že si množství čtenářů myslí (a někdy ne neprávem), že ekonomické zájmy vydavatelů mají výrazný vliv na obsah, že se zvyšuje počet materiálů, které nejsou ničím jiným než umně zabaleným PR, že redakce nejsou ochotny investovat do vlastních rešerší a investigativní žurnalistiky a raději přebírají tvrzení a vývody různých institucí – což je nejlepší způsob, jak se podílet na manipulaci veřejnosti.
Abych se nezaobíral jen teorií. Konkrétní příklady zmíněného trendu nejdeme třeba v německých tištěných médiích. Za poslední dva roky vznikly oddělení či sekce rešerší a investigativní žurnalistiky například v titulech Westdeutsche Allgemeine Zeitung (WAZ), v agentuře dapd, v týdeníku Focus, v deníku Tageszeitung, v týdeníku Stern a naposledy v týdeníku Die Zeit. Který mimochodem ukončil rok 2011 s rekordním ziskem.