Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

A. J. Liehm: Komentáře musí v novinách být od první do poslední stránky

„Noviny jsou věc jednoho člověka. Četli jsme si věci, diskutovali jsme, ale nakonec jsem to byl já, kdo určoval a rozhodl,“ říká Antonín Jaroslav Liehm v rozhovoru pro Literární noviny.

Přinášíme první část rozhovoru, ve které se mluví o české novinařině. Interview se známým českým novinářem, žijícím v Paříži, vedli Petr Bílek a Jan Štolba. Přinášíme jej v rámci nově zahájené spolupráce s Literárními novinami.

A. J. Liehm

A. J. Liehm v Paříži. Foto: Literární noviny

Váš erbovní pojem je generace. Co pro vás to slovo znamená?

Znamená to, že celý můj aktivní život se odehrává ve třech generacích, a mně se to slovo hodilo, protože v češtině jde o plurál i singulár. To znamená, že můžeme říct, že jedna generace něco dělá s druhou a že jsou tady nejen ta moje, ale tři generace současně.

Vnímáte generaci v individuálním slova smyslu, nebo jako skupinu?

Jistě svým způsobem i jako skupinu, každá generace se po pětadvaceti, třiceti letech vymění. A každá generace prostě začíná znova. Jenže ne od začátku.

Všímáte si, že v poslední době je pojem generace, alespoň v českém kulturním prostředí, velmi zpochybňován? Že se v proudu individualizace života a myšlení vlastně popírá jakákoliv skupinová dimenze zážitku světa?

Tak to už říkali mnozí, že lidi, kteří nemají minulost, jsou chudáci. Když si vybrali, že žijí bez minulosti, tak s tím nemůžete nic dělat. Mladší generace minulost vypouští, to je americká metoda. Ta říká, že včera nebylo a zítra je nový den. A to se v Čechách zřejmě převzalo. Jenže s tím se daleko nedojde, se životem ze dne na den, z hodiny na hodinu. Časový odstup, střídání generací, střídání pohledu, střídání zážitků ze života, zmizelo.

Amerika je imigrační země a je zajímavé, že vždycky až vnuci se začnou ptát na minulost. První generace především vyvěsí americké prapory všude, včera nebylo nic a dnes začínáme nový život. Vydrží to ještě jednu generaci, a pak přijde třetí a: odkud vlastně jsme? Odkud jsme přišli? Všimněte si například, jak do Prahy jezdí hlavně mladí Američani.

Chci ještě mluvit o polistopadové generaci, která nyní dorůstá do vnímání kultury i politiky...

To je ale ta generace „včera nebylo a zítra je nový den“. Mluví se o tom, že tahle generace měla přinést do české politiky úplně jiný pohled, že už se nebude zabývat minulostí. Ukazuje se však, že v genech minulost vlastně trvá pořád. Život bez minulosti je strašná věc. Generace, která si myslí, že „včera nebylo“, musí nejen začínat od nuly, ale tím, že před tou nulou nebylo nic, ona nic nezdědila. To je velký problém, když neexistuje kontinuita ani v rodině. Každá rodina se skládá z vnuka, tatínka a dědečka. Když zrušíte tyhle linie, máte jen současnost. Tatínek a dědeček nejsou, ale dříve či později se musíte ptát, jak to vlastně bylo, odkud jste a co jste zač. Tu otázku si zřejmě nová americká nebo česká generace neklade. Přitom ovšem žádná minulost není černobílá. Černobílá se může zdát jen přítomnost, a často její vidění minulosti.

Paradoxní je, že když se podíváte na český film, střednímu proudu tvorby po Listopadu se  dostalo dědictví šedesátých let, takže na ně intenzivně navazuje, neobešla by se bez něj.

Ale obešla, na nic nenavazuje. Byl jsem ve Varšavě před několika lety na obrovském festivalu starších českých filmů z šedesátých let a byla tam paní, která se na všech diskuzích, které tam byly (a bylo tam nabito), na něco ptala a uměla česky. Říkám jí, prosím vás, jak vy umíte česky? Studovala jsem po Listopadu dva roky na FAMU. A proč chodíte tady na tyhle filmy? Odpověděla, že žádný z nich nikdy v Praze neviděla. To je to „navazování“. Devadesátý rok udělal tečku a řeklo se: co bylo za komunismu, do odpadového koše. Tím pádem nebylo na co navazovat a výsledek je takový, jaký je.

A. J. Liehm v Paříži. Foto: Literární noviny

A. J. Liehm v Paříži. Foto: Literární noviny

Proslul jste jako nesmírně schopný novinář, který se stal v žánru interview aspoň pro  naši generaci klasikem. Dnešní novinařina podléhá náporu nových technologií a způsoby práce se prudce mění. Jak vlastně vznikaly vaše rozhovory technicky? Už tehdy jste je nejdříve zaznamenával na magnetofon, či jste si nejdřív povídali a pak jste text napsal doma? Autorizovalo se? Nebo jste si psali třeba formou dopisů?

Žádný magnetofon, nikdy, nejen proto, že v Čechách bylo podobné techniky málo, ale ani potom v Americe, nikdy, nikdy. Jenom hlava, ruka a blok. A jak to vzniklo? Od druhé poloviny padesátých a začátku šedesátých let začali do Čech postupně jezdit lidé z ciziny. Zajímaví lidé. Ukázalo se, že můžou říkat nahlas věci, které my jsme nemohli anebo nesměli. Rozhovor byl v tomto případě cesta, jak přinést důležité myšlenky obecenstvu, aniž by si cenzura troufla do textu sáhnout, protože šlo většinou o slavné lidi z levice. Najednou se věci, které byly u nás zakázané či zamlčované, stávaly se obecným majetkem. Tak to začalo a tak to pokračovalo.

Nebyla jenom knížka Generace, ale před ní mi už vyšly dvě publikace, které se jmenovaly Rozhovor a které takto vznikly. Generace vyšla v celém světě, od Ameriky po Japonsko. A do dneška vám ve Francii i jinde lidi řeknou, že Generace jim otevřela oči. Dověděli se, co se v druhé části Evropy dělo a jak to bylo složité.

Jenomže to dnes v Čechách nikdo neví. Když měl Karel Hvížďala v televizi rozhovor o svých rozhovorech, řekl prý, že jeho interview mají úspěch, protože něco takového začal dělat jako první, to se předtím nedělalo. Telefonoval mi člověk, který to slyšel, a říká: já jsem to prostě nevydržel a zavolal jsem do televize, že to není pravda. Oni reagovali jako tele na nový vrata, poněvadž něco takového nikdy neslyšeli a že nikdo to prý nezpochybnil.

Chci říct něco o vytěsnění a vygumování. Období před Listopadem se v Čechách zahrnulo pod pojem komunismus. Za komunismu to bylo takhle a po komunismu to je takhle. Jako kdyby nikdo nevěděl, že i komunismus, který se dnes používá jako obecné pojmenování, znamená spoustu různých věcí. Měnil se celou historii, děla se v něm spousta zajímavých věcí. Celá generace konce padesátých a šedesátých let, která znamenala obrovský přínos do české kultury včetně nového proniknutí intelektuálů do českých dějin, je pro dnešní generaci totálně neznámá, tito lidé jsou zcela vymazáni. Když vám dám deset jmen, nebudete vědět, o kom je řeč.

Jaký máte pocit ze současné praxe novinářských rozhovorů?

Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit. Zajímalo mě, kdo je, jak myslí, co chce a nakonec to všecko každý musel autorizovat. Praxe dostrkávání, jako hlavní operace rozhovorů, platí dnes na celém světě. Doufám, že s tím nemám nic společného.

Když sledujete českou mediální produkci, jsou někteří novináři, kterých jste si všiml a kteří vás zaujali?

Moc ne, trochu mě zajímají ti, kteří píší do Práva. Jan Keller je dle mého názoru chytrý člověk, Jirka Hanák, ale to je samozřejmě jiný typ žurnalisty. Samozřejmě ovšem Tereza Spencerová. Zajímavé je, že Keller, ale ani Hanák nejsou na těch novinách vidět. Jsou v komentářích. Já když si vezmu francouzské noviny, tak to poslední, co čtu, jsou komentářové stránky, protože komentáře jsou v podstatě v celých novinách. Každá zpráva je komentář. K žádnému vašemu článku o zahraniční situaci (Spencerové) nepotřebuji zvlášť komentář. Názor v něm je. Komentáře potřebujete, protože názor většinou chybí a je nahrazen ideologií.

Takže vy nejste zastáncem toho, že by zpráva a komentář měly být v novinách odděleny?

Dobré noviny musí být jeden celek. Komentáře musí být od první do poslední stránky. Jenže pokud jsou noviny ideologické, tak to asi nejde.

Žurnalistická teorie v Čechách klade velký důraz na čistotu žánrů a studenti se musejí učit rozdělovat faktická sdělení a názor.

Zprávu potřebují agentury. Dělal jsem léta v Četce (Československé (dnes České) tiskové kanceláři - pozn. red.) a Četka je nejlepší škola pro žurnalisty. Za všecko, co jsem se naučil, vděčím Četce. Dostanete ohromnou dávku materiálu a musíte z toho vytáhnout to nejpodstatnější. Když přijdete do televize nebo do novin, jde v podstatě o totéž. Na papíře pak tisknete materiál zhuštěný svým vlastním názorem. Později komentář. Jestli to dneska někdo oddělil, tak to oddělil, ale to není moje představa. Informace máte v rádiu, v televizi, na internetu. Je možné, že moje představa je špatná a že ta druhá je dobrá, ale takhle já čtu dobré noviny. V epoše internetu je možná všechno už jinak.

Častou variantou žurnalistiky je kladení výroků vedle sebe podle pravidla, že má být slyšena každá strana. Novinář přitom má pocit, že nepatří k jeho profesi rozsuzovat výroky a vynášet soudy.

Čtu denně noviny od Figara po Libération a v Čechách si hledám na internetu. Chci vědět, kde se co děje, ale musím mít na všechno nějaký názor. Otiskli jste rozhovor s Woodwardem: investigativa nebyla moje parketa, nikdy jsem ji nedělal a nikdy neuměl. Ale on tam vylíčil, jaká je to fuška. Jaká je to zodpovědnost. To se dnes nedělá. Dnes každý novinář, který přijde k nějakému drbu, je investigující novinář. Tisknou se pak samozřejmě spousty nesmyslů.

Ale mě také zajímá ještě jedna věc. Když se vracím k Literárkám, paní Spencerová si nabere spoustu věcí z internetu a pak vám z toho namaluje mapu světa. Ta mapa funguje a je vidět, jak to ve světě běží, co se děje a tak. Mně chybí paní Spencerová, když jde o českou politiku. Kdo takhle krátce, zhuštěně a stručně udělá mapu české politiky a kdo ji každý týden předloží čtenáři? Neříkejte mi, že je to tak těžké!

Jenže já mám dojem, že co se děje, nevědí ani ti, kteří by to vědět měli.

Ale o tom je ta mapa. Bylo by zajímavé dělat ji s tím, že mnoho lidí vlastně neví, kde žijí a o co tam jde.

A. J. Liehm a šéfredaktor Literárek Petr Bílek při rozhovoru v Paříži. Foto: Literární noviny

A. J. Liehm a šéfredaktor Literárek Petr Bílek při rozhovoru v Paříži. Foto: Literární noviny

Je otázka, nakolik je to úkol Literárních novin.

Když to nedělá nikdo jiný… Víte, americká, francouzská, anglická a jakákoliv jiná politika mě velice zajímá a všechno si o ní čtu, jenže česká politika mě bolí. A to je velký rozdíl. Tady jsem pozorovatel, tam jsem pořád Čech. Mě se to pořád ještě týká. S tím se nedá nic dělat. Je spousta lidí, kterých se to už dávno vlastně netýká, a jsou šťastní.

Přál bych si, aby Literární noviny nebyly jen zajímavé čtení, nýbrž aby to byla štika v páchnoucím rybníce české politiky a české kultury. Myslím si, že jste začali dělat Literární noviny v situaci, v jaké jsme je začali dělat my. Ve společnosti, která byla zatuchlá, nic ji nezajímalo, neměla perspektivu. Literárky do toho nějakým způsobem roka za rokem vnášely ozón, nějaký vzduch.

Když se pořád točíme kolem Literárních novin, tvrdívalo se, že v redakci v šedesátých letech nebyly výrazné osobnosti, které by samy o sobě obstály, ale že jejich síla spočívala v tom, že společně vytvořily něco na způsob fenoménu.

Literárky byly pytel blech. Když jsme dělali noviny v emigraci, lidi se mě ptávali, jakou máš redakční radu? Nemám, nechci a nebudu mít, odpovídal jsem. Poněvadž noviny jsou v podstatě věc jednoho člověka. Měl jsem kamarády, spolupracovníky, kteří za mnou chodili, četli jsme si věci, diskutovali jsme, ale nakonec jsem to byl já, kdo určoval a rozhodl. To jsou, abych tak řekl, rutinní způsoby.

Mám vzor novin, které jsem už osobně neznal: v Praze vycházely ve třicátých letech noviny, které se jmenovaly Prager Tagblatt. Dělal je jeden pražský Žid jménem Arne Laurin. Laurin je pro mne do dneška velká postava. Byl to člověk, který dotáhl noviny k dokonalosti, a přitom do nich prakticky nepsal. A byly to jeho noviny. Dělat noviny a psát do novin, to jsou různé věci. Ale platí to ještě v době internetu?

Osobnostní stránka novinářské praxe mizí. Právní odpovědnost je na vydavateli. Čeští šéfredaktoři se proto rádi považují za manažery a dávají najevo lehký despekt vůči novinářům v redakci, kteří jsou skutečně někdy degradováni na mediální proletariát, jenž posouvá texty z jednoho šuplíku do druhého a nezajímá se, jak noviny celkově vypadají, protože na to nemá pražádný vliv.

Podle toho ty noviny vypadají. Novináři buď dělají noviny jako zaměstnání, anebo je dělají jako povolání. Pro mne jsou noviny povolání. Mně říkával Egon Erwin Kisch, když chodíval k nám do redakce Kulturní politiky, vždycky dvě věci, které si pamatuji: jestli jsi novinář, jak vejdeš do redakce, stoupne ti teplota o dva stupně. Druhá věc s tím bezprostředně nesouvisí. Bylo mi tenkrát něco přes dvacet a jednou si mě takhle vzal stranou a povídá: ty, Liehm, ty jsi zřejmě šikovný, jeden věc ti budu říkat, každý dobrý novinář má velkou touhu, stát se špatným spisovatelem. Mysli na to! A já jsem na to celý život myslel. Ale dnes, nezávisle na Kischovi, řeknu, že mi vadí, že čeští spisovatelé nepíšou do novin. Česká tradice však je, od Nerudy přes Čapka po Vaculíka, že spisovatel píše do novin.

Proč už to dneska nefunguje?

Nevím. Myslím si, že tohle je už redakční práce. Zajít s nimi na kafe, kecat s nimi po telefonu, otravovat je a nakonec jim vysvětlit, proč je pro ně důležité psát do novin. Mohou to být žánrově i tematicky různé věci. Když si vezmete třeba Křesťana, jeho fejetony jsou dobře napsané, fajn že ho máte. Je to prostě někdo, kdo je zajímavý. Je potřeba hledat lidi a vybírat je nejen podle toho, co si myslí a co je zajímá, ale podle toho, jak píší. A nejen rozmarné fejetony, ale to, čemu se říkalo podčárníky.

Petr Bílek a Jan Štolba, Literární noviny

Druhou část rozhovoru najdete v dalším čísle týdeníku Literární noviny. Vychází vždy ve čtvrtek.

Legenda se vrátila. Čtěte Literární noviny.