Ve čtvrtek ráno vyšel nový bulvární týdeník Sedmička. Úplně mi rozboural den, protože jsem zvyklý ráno při cestě do města číst deníky, na které tím pádem nebyl vůbec čas. Vydali toho 200 tisíc, cena 60 barevných stran je 10 Kč (pro zajímavost deník Lidové noviny nemá tolik stran, natož barevných a na dobrém papíře, a stojí ve všední den Kč 16).
Povězme si něco o čtenářském zážitku.
Obálka s Ivetou Bartošovou je podle mě nuda. Časopis se podobá něčemu, co už bylo, což nepříliš nápadité logo (číslo 7 propletené do prvního písmene, „S“ v názvu, tam vůbec nemuselo být), generické fotky Bartošové, Gotta či Davida, nebo nepostradatelný red spot „TV program na celý týden“ jen potvrzují. Už z obálky je jasná úvaha vydavatele - dát přesně to, co konkurence, jenže levněji. Musím přiznat malé, ale významné plus, art director šetřil písmy. Jsou tu pouze dvě, díkybohu.
Při otočení na stranu 3, první redakční stranu týdeníku, vidíme nezvládnutý vizuální chaos. Vzkazy od celebrit jsou na linkovaných papírech (aby každý pochopil, že to psaly opravdu ony), i když samozřejmě tiskacím písmem. Ale s perforací, jakoby vytržené z bloku. Jako nápad to není špatné, pokud by netvořily jen další vrstvu nepromyšleného layoutu, ve kterém editorial nazvaný genericky „Vážení a milí čtenáři“ (čtenářky, které si to budou hlavně kupovat, nikdo nezohlednil), zaniká.
(Jak krásné by byly citáty opatřené pouze úvodní uvozovkou, velkou, tak jak se to dělá na webu, aby se daly příjemně číst - vypadalo by to stylově a ještě dráž. Bez serepetiček typu poznámkového bloku.)
Zaniká ale plným právem, protože vzkazy od celebrit jsou bomba. V nich někdy, stejně jako editor, píší NÁZEV ČASOPISU SEDMIČKA VERZÁLKAMI, aby každý pochopil, že to je právě tento časopis Sedmička a ne něco jiného, co se může náhodou jmenovat Sedmička. Tohle naprosto nesystémové a nesprávné používání verzálek je navíc nedůsledné, někde je, někde ne.
Vsuvka: psaní verzálkami przní text, protože subjektu dává v rámci věty nebo odstavce větší prioritu, než zbytku, i než má např. Česká republika či Spojené státy americké, kterýmžto subjektům vždy stačilo jen První písmeno velké. Verzálky používáme pro zkratky, aby bylo jasné, že jde o zkratky (ČR, ČEZ, USA, MTV, EU) a nikoliv o nesmyslná slova. Cílem textu je, aby věta vždy dávala smysl. Proto např. v normálním deníku či týdeníku nikdy nenajdete název firmy verzálkami, pokud nejde o zkratku, protože všechna slova jsou stejně důležitá. Představte si, jak absurdní by bylo psát určité slovo ve větě velkými písmeny jen proto, že někomu připadá důležité. Pak bychom mohli malá písmena rovnou zrušit ne? Ale ona mají klíčovou vlastnost - lépe a rychleji se čtou.
Ale zpět k týdeníku Sedmička. Ty vzkazy od celebrit stojí za povšimnutí.
„Přeji hlavně úspěch a doufám, že to bude časopis, který se bude dát číst, bude psát pravdu a zabývat se plnohodnotnými problémy lidstva, ne banalitami.“
Andrea Kerestešová
- Srovnej například stranu 18, Iva Kubelková v Řecku, titulek Sexy Afrodita na útesu - navíc s chybějícím slovesem. Sexy Afrodita na útesu byla, nebyla? Bude, nebude? Nevíme. Pojďme dál (kdybychom měli připomínkovat články českých médií bez slovesa, tak bychom si na to tady mohli otevřít krásnou rubriku. Ostatně, třeba na Lupě už tohle pochopili a titulka vypadá jako seznam článků, které chcete číst).
- Nebo stranu 10, Poradna Petry Černocké, otázka: Je pravda, že vám před lety přebrala Zdeňka Mertu Zora Jandová? (G. B., Litvínov); odpověď: Přísně chronologicky vzato se mezi mě a Zorku vklínily ještě dvě jiné umělkyně, které si získaly jeho srdce. Zorka ale byla jediná žena, která dokázala rozeznít nejen Zdeňkovo srdce, ale i svatební zvony.
Pojďme dál.
„Ať skrze vaše Sedmičku proudí do lidských srdcí všechno, co pohladí duši, co potěší oko a co utiší mysl. Ať máte nekonečné množství čtenářů dychtících po dobrých zprávách a ať je umíte rozesmát.“
Šárka Uldrichová
- srovnej např. stranu 7, Susan Sarandon: Moje děti kouřily trávu
- stranu 7, Michael Kocáb: Sebrali mu řidičák
- nebo strana 14, Iveta Bartošová: Pokud se Josef vyjádří, řeknu ano!
Obraťme list. Co se musí nechat, jsou dva výborné články. Michal David recenzuje pražský koncert Bruce Springsteena a recenzuje ho na špičkové úrovni. Tenhle text mohly klidně otisknout Hospodářské nebo kterékoliv jiné noviny.
Druhý super článek je Módní policie Agáty Hanychové a Veroniky Žilkové. Očividný fail Ondřeje Vetchého v Karlových Varech - jeho klasický outdoorový outfit - nutí dámy ventilovat citáty, které by se měly tesat.
Agáta: Jeho styl nechápu, chápat nebudu a líbit se snad ani nikomu nemůže… I když na tůru na hory je hezky sladěný, do Karlových Varů je to trošku moc poutání pozornosti, o kterou on přece nestojí.
Až na to, že letos spíše poutala pozornost Agáta, je to trefné pozorování.
Na rozdíl od naprosto neprofesionální a nepovolané Veroniky Žilkové.
Veronika: Jsem s Ondrou třicet let v divadle a celou tu dobu si drží stejný styl. (Tohle není styl, pozn. aut.) On a Pavel Nový nic jiného než kraťasy nenosí. (Tím přece není řečeno, že je to správná volba, pozn. aut.) Aguš, nech ho být.
Pokud v této rubrice budou nechávat být všechny, které Veronika zná, snad by bylo lepší, aby s Aguš hodnotil někdo, kdo má malinko odstup, protože pokud toto je správně, tak se pojďme všichni zabít. A pokud se zabít nechcete, můžete jen hloubat nad tím, proč jsou v Módní policii fotky z karlovarského filmového festivalu, které jsou po měsíci přece jen už malinko passé.
Také rozhovor s Ivetou Bartošovou je konečně v dobrém smyslu normální, příjemný, však také Karen Mchitarjan ví, jak chytit za srdíčko. A to by bylo k textům asi vše.
Teď bych se rád pozastavil nad naprosto nevyváženou obrazovou stránkou. Kvalitní fotky (například zajeli jsme vyfotit Heidi Janků) jsou proloženy obrazovým škvárem náhledové kvality, stahaným z internetu nebo bůhví odkud. V případě zpěváka Pavla Nováka (dej mu pámbů nebe, kniha o něm mi svého času dost pomohla, když jsem měl těžší období) je jasné, že se jedná o oskenovaný dokumentární materiál (byť je fotka s tiskovým rastrem). Nicméně dobrá polovina obrazového obsahu osciluje kvalitou, což zejména u polonahé Mirandy Kerr - přes skoro celou stranu 6 - naštve. Jako to umím taky, stáhnout si fotku z internetu, ale dát ji seriózně do časopisu, to je tedy opravdu HC.
Když uvážím, že Sedmička najala dvě bulvární esa, fotografy Martina Hykla a Davida Kundráta, je zarážející, že původní fotky jsou jen u celkem fajn rozhovorů s Ivetou a Heidi. Ovšem tyto fotky mohl klidně někdo vzít kompaktem. Paparazzi si asi užívají poslední dovolenou, než do toho vlítnou rovnýma nohama a celé to tady rozbourají.
Na fotky byste se, kolegové, měli opravdu zaměřit, jestli chcete být něco víc. Ale pokud chcete být jen levnější alternativou, je to asi zbytečné. Sice budete mít jistě problém s genialitou Pavla Novotného ze Superspye, ale český spotřebitel vždy hledá podle ceny. Myslíme holt ekonomicky.