„Stalo se to, co se v dějinách lidstva stalo už mnohokrát,“ konstatuje ke krizi na Krymu zahraniční redaktor Českého rozhlasu Robert Mikoláš, rozhlas a televize podle něj přispěly k tomu, že se názor místních během jednoho týdne radikálně změnil. Aktuální situaci na místě, o něž se sváří Rusko s Ukrajinou, popsal na středeční debatě z cyklu pravidelných Rozprav o českých médiích, které pořádá Institut komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
K zahraničnímu zpravodajství z míst konfliktů a války se vyjadřoval i Jan Rybář, fotograf a dlouholetý zahraniční redaktor Mladé fronty Dnes, a Barbora Osvaldová, vedoucí Katedry žurnalistiky.
Svět na prahu jaderné války
Podle Mikoláše, který byl na Krymu v období, kdy se poloostrov „připravoval“ na referendum, se jednalo o jasnou manipulaci s lidmi. Když na místo dorazil, podepisovala se na místě petice za plnou autonomii krymské oblasti v rámci Ukrajiny. „Já jsem tam nepotkal jediného etnického Rusa, obyvatele Krymského poloostrova, který by chtěl připojení k Ruské federaci. Uběhl týden a nenašli jsme v ulicích etnického Rusa, který by řekl, že nechce připojení k Ruské federaci.“ Mikoláš to přikládá za vinu sdělovacím prostředkům. „Byly vypnuty ukrajinské televize a místo nich začaly vysílat ruské stanice. Místní lidé tak dostávali pouze jednostranné informace. A pokud jste 24 hodin denně bombardováni informacemi typu, že se na vás valí ukrajinští fašisté, kteří vás přišli zabít, vyvraždit a tak dále, tak je pochopitelné, že to s vaším míněním něco udělá – a také udělalo.“
Podle Mikoláše se na Krymu den ode dne zvyšovala agresivita. Vyjádřil také obavy ohledně budoucího vývoje situace na Ukrajině. Svět by měl podle něj postup Ruska razantně odmítnout a jasně na něj zareagovat, jinak se může stát precedentem pro jiné země, třeba pro Čínu. Rusko jasně ukázalo, že je silná mocnost, která může představovat nebezpečí, míní zpravodaj.
Jan Rybář, který byl v Rusku v roce 1991 jako redaktor Studentských listů postřelen při moskevském převratu, po němž se zhroutil SSSR, jeho obavy sdílel. I když se do Ruska vždycky rád vracel a má ho do jisté míry rád, je podle něj na místě se bát. Jako absolvent doktorského studia v oboru mezinárodních vztahů Rybář poznamenal: „Chápat, co se v Rusku děje, opravdu vyžaduje, abyste o té zemi něco věděli. To, co se děje na jihu Ukrajiny, je třeba vidět prizmatem toho, co se děje v Rusku. Domnívám se, že nikdy nebyla Evropa za posledních dvacet let v tak kritické situaci, jako je teď, a nikdy nebyl svět tak blízko jaderné válce, jako je teď. Mám z toho strach, zcela upřímně.“
Manipulace a tvorba reality na míru
Diskuse se netýkala jen Ukrajiny a práce českých novinářů na Krymu a v Rusku. Oba novináři totiž mají zkušenosti z řady jiných konfliktů nebo přírodních katastrof po světě. Oba uznali, že jejich role novináře či fotografa na místě neštěstí může mít vliv na vyznění události v Česku. „Každá fotka je manipulace, text ani fotka nemají nic společného s realitou,“ uvedl Rybář, který za svou práci získal v roce 2004 hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo.
Role fotografa je přitom specifická tím, že hledá zajímavý záběr, aby obrazem vyjádřil, co se na místě děje. Robert Mikoláš ale uvedl i příklad americké kabelové televize, která si zaplatila v Afghánistánu tank, aby vystřelil právě v momentu, až budou vysílat živý přenos z místa. Takové věci se údajně dějí. Sám je rád, že pracuje pro rozhlas, protože se domnívá, že tam k manipulaci nedochází. I doprovodné zvuky do reportáže je možné si vytvořit nebo zajistit jinak, ale on sám se s tím nesetkal.
Sociální sítě - zdroj informací i manipulací
Robert Mikoláš je přesvědčen, že sociální sítě mohou být alternativním informačním zdrojem, ale problém je v tom, že tam většinou lidé píší subjektivní názory na věc. Není tedy možné z toho vycházet jako z relevantního novinářského zdroje, ale ověřovat dané informace jinde. Také záleží, koho sledujeme, koho máme mezi přáteli. Sociální sítě slouží podle něj lidem spíše k tomu, aby jim podobně smýšlející přátelé či známí „odkývali“ jejich vlastní názor. Takto se v něm svým způsobem uzavřená komunita jen utvrzuje. Odlišně smýšlející osoby si do přátel buď nemusíte vůbec přidat, nebo jejich statusy jednoduše skryjete.
Jan Rybář upozornil na to, že toho se dopouštějí i sami novináři. Sám to poznal, když opustil aktivní žurnalistiku. Najednou zjistil, že to, co prožívají novináři, téměř nikoho jiného nezajímá. Sociální sítě vidí jako pokročilou čtečku RSS pro obory, které ho zajímají, varuje ale před přeceňováním jejich moci. „Tady se ujala taková myšlenka, že pády režimů v rámci tzv. arabského jara způsobil Twitter. Jenže když jsem se pak v Libyi ptal, jestli tam má někdo Twitter, ptali se mě, co to je.“
Facebook způsobuje problémy i Komisi pro etiku Syndikátu novinářů ČR, jak potvrdila její předsedkyně Barbora Osvaldová: „Zatím stále nemáme odborníka, který by posuzoval etické problémy v oblasti internetu a nových médií.“
City a emoce stranou
Na otázky ohledně psychických dopadů práce zahraničního novináře či fotografa, který informuje z nebezpečných či katastrofou zasažených míst, odpovídají oba novináři shodně: „Nesmíte se stát součástí příběhu.“ Novinář si musí vsugerovat, že je pouhý pozorovatel, prostředník, který to, co se děje na místě, předá dál. „Když se stanete součástí příběhu, jste na špatné cestě a dopadne to s vámi špatně. Není to dobré ani pro vaši psychiku, ani pro výsledný mediální produkt, protože tím pak může být ovlivněný,“ uvedl dále Rybář.
Na druhou stranu existuje řada novinářů, kteří právě po dramatických zkušenostech v roli novinářů, přešli do humanitárních organizací a rozhodli se pomáhat. Příkladem může být Petra Procházková, asi nejznámější česká válečná novinářka, která byla na diskusi také pozvána, nemohla se ale dostavit kvůli výjezdu do zahraničí.
Psychické následky náročné profese na sobě ani jeden z hostů nijak výrazně nepocítil, oba ale přiznali, že měli několikrát namále. Robert Mikoláš byl po osmi letech zpravodajství z míst nejrůznějších konfliktů, masakrů a katastrof vděčný na nabídku zahraničního zpravodaje z Číny. „V té době jsem cítil, že s tím musím skončit, nebo se stanu alkoholikem,“ svěřil se. Nikdy své problémy sice alkoholem neléčil, ale hodně jeho známých mu propadlo.
Jan Rybář upozornil na jiný aspekt práce v nebezpečném terénu. Víc než pohled na mrtvá těla a krev může mnohem více ubližovat stres, strach a další věci, které nejsou tak vidět. „Psychicky se to na vás podepíše, když někdo říká, se mnou to nic nedělá, není to pravda,“ dodal Mikoláš.