Odstartoval lifestylový web Ženy.cz, se sloganem Hýbeme světem, kromě vlastních materiálů bude přinášet obsah časopisů Moje psychologie, Dieta, OK! Magazine a F.O.O.D. téhož vydavatele CN Invest. „Nechceme kopírovat stávající weby pro ženy. Vidím velký potenciál v tom, přinášet více obsahu z reálného života,“ uvádí šéfka projektu Dita Křížová, jež do března dělala v digitálním týmu Českého rozhlasu. Projekt chce za rok získat půl milionu reálných uživatelů měsíčně.

Wollner: žijeme v době „nedůvěřuj, neprověřuj“

Češi nevěří klasickým médiím, ale podléhají „alternativním pravdám“, uvedl na konferenci Czech Internet Forum dramaturg a moderátor pořadu Reportéři ČT Marek Wollner.

Marek Wollner a Luboš Dobrovský. Foto: Petr Neubert

Marek Wollner s Lubošem Dobrovským u portrétu Ferdinanda Peroutky. „Kauza Peroutka“ je podle Wollnera jedním z příkladů šíření dezinformace. Foto: Petr Neubert

Zdálo by se, že Češi chovají zdravou skepsi vůči informacím z oficiálních médií. Bohužel však souběžně s touto skepsí snadněji než lidé v okolních státech – konkrétně v Maďarsku a na Slovensku – podléhají dezinformacím z různých alternativních médií, která publikují jednostrannou propagandu. Velký vliv na to mají sociální sítě, schopné vytvářet „paralelní reality“. Na konferenci Czech Internet Forum to uvedl Marek Wollner, dramaturg, šéfredaktor reportážní publicistiky a moderátor pořadu Reportéři ČT.

„Novináři z generace takzvaných Husákových dětí, kteří dnes patří mezi čtyřicátníky, nastupovali do českých médií v 90. letech, kdy vládla postmoderna. Tento myšlenkový směr vycházel z plurality názorů a hlásal, že každý názor je dílčím způsobem pravdivý. Podle postmoderny skončila velká vyprávění typu velkých ideologií a univerzálních pravd, typu náboženství, marxismu a podobně. Dnes naproti tomu žijeme v období postpravdy, kdy si vzájemně nevěříme a myslíme, že nikdo nemá pravdu, respektive že všichni lžou a všichni vrtí psem. Pro některé lidi tak fungují média, pro mě bohužel spíš blogy a sociální sítě,“ uvedl Wollner.

Polovina české populace médiím nevěří

Wollner na konferenci citoval výzkum mediální gramotnosti české dospělé populace, který zpracovala Fakulta sociálních věd UK pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání ČR. Podle něj zhruba polovina české populace nechová k médiím důvěru. Největší důvěře se podle tohoto výzkumu těší rozhlas, nejmenší periodický tisk. Televizi věří míň lidí než rozhlasu, ale stále má dominantní pozici coby informační zdroj, internet nabývá na síle.

„To je asi oprávněný stav. Český tisk spolu s dalšími přidruženými online médii patří ve velké míře oligarchům, kteří tak mají celkem velký koláč českého mediálního trhu. Tato média sice nelžou, ale při jejich sledování musíte vnímat širší kontext. Pokud se před volbami objeví v titulech vydavatelství Mafra tři kritické kauzy o ČSSD a ani jedna o ANO, tak to o něčem vypovídá. Pokud se oligarcha realizuje například jen ve finanční oblasti jako Zdeněk Bakala, pak do obsahu nezasahuje, ale může se stát to, že jeho noviny se určitým kauzám zkrátka nevěnují. Konkrétně jde o Bakalův průšvih s OKD, o kterém Česká televize informuje od roku 2004. Pokud je ale oligarcha zároveň politikem, pak se jeho vliv projevuje všude. Nám jako novinářům to ubírá důvěru všem. Rozhlas má sice největší důvěru, ale na druhé straně by ho v podstatě nikdo moc nepostrádal, což je takové vítězství nevítězství,“ komentoval výzkum Wollner.

Česká veřejnost podle něj zaujímá zdravě skeptický postoj k tomu, kdo ovlivňuje obsah zpravodajství. „Dvaačtyřicet procent české populace věří, že jej ovlivňuje zájem vydavatele.“

Podle Wollnera je tedy v pořádku, že si česká veřejnost zvykla ostražitě přistupovat k novinářům, bohužel ale není v pořádku, že současně uvěřila, že pravda je v alternativních webech. „Jsou to servery, u nichž vydavatele ani neznáme. V případě serveru, jako je Aeronet, nikdo nezná vydavatele, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Čtvrtina české populace věří alternativním médiím tohoto typu,“ konstatoval Wollner.

V této souvislosti zmínil skutečnost, že ve státech s výrazně nižší svobodou médií, jako je Slovensko a Maďarsko, věří alternativním médiím kupodivu méně lidí. „Slovenská televize přitom vždy byla pod daleko větším politickým tlakem a pořad jako Reportéři ČT by v ní nemohl existovat. Maďarský tisk prochází v současnosti velkou krizí a je velmi silně ovlivňován politikou. Ale z hlediska kritického přístupu k alternativním médiím jsou na tom tyto země lépe,“ uvedl Wollner.

Paralelní reality sociálních bublin

Podle Wollnera přitom stále platí, že lež není běžnou součástí mainstreamových médií. „Každá profese stojí na tom, že lidé chtějí dělat svou práci dobře. Můj děda byl truhlář a věděl, že přes suk se neřeže. Podobně fungují novináři. Jsou to lidé, kteří chtějí dělat dobře svou práci. Umí se shodnout na barvách a liší se v odstínech. Ale sociální sítě vytvářejí paralelní reality, kde nejsme schopni se domluvit ani na těch barvách, a to vytváří konsekvence, jež mohou být nebezpečné,“ prohlásil Wollner. 

Podle něj umí komunitní internetová síť vytvořit „sociální bublinu“ s kolektivní identitou, jež je natolik silná, že její předsudky nelze překonat žádnou pravdivou informací. „Narazil jsem na jedné sociální síti na skupinu takových sdílečů pravd, kde asi 20.000 lidí tvrdilo, že uvnitř naší Zeměkoule je ještě jedna větší. Pokusil jsem se s nimi diskutovat a zjistil jsem, že jejich tvrzení a přesvědčení jsou nevyvratitelná, a pokud se je pokoušíte přímo v jejich bublině vyvrátit, zjistíte, že to nemá smysl, že se proti nim neprosadíte,“ řekl Wollner.

Jako příklad spiklenecké konspirační teorie, sdílené na sociálních sítí a vytvořené přímo konkrétní státní propagandou, zmínil Wollner praktiky webu Lajkit.cz. „Lajkit je známý tím, že sdílí přímou propagandu Kremlu, pocházející od ruských ústředních orgánů. A já jsem se na něm jednou dočetl, že norský losos je jedna z nejjedovatějších potravin na světě. Nikde nebylo napsáno, že jde o propagandu. Přitom – proč Norsko? Třeba proto, že Norsko je zásadní konkurent Ruska v oblasti vývozu ropy a plynu,“ konstatoval Wollner.

Kauza Michaláková je pohled jedné strany

Příkladem, kdy jednostranný pohled může zásadním způsobem ovlivnit veřejné mínění, je podle Marka Wollnera například známá kauza české občanky Evy Michalákové žijící v Norsku, které norská sociálka odebrala děti.

„Když se Reportéři ČT k téhle kauze před dvěma lety dostali, říkal jsem si, že to prostě nemůžeme dělat. Protože jsme měli informace jen od paní Michalákové a její verzi jsme neměli s kým ani s čím konfrontovat. To bych musel někoho na půl roku nebo lépe na rok poslat do Norska, aby zjistil skutečné poměry v té rodině a všechny informace kriticky přezkoumal. Ale jedna redaktorka se o to přihlásila, tak jsem ji na tom nechal dělat s tím, že nemá stanoveno žádné datum uzávěrky a uvidí sama, jak se to bude vyvíjet,“ popisoval Wollner.

Za půl roku prý redaktorka přišla, že něco má. „Začali jsme stříhat reportáž a já uviděl, že se zase nedostala dál, že pořád čerpáme jen z informací jedné strany. Obecně platí, že točit o rozvodech nebo rodinných sporech je jedna z nejtěžších prací, protože v takových případech jedna strana nasazuje na druhou a jen těžko se to dá verifikovat. Rodinný spor Michalákové byl navíc jiný v tom, že jejím protivníkem je stát. A stát má v takových případech úplné embargo na informace, protože cokoli by zveřejnil, by se dotýkalo těch dětí,“ sdělil Wollner.

Redaktorka mu ale podle jeho slov sdělila, že má od Michalákové k dispozici soudní spis, jen od ní nedostala souhlas, aby z něj televize citovala. „Začal jsem si tedy v tom spisu číst a najednou jsem uviděl, že bylo leccos jinak. Paní Michaláková například v reportáži prohlašovala, že jí vzali dítě bez výstrahy. Ze spisu jsem zjistil, že proběhla řada sezení s paní Michalákovou. Protože Michalákovi zapomínali dítě ve školce a vyzvedávali ho někdy až v pět odpoledne, protože dítě bylo zanedbané v oblasti hygieny a oblékání a protože, což bylo nejhorší, usínalo během školních her – a když se ho na to učitelka zeptala, odpovědělo, že večer nespí, protože si musí hrát s tatínkem. Pak následovaly detaily, které byly opravdu velmi citlivé a skutečně se nedaly pustit do médií,“ popisoval Wollner.

Přímo ze spisu nesměla Česká televize citovat, proto se podle Wolnerových slov pokusila nakonec vytvořit verzi reportáže, která by příběh odvyprávěla co nejúplněji, ale současně co nejcitlivěji se všemi limity, které to má.

„Odvysílali jsme to a hned jsem dostal záplavu dopisů. Jedna paní ze Zlína mi psala ‚pane Wollnere, vy jste lhář, vy jste si to vymysleli, aby paní Michaláková z toho vyzněla co nejhůř‘. Případ navíc v té době začal vibrovat veřejným míněním, takže se ho chytl politici včetně českého prezidenta. Nakonec došlo k velkému česko-norskému společenskému střetu. Danému přitom jen tím, že se vytváří jednostranná verze pravdy,“ uvedl Wollner.

Vtip, který přestal být vtipem

Jiným příkladem masově šířené dezinformace je podle něj kauza s článkem Hitler je gentleman, který podle prezidenta Miloše Zemana údajně publikoval prvorepublikový publicista Ferdinand Peroutka na stránkách Přítomnosti.

„Publicista Jaromír Slomek vytvořil pro pobavení kolegy Jiřího Peňáse z Lidových novin umnou persifláž s tímto článkem a nastražil ji do vily Karla Čapka. Jenže ji neobjevil Peňás, ale starostka Prahy 10 Radmila Kleslová, a možná proto, že prezident vypsal 100.000 Kč odměny za nalezení článku, s tím vyšla ven. Dopadlo to, jak to dopadlo, odměnu nedostala. Jenže půl roku po těchto událostech začal soud mezi Zemanem a Peroutkovou vnučkou, a ten Slomkův článek začal znovu obíhat sociálními sítěmi a internetovými periodiky typu Parlamentních listů a podobných, nejčastěji s komentáři ‚Zeman má pravdu, soudci lžou, nikomu nevěřte, o tomhle televize mlčí‘. Proto si myslím, že žijeme v období, kdy vládne heslo ‚nedůvěřuj, neprověřuj‘,“ uzavřel Wollner.