Konečně je to tady. V prvním zářijovém týdnu pořádáme hvězdně obsazenou debatu o studii Marka Cichoně o vztahu agentur s marketéry ve velkých firmách. Zajistěte si lístky včas.

Z Mužů v naději nám bylo zle jak psovi

K tý kultuře…

Chodím do kina na upoutávky. To mě baví. Prodlévám v bezčasí, kdy na mne nejsou jako na diváka kladeny žádné nároky. Upoutávka hned skončí a když nemá logiku, tím líp.

Nejdřív nám bylo dobře. Celé týdny. Koukali jsme v kině na upoutávku na Muže v naději – a ta se celkem povedla. Paní si svleče spodní prádlo, aby sbalila Macháčka, kterej jí pak s Polívkou čumí mezi nohy. Věděl jsem, že to nikdy neuvidím, takže jsem si to vždycky vychutnal. Paní se mi líbila tak nějak průměrně, není můj typ, ale ocenil jsem, že mě na ní nic neštvalo, což se mi nestává u hezkejch holek skoro nikdy.

No a pak to přišlo. Najednou jsme se ocitli v kině na Mužích v naději. Ani nevím, co se mi honilo hlavou, když jsem kupoval lístky. Ale po příchodu do kina jsem věděl – plán B je, že když budu úplně, ale úplně v prdeli, nahlédnu celý fenomén Vejdělek očima diváků TV Nova, našeho velkého klienta. Novu miluju, jsou kompetentní, jsou příjemný, jsou vzdělaný, vážím si jich. Byl jsem na rozpacích, když jsem viděl, co jsem viděl.

Kdyby to dílo bylo konzistentní, asi neřeknu ani půl slova. Jenže není konzistentní ani kvalitativně, ani žánrově. Jsou tam neustálé ústřely směrem ke Kameňáku (ano, jsou tam kameňákovské scény zfilmovaných vtipů ze základky, nebo z brožur Anekdoty, s nimiž jsem prožil celé dětství), snaha o silný záběr. Také je to někdy komedie a jindy, bez upozornění nebo bez nějakého prolnutí, je to hned na vážno.

Snažil jsem se s postavami sžít, ale byl jsem na rozpacích, protože postavy neseděly. Tak například postava fatální ženy. Žije v luxusním bytě s kamarádkami. V jejím pokoji krom houpací sítě (v níž se milovala s postavou ztvárněnou Jiřím Macháčkem, po čemž následovala jedna z mála opravdu hezkých scén filmu) je obří knihovna. Když má někdo doma takovou knihovnu, není to jen tak. Ve filmu není vysvětleno, jestli je to knihovna její, nebo jejích spolubydlících. Ale když je za okamžik vidíme, tak je nám jasné, že to jejich knihovna určitě není. Interiér byl zvolen bez přemýšlení proto, že je hezký. Ale pro mne nefunguje, nejde najít jediný povahový rys, který by měl hloubku. Hloubka dodává každému slovu postavy věrohodnost. Tahle postava věrohodná není.

Postava ztvárněná Boleslavem Polívkou hovoří od začátku do konce o tom, že celý život stavěla horské dráhy. Ve filmu není jediný obrázek horské dráhy, neřku-li záběr. Tedy, až na konec je záběr horské dráhy, té jediné, kterou byli tvůrci schopni natočit, a sice klasické, na Výstavišti. Toto, přátelé, není filmové umění. Není to film. Jsou to kecy. Je to levné. Tvůrci si nedali tu práci a nesehnali byť pár pohledů z horskými dráhami, vše se odehrává jen v dialozích. A co sny? Myslíte, že tu opakující se větu o horských drahách Polívka uhraje tak, že imaginace diváka vytvoří úchvatné scenérie horských drah? Neuhraje. Není totiž co hrát.

No a co říci ke způsobu, jakým odejde matka hlavní hrdinky, představovaná Simonou Stašovou. Prostě ji v jednu chvíli srazí auto. Jen tak, mírnyx týrnyx. Pak na ni po zbytek filmu ostatní vzpomínají. Přitom zbytek filmu by se mohl odehrát zcela stejným způsobem i s ní. Smrt je samoúčelná a tím i zbytečná.

Prostě, tomuhle filmu nevěřím ani půl slova. Přesto, v kině seděly skupinky žen, které řvaly smíchy. Ten smích mi rval srdce z těla. Promiňte teatrálnost. Ale nějak nás to psychicky rozložilo. Po odchodu ze sálu jsem chtěl dát nějaký icebreaker, tedy vtip, což většinou dám kdykoliv, ale nějak mě nanapadlo ani víte co. Postavy neuznávám jako postavy, takže je ani nenazývám jejich jmény, promiňte.

Když to srovnám s malou akcí, kterou o den dřív pořádal můj kamarád Vašek v MeetFactory a kde představil nový film Fishead, který natočil s kamarádem, lišilo se to. Film nemá zatím masivní kampaň a co je z něj vidět, vypadá jako low-end. Ale není to low-end. Film bude mít premiéru v New Yorku 11. září. Tak tohle se asi povedlo.

Film pojednává o tom, že celou planetu řídí psychopati a je třeba si na ně dát bacha. Předpremiéra pro pár přátel, co se znají roky, dávala smysl v každém momentu. Film bych chtěl doporučit, protože dává odpovědi skoro na všechny otázky, které vyvstanou, pokud si otevřete jakýkoliv deník. Film není lowend, vizuální styl už jsem tvůrcům připomínkoval bezprostředně po filmu, takže doufám, že připomínky zapracují. Film má nádhernou hudbu.

Přesto jako významnější příspěvek vnímám režiséra Vejdělka. Je to sdělení o stavu mysli českého masového diváka. Budeme se do něj muset stále a stále propadat, abychom byli schopni udělat masovou kampaň. Nevím jak vy, ale já to dělám rád. Jen mi to tvůrci teď trochu ztížili. Ostatně koukněte na nadšené reakce na Fíbíčku. Neexistuje nic, čeho by se dalo chytit. Je to prostě vršení vyzkoušených postupů bez uměleckého záměru. A co vůbec s uměleckým záměrem v reklamě? Ano, co vlastně?