Konečně je to tady. V prvním zářijovém týdnu pořádáme hvězdně obsazenou debatu o studii Marka Cichoně o vztahu agentur s marketéry ve velkých firmách. Zajistěte si lístky včas.

Televizní noviny na vyžádání aneb Co brzdí video on demand

Před námi je zvětšující se datová propast, na jejíž zdolání potřebujeme technologickou revoluci.

Předpokládám, že většina z vás ví, že zkratka VOD znamená video on demand, video na vyžádání. Je to technologie, která umožňuje divákovi vybírat si, narozdíl od klasického televizního vysílání, jaký obsah v jakou dobu sledovat.

Služby VOD zažívají na internetu rozmach zhruba od roku 2005 a jejich dynamický nástup spustil mimo jiné i cenzorské choutky Evropské unie, o kterých jsem psal nedávno.

Video na vyžádání dnes láká nejen pro televizní vysílatele a výrobce obsahu, ale i telekomunikační, respektive kabelové společnosti. K bezproblémovému fungování totiž potřebuje opravdu vysokorychlostní a stabilní připojení.

První videa určená pro masovou komunikaci, která se začala na internetu šířit, byla obvykle krátká a navíc mizerné kvality. Problémem byla nedostatečná kapacita páteřních a propojovacích sítí a hlavně nedostatečná kapacita takzvané poslední míle.

V době, kdy začaly definitivně mizet pomalé modemy a objevovat se internetové přípojky schopné „unést“ 2 Mbit/s, začalo být video na vyžádání i v Čechách masovější záležitostí. Rozežrané datové technologie, které si dnes běžně pustíte ve „stolním“ přehrávači (HD nebo 3D), vaší datovou přípojkou pravděpodobně zacpou. O opravdických trojrozměrných videích budoucnosti, jako je Holographic Video, ani nemluvím.

Pokusím se demonstrovat, co znamená výše uvedený datový problém v reálném příkladě Televizních novin z 25. května. Na televizi Nova se na ně podle přehledu sledovanosti, který vychází na tn.cz, dívalo v cílové skupině dospělých starších patnácti let 1.938.000 lidí.

Pokud bych toto množství diváků chtěl nechat odsledovat pomocí technologie VOD v alespoň základním rozlišení, budu potřebovat datový tok nejméně 1 megabit za vteřinu. Pro servery Novy to znamená „odvalit“ data rychlostí 2 Tbit za vteřinu.

Současná internetová páteřní síť České republiky NIX má rekordní dosaženou kapacitu 0,172 Tbit, tedy dvanáckrát méně, než je třeba pro obsloužení diváků Televizních novin! Páteřní síť navíc svoje maximum nezvyšuje nijak rychle a zdá se, že roste meziročně zhruba o 30 procent, viz obrázek.

Roční graf

Podobný problém jako páteřní síť má i již zmíněná poslední míle. Jakob Nielsen zformuloval tvrzení, které je trochu bombasticky známé jako Nielsenův zákon, že kapacita vysokorychlostní koncové přípojky vzroste každý rok „pouze“ o 50 %. To je málo na to, aby normální uživatel v příštích dvou letech udržel krok s tím, jak roste datová náročnost domácností.

Domácí přípojka dnes už často současně obsluhuje více než jeden počítač. Data (hlavně video) se valí nejen do počítače, ale i do a ze smartphonů, tabletů, televizorů připojených k internetu, herních konzolí, ledniček a dalších chytrých zařízení.

Pokud budeme Nielsenovu tvrzení věřit i pro budoucnost, zjistíme že výpočetní výkon (Moorův zákon) i disková kapacita (Kryderův zákon) našich domácností (i jednotlivých počítačů) roste rychleji než rychlost připojení. V IBM se říká, že „data creates data“.

Každý den se tak prohlubuje problém, kdy rychlé stroje produkují ohromná data, která pak nejde „procpat“ přes pomalou síť ke koncovým uživatelům.

Dnes jsem se soustředil na technologické zádrhele, příště se zaměřím na další, a možná ještě větší slabosti videa na vyžádání. Samozřejmě jsem během argumentace použil několik zjednodušení (ne všechna data musí jít přes páteřní síť, ne každý divák má svoji soukromou obrazovku, platnost Kryderova zákona je diskutabilní), ale pravda je, že před námi je zvětšující se datová propast, na jejíž zdolání potřebujeme technologickou revoluci.

Ta ale zatím nepřichází. To je špatná zpráva pro ty, kteří slepě věří, že VOD začne v blízké době dramaticky ukusovat z diváků klasických lineárních televizních stanic.