Konečně je to tady. V prvním zářijovém týdnu pořádáme hvězdně obsazenou debatu o studii Marka Cichoně o vztahu agentur s marketéry ve velkých firmách. Zajistěte si lístky včas.

Proč Nečasově vládě zakázat Jistě, pane ministře

Britský sitcom má vysloveně negativní vliv na českou politiku a tudíž by měl být pro veřejné činitele buď zakázán, nebo povolen ke sledování jen v přítomnosti vybraných nepolitiků.

Když jsem se dozvěděl, že ministři Nečasovy vlády se dívají na britský seriál „Jistě, pane ministře“ povinně, a že si pan premiér myslí, že nejde o komediální sitcom (sic!), ale o realistický dokument – „takhle to funguje všude na světě, kde je demokratický systém vlády“, vyvolalo to ve mně velké rozpaky. Byť samozřejmě chápu, že pan premiér (tedy ten český) použil nadsázky. Ony rozpaky ještě zesílily, když se ukázalo, že ministři (a i další političtí činitelé) jsou víc než jen dobří diváci. Načerpané zkušenosti dokázali téměř okamžitě zužitkovat v praxi. Příkladem může být aféra na ministerstvu životního prostředí.

Co bylo na začátku? Pokus poradce pana ministra Drobila  přemluvit státního úředníka, aby se podílel na nelegálním financování politické strany. Tak úplně se to nepovedlo a aféra, která vznikla, začala ohrožovat i výše postavené osoby. V „Jistě, pane ministře“ se v takové situaci dostaví na scénu sir Humphrey Appleby a vysvětlí ministrovi Hackerovi, jak v takové situaci postupovat. Posuďte sami, do jaké míry se seriál odlišuje od naší praxe:

Sir Appleby ví, že prvotním opatřením musí být znevěrohodnění některých aktérů aféry – tedy těch, kteří věc oznámili, případně poukazují na její škodlivost. Součástí tohoto opatření je šíření sice nepodložených, leč účinných informací o kontaktech zmíněných lidí, o tom, že i oni se dopustili nějakého nečestného či nezákonného jednání, případně jejich obvinění z činů, které s původním předmětem aféry nijak nesouvisejí. Velmi vhodným způsobem je nastolení otázky, kdo co komu řekl, kdo co věděl a nevěděl – její rozpitvávání zcela upozadí původní podstatu problému.

Za druhé je bezpodmínečně nutné původní, celkem jednoznačné odhalení (v našem případě to, že se ODS zřejmě snažila získat peníze do své pokladny nezákonným způsobem) zamlžit tak, aby i pro média bylo složité přesně popsat, o co v aféře vlastně jde. Ideální je, pokud se do věci vkládají další a další osoby. Pokud ani to nestačí, je nejvýhodnější převést aféru, pokud má například finanční podtext do čistě politické roviny – boj o moc, diskreditace ze strany politických oponentů atd.

Za třetí za aféru musí někdo nést odpovědnost – nejlépe takovou, která jej nic nestojí. Je-li ministr odvolán, může být v zápětí jmenován na nějaké lukrativní místo, kde se hospodaří s ještě větším množstvím peněz a pod menší kontrolou, případně dostat zdánlivě nižší, ale zato ve skutečnosti vlivnější politickou nebo úřednickou pozici.

Když se podíváme, co se v posledních dnech na politické scéně i v médiích dělo, zjistíme s úžasem, že Applebyho rady se uplatnily téměř stoprocentně. Sotva se totiž ukázalo, že podstatou skandálu je snaha získat finance pro pokladnu ODS, začalo s najednou pátrat, kdo o čem kdy věděl, mohl říci a  neřekl nebo naopak řekl a neměl atd. Při vší úctě k aktérům jsou právě tyto otázky zcela nepodstatné. Ta důležitá, tedy jak měl fungovat onen penězovod do kasy ODS a zda náhodou už nějakou dobu nefunguje, zatím nepadla.

A nějak se pozapomnělo i na další sdělení – ODS je podle tvrzení ministerského poradce stranou, kde je nutné si vrcholné funkce zaplatit – respektive koupit si hlasy delegátů. I to je velmi zajímavé sdělení.

Chápu ale, že takové otázky nejsou příliš příjemné jak ODS, tak i stranám ostatním, neboť kdoví, jaké systémy vedlejších příjmů u nich fungují. Ideální nahrávku na smeč poskytla vládní koalici opozice – jejich podaná ruka v podobě hlasování o důvěře je také dobrý tah – problém je povýšen na politickou krizi, existenci vlády atd., že se na jeho původní podstatu úplně zapomene. Divák Jistě pane ministře, nemůže než říci: Bravo!

Naopak více by se měli na televizi dívat na Hradě. Snaha prezidenta republiky prezentovat původně celou záležitost jako selhání úředníků, na které doplácí hodný a křišťálově čistý ministr a zlovolné propojení ministra vnitra s bývalým kolegou novinářem je o několik tříd pod zmíněným britským sitcomem a naznačuje inspiraci maximálně Třemi chlapi v chalupě.

Ale zpátky k britskému originálu. V životě by mě nenapadlo, že bych mohl chtít někomu něco zakázat. Jenže po posledních událostech již nemohu jinak. Tvrdím – a předložil jsem pro to výše uvedené důkazy -, že britský sitcom „Jistě, pane ministře“ má vysloveně negativní vliv na českou politiku a tudíž by měl být pro veřejné činitele buď zakázán, nebo povolen ke sledování jen v přítomnosti vybraných nepolitiků.