Generální ředitel České televize Jiří Janeček vysvětloval novinářům vaše odvolání tím, že jste neudržela sledovanost hlavních dvou kanálů, ČT1 a ČT2. Od roku 2001 do roku 2008 oscilovala sledovanost Jedničky kolem 21 až 22 procent, v roce 2009 a prvním čtvrtletí 2010 klesla pod 20 procent. Nový šéf kanálu ČT1 Radan Dolejš to mimo nástup nových soukromých digitálních stanic, hlavně TV Barrandov, přičítá nepřehlednosti programové skladby. Jak to vidíte vy?
Nevím, kde jste slyšel „vysvětlovací“ větu o mém odvolání, v jaké souvislosti, v jakém kontextu…
Jiří Janeček dobře ví, že pokles sledovanosti České televize za posledních devět let, od roku 2000, je dohromady 2,75 procentních bodů za celou Českou televizi. V celé Evropě klesá sledovanost televizí, především veřejnoprávních, ale nejenom jim. Z čísel, která poskytuje EBU, evropská unie právě veřejnoprávních vysílatelů, vychází, že Česká televize si ve srovnání s jinými zeměmi, i většími, nevede vůbec špatně: typově tatáž televize ve Francie zaznamenala pokles 8 procentních bodů, ve Španělsku 14, v Itálii 8, britská BBC 10, v Irsku 11, v Rakousku téměř 18 procentních bodů.
Všechny televize si buď již prošly či procházejí poklesem sledovanosti. Televizní trh se prostě mění.
Nástupem nových kabelových, satelitních a digitálních stanic nejvíc trpí komerční lídři Nova a Prima (celodenní tržní podíl televizí v % na divácích starších 15 let, od začátku elektronického měření sledovanosti, zdroj: ATO-Mediaresearch)
Čemu to tedy přičítat?
Za prvé digitalizaci, tzv. „ostatní stanice“ se před několika lety pinožily na 6 procentech tržního podílu, teď běžně mívají přes 20 %, a jsou týdny, kdy i 30 % a více. Dále není dobré vytrhávat z kontextu jen ČT1 nebo ČT2, musíme se na ČT dívat jako na celek, protože konkrétně diváky naší zpravodajské digitální stanice ČT24 nejsou podle našich průzkumů diváci Novy ani Primy, jsou to diváci ČT1 a ČT2. To si nestěžuju, jen konstatuju. Je dobře, že ČT dokáže nabídnout divákům takovou žánrovou pestrost.
A druhý důvod je obecně internet, oslovující zvlášť mladé. Většina diváků se ale nechce být „sám sobě programovým ředitelem“, sám si sestavovat program vybíráním videí z internetu – stále sahá k tomu, co mu klasicky nabídne televize. I když po stanicích surfuje.
Celodenní tržní podíl TV stanic v % na divácích starších 15 let, od začátku elektronického měření sledovanosti, zdroj: ATO-Mediaresearch
S nástupem internetu souvisí problém, že ČT je tu „nejstarší“ televize, co se týče průměrného věku svých diváků.
To je opět klasický jev veřejnoprávních televizí. To ale neznamená – řečeno ošklivě – že až nejstarší generace vymře, veřejnoprávní televize o diváky úplně přijde. K ČT lidé postupně dozrávají.
Proč tomu tak je?
Je přece jen konzervativnější. A výběrem žánrů a následně zpracováním je bližší starším. Když jsem byla malá, otec četl mnoho románů. Postupem doby se čím dál víc orientoval na literaturu faktu. Vysvětloval mi to tím, že čím je starší, tím ho romány méně baví a tím víc tíhne k literatuře popisující skutečnost.
Čili od zábavní fikce, kterou lidé sledují v mladém věku najmě na komerčních stanicích, se lidé stárnutím a řekněme moudřením dostávají k poznání světa prostřednictvím reálnějších látek, a to právě na veřejnoprávních televizích?
Ano.
Posláním veřejnoprávní televize je kultivovat kulturní prostředí, v němž lidé vyrůstají. Asi i proto by měla oslovovat taky mladé.
To bezesporu, rezignovat na pozornost mladých by byl nesmysl. O to větší je u této skupiny konkurence internetu. I tak naše sobotní pásmo na ČT2 pro teens či sobotní noc pro trochu starší dosahuje vysoké afinity u kýžených skupin.
Dokáže ale ČT oslovit mladší v hlavním vysílacím čase, tedy večer, kdy je u obrazovek nejvíc lidí?
Z poslední doby mě napadá třeba seriál Vyprávěj, s dobrou afinitou ve skupině 25 až 34 let a 34 až 45 let. Během posledního roku se omladila i ČT2 – jako celek má afinitu přes 1 u skupiny 45 a víc let. Nemluvila bych tedy jen o nejstarší generaci, ale i o střední.
Je některý ze čtyř kanálů ČT jako celek opravdu pro mladé, měřeno věkem svých diváků?
Dobrá otázka. Překvapilo mě, že třeba i u ČT24 jsem čekala mladší diváky, než tam ve skutečnosti jsou.
Váš následník Radan Dolejš vyčetl dosavadní skladbě programu ČT1 nepřehledné programové schéma.
Nerada bych křivdila někomu z programových ředitelů ČT, osobně jsem to ale zaznamenala poprvé před pár lety. Tehdy se začala projevovat snaha, aby se pořady či jejich bloky začaly stripovat (dávat v tentýž čas v různých dnech tytéž pořady či žánry, což posiluje divácký návyk – pozn. red.). A my v tom pokračovali. Když se podíváte na dnešní schéma, není pravda, že by se nestripovalo. Máme dopoledne Archivní návraty, poté Sama doma, dětské pořady, AZ kvíz, lifestylové magazíny. Nestripujeme večery, ale ty podle mého názoru nebudou nikdy stripovány.
Veřejnoprávní televize to nemůže dělat – na rozdíl od komerčních stanic musí nabídnout žánrově pestřejší program, v němž jsou mimo jiné třeba i kratší pořady. Těmi se i dorovnává vysílání filmů, které jsou, jak známo, nestejné délky. Nevysílat filmy přes den by přece byla škoda.
Situace u ČT1 se velmi zkomplikovala v podvečer poté, co se zavedly Události v regionech od 18 hodin, posunul se tím nešťastně AZ kvíz a magazíny se předsunuly před regionální Události. Celý podvečer šel dolů… Mně se to výrazně nelíbilo, ale tak to chtěl Milan Fridrich a generální ředitel ho podpořil.
Držím Radanu Dolejšovi palce, aby se mu podařilo dát podvečer zase do pořádku. Líbí se mi pojmenovávat dny, jak Radan Dolejš učinil. Také jsme to s mými lidmi dělali, ale jen interně. Použít to i navenek jsem se ostýchala, protože je to praktika soukromých televizí, ale asi to byla zbytečná obava
Funguje to i marketingově, dá se to tak „prodat“ divákům. Radan Dolejš měl také výhradu, že ČT ve svém vysílání nepoutá na své pořady dostatečně.
To je jen sen. ČT nemůže přerušovat pořady ani reklamou, ale ani programovými upoutávkami. Prostoru tedy moc nemáte. Ještě k tomu vám zpravodajci občas „přetečou“ a pak zas jen škrtáte. Poté, co jsem nastoupila, jsem se souvisle celé odpoledne dívala na vysílání a mezi pěti pořady, které jsem zhlédla, nebyla ani jediná upoutávka. Pod pokutou jsem nařídila, že mezi pořady musí být vždy upoutávka. Což dnes je.
Není pak klíčem k většímu úspěchu dělat pořadů, aniž by se snížila žánrová pestrost, méně?
Ne. Na Jedničce je to jednodušší, ale když na Dvojce nechcete divákům upřít ani vzdělávací pořady o zvířatech, ani třeba o historii, logicky počet pořadů stoupá. Ano, když budeme dělat pořadů méně, program přehlednější bude. Pak ale přijímám sázky v přiměřené výši, že začne tlak diváků, kterým některé pořady budou chybět.
Ještě se vrátím k onomu moudření věkem. Jsou tou „literaturou faktu“ pro starší v programu ČT pořady jako 13. komnata, osudy známých lidí? Je to cesta, kterou jít dál?
Téma ano, otázka je zpracovaní – 13. komnata či poměrně zdařilé Neobyčejné životy nejsou bulvárními cykly, diskutovat můžeme možná o jednotlivých některých dílech. Mainstreamové, to ano.
Ani 13. komnata není čím dál víc bulvární? Zpočátku šlo o „třinácté komnaty“, čím dál víc ale tíhne k prostému a někdy podbízivému portrétování známých osobností.
Ano, možná se trochu vyčerpala, ale pozitivní je v tom, že běžný divák, který má podobný problém jako zobrazovaný známý člověk, se s ním může ztotožnit a najít lépe cestu k vlastnímu řešení.
A Pošta pro tebe?
To je totéž v bledě modrém. Mezi námi, to není pořad, který jako divák vyhledávám.
Proč ho tedy ČT pořád vysílá?
Ty dojemné dopisy, co k němu chodí… Přiznám se, že jsem neměla to srdce ten pořad babičkám vzít. Prostě, divačkám se líbí a můj osobní vkus s tím nemá co dělat.
Inscenace emocí je v něm ovšem enormní. 13. komnata se ještě dá z pohledu „veřejnoprávnosti“ obhájit, ale Pošta pro tebe může být veřejnoprávní tak možná v Itálii.
Nejsem typ člověka, který by se jednoduše dojímal, ale někdy mi přejel mráz po zádech, když se někdo po letech potká se svým příbuzným. Někteří by se opravdu bez televize nesešli.
Jaká vlastně bude nová ČT2, podle projektu, který jste nedávno prezentovala televizním radním?
Když jsme projekt připravovali, řekli jsme si, že ho nebudeme pojímat jen čistě manažersky. Vzali jsme ho jako vhodnou příležitost znovu si pojmenovat, co znamená být televizí veřejné služby, stanovili jsme si veřejné hodnoty. Proč je dobře, že Česká televize existuje. Předkapitola projektu tak byla tzv. „Charta programu ČT2“. Vedle rovnováhy hodnot citových a mravních či rozvoje imaginace bych nejvíc zdůraznila, a také jsme to používali nejčastěji, byly „souvislosti“. Myšlení v souvislostech oproti kumulaci informací. S odkazem do vlastní historie, kultury v nejširším slova smyslu včetně vědy či třeba sportu. To dosud nebylo na ČT2 hlavní motto.
Jak přesně to myslíte?
Prožíváme dobu, kdy zleva zprava se na nás valí klipovité informace. Jak přijdou, tak odejdou, podobně jako ve Flusserově „automatu“, nikoho nezajímá podstata, co si lidé opravdu myslí, ale jen vnější znaky, projevy. Proto myslím, že rajcovní úkol pro ČT2 je dávat věci do souvislostí. Například Večer na téma… s nímž jsme počítali i nadále, měl navíc končit besedou, která by zhlédnuté pospojovala. A tak bych mohla pokračovat.
Jaké další hodnoty či cíle jste stanovili?
Mluvili jsme hodně také o experimentu. A když experiment, pak s právem na omyl. Dále je nastartovaná spolupráce s vysokými školami a akademickými pracovišti. Nejenom s filmovými a televizními školami, které se prezentují v pořadu Filmpoint, ale i s ČVUT či Akademií věd.
Jak?
Aby se účastnily samotného vzniku pořadů, koncepčně vstupovaly svými zkušenostmi a odborným pohledem do tvorby. To bych svým nástupcům velmi ráda předala.
Jaké mají být pilíře vysílání ČT2 do budoucna?
Podobně jako na ČT1, držet se tradic. Jestli je tradicí, že v pondělí večer jde na Dvojce zahraniční historický dokument, nechat jej tam. V úterý se velmi osvědčily filmy od 20 hodin, říkám jim klasické. Vysíláme je v řadách, podle režiséra, herce, podle provenience.
Chtěla jsem okno „český film výlučný“, ve kterém jsme chtěli, mimo jiné, vysílat i koprodukční filmy ČT – do některých totiž ČT vstupovala od začátku s vědomím, že se hodí právě na ČT2. Místo by měly mít i snímky neevropské a neamerické, myšleno ne ze Severní Ameriky. V tom, jak filmy z Jižní Ameriky, Afriky či Asie uchopit, mě inspiroval Jiří Králík, totiž že každá kinematografie má vždy kandidáta na zahraničního Oscara. Ve středu, kde dosud chodí sport (měl by skončit nejpozději v roce 2012) mám sofistikovaný námět na dějiny světové kinematografie.
To by byl seriál?
Představovala jsem si to kombinací dokumentu a pak filmu, který určitý jev či éru symbolizuje, ilustruje.
Kolik dílů počítáte?
Ideálně tolik, že než se všechny odvysílají, já budu mrtvá a vy v důchodu, pane kolego.
Co odpoledne, podvečer?
Od půl páté do sedmi, kdy na Jedničce a ČT24 začínají zprávy, jsme počítali s Bránou poznání, pásmem vzdělávacích či vědecky-popularizačních pořadů tuzemských i zahraničních. Po sedmé se osvědčily reprízy pořadů pro mladé, jako je Sabotáž či Gamepage. A od 19:40 dvacetiminutovka jazykových kurzů, které si diváci nahrávají. Učit se jazyk přes televizi, aniž byste ten pořad měli nahraný a mohli si jednotlivá slovíčka či fráze vracet a poslouchat opakovaně, nemá smysl. Budoucnost jazykových kursů, upřímně řečeno, vidím na internetu.
Nedávno jste v kině Atlas mluvila o plánu točit dokumenty „jinak“, dělat docusoap a dokumentární dramata, která ale patří k nejdražším televizním pořadům. Také Jana Škopková, šéfka centra dokumentu ČT, vzápětí přiznala, že na to asi televize mít nebude. Jak jste to chtěla udělat?
Součástí projektu ČT2 byl i přehled možností financování tohoto programu. Vedle koncesionářského poplatku to byly i granty, s nimiž často přicházejí nezávislí producenti – to by se mělo rozvíjet, a rovněž zdánlivá drobnost, totiž aby si stanice mohla ušetřit. To znamená, dostanete-li na rok sto peněz a záměrně utratíte jen devadesát, abyste si mohli deset peněz převést do dalšího roku. Tak bychom dokudramata vyrábět zvládli, ne hned, ale za dva za tři roky bychom na to ušetřili. Obecně: témata musíme divákům prezentovat nejen klasickými postupy. Měli jsme ambice i na sitcom, samozřejmě jiného typu než by mohla a chtěla dělat ČT1. Vůbec jsme se velmi varovali překrývat se s Jedničkou, dokonce jsme zrušili dosud běžné křížové reprízy, tedy opakování pořadů z jednoho programu na druhém.
Zaměřme se na hudbu. Tu měl v České televizi donedávna pod palcem hlavně Pavel Anděl. Vy jste nyní s hudebním publicistou Pavlem Klusákem dávala dohromady novou koncepci hudby ve veřejnoprávní televizi. Změní se přístup?
S hudbou je to složité, je to žánr poněkud „netelevizní“…
Máme ale příklad třeba BBC, která před lety přišla s hitparádou Top of the Pops. Dodnes hlavní hvězdy světové populární hudby mají v BBC originální vystoupení.
Právě ve spolupráci s Pavlem Klusákem jsme vytvořili projekt, který by se dal stručně nazvat „jak uchopit hudbu na ČT2″. Nespočívá to ve striktním žánrovém vymezení, ale jak pracovat s hudbou v televizi, jak ji dostávat i do nehudebních pořadů, jak systematicky ovlivňovat i výběr hudby třeba do Dobrého rána. Řekli jsme si, že na ČT2 patří kromě mainstreamu všechno. V tomto jsme ale na začátku, doufám proto, že mí nástupci se tím budou zabývat dál.
Kdo vlastně byl ve vašem projektovém týmu?
Externími spolupracovníky byli Jan Vít a Petr Sládeček, z interních pracovníků ČT pak Alena Müllerová, Markéta Luhanová, Olga Janků, Vít Charous a Josef Viewegh. Mou myšlenkou bylo také vytvořit si jakousi redakční radu ČT2, v níž by byli např. děkan FAMU, děkan DAMU, proděkan FHS UK, někdo z Akademie věd, odborníci a znalci kulturních i vědních oborů. Aby nám dávali oponenturu zvenčí, zpětnou vazbu.
Jiří Janeček prezentoval v půlce července na schůzi Rady ČT, že k 31. srpnu opustíte post programové ředitelky i Českou televizi „po vzájemné dohodě“, že se budete věnovat akademické činnosti a s ČT spolupracovat jen externě. Jak chápat to, že jste vypracovala projekt jednoho ze čtyř programů a v den, kdy jste ho prezentovala radním, je oznámen váš odchod?
Věřím, že se Jiří Janeček obklopí lidmi, kteří v našem projektu budou pokračovat, byla by škoda, kdyby se zahodil. Jinak moje asistentka mi kdysi řekla, že už jsem její dvanáctá šéfová, a rozhodně to není žena těsně před důchodem, jinými slovy životnost programového ředitele v České televizi je zhruba tři čtvrtě roku. Výjimkou byl Jiří Pittermann, pod kterým má asistentka začínala, druhá nejdéle sloužící se třemi roky jsem já. Zřejmě to je funkce, v níž nejde vydržet déle.
Takový televizní „ministr zdravotnictví“. Předpokládám ale, že dál se „věnovat akademické činnosti“ nebylo vaše rozhodnutí.
Já již mnoho let říkám, že bych se jednou chtěla věnovat učení.
Ale to přece už paralelně děláte.
Ano, ale čtyři hodiny týdně.
Přece jen ale nepřipravujete projekt, abyste odešla, když se má začít uskutečňovat.
Došlo k dohodě. Tečka.
