Absurdní afirmace ulehčují od vlastní směšnosti

Internet proměnil naivně pozitivní afirmace v nástroj sebeironizace měst i sebe samých.

Dnes nemám kocovinu a moje pleť září.

Dnes nemám kocovinu a moje pleť září. Photo by Artem Beliaikin on Unsplash

Může to být pět let, co jsme s přáteli bavili nad afirmacemi – zaklínadly pro lepší budoucnost či větší sebevědomí. Jedna naše známá se tehdy dala na dráhu youtuberky vysvětlující jejich sílu, my ale měli z kombinace New Age a imperativu produktivity akorát škodolibou legraci. Střih – můj feed na Instagramu v roce 2021 afirmacemi přetéká. Přestal jsem být kyselý posměváček? To bohužel asi ne. Snad jsem ale po vysmívaném kýči vždy taky trochu toužil, akorát mi to někdo musel zabalit do bytostně absurdního obalu.

Nejsnáze na meme-afirmace dnes člověk narazí pro geografickou spřízněnost. „I am not afraid of kontrola jízdenek“ a „waiting at I. P. Pavlova will not give me a panic attack“, ujišťují mě typicky internetovou češtino-angličtinou neonově zářící nápisy na instagramové stránce prague_affirmations. Podobných účtů se v posledních týdnech objevily stovky, nástěnku lokálních vtipů, postřehů a hlavně (sebe)potvrzování má dnes každé větší město.

„Líbí se mi, jak to bere ezo trend opravdových afirmací a aplikuje ho to na mojí žitou realitu. Třeba s příspěvkem o vybíhání eskalátorů na Míráku velmi souzním,“ píše mi Kateřina. V zásadě tak shrnuje, proč se městským afirmacím tak daří. Dokážou totiž vytěžit nejzákladnější mechanismus internetu: ztotožnitelnost. Tohle mě tak moc vystihuje, tohle tak dobře znám, říká si člověk a hned sdílí nebo aspoň lajkuje.

Afirmace navíc splňují i další klíčovou podmínku digitálního úspěchu – dají se nekonečně variovat. Tak vznikla i brněnská verze, kterou spravuje šestadvacetiletý Erfan původem z Teheránu, studující na Masarykově univerzitě. „Když se mi líbí nějaký žánr, rád ho sám prozkoumávám, abych zjistil, jak si s ním mohu pohrát a přidat mu svůj osobní nádech,“ říká Erfan, který ve volném čase rád fotí. „Do svých pouličních snímků se vždy snažím zapojit jakýsi humor či satiru. Pak jsem viděl městské afirmační stránky věnované Praze, Berlínu, Varšavě. Tehdy jsem měl heuréka moment,“ vysvětluje vznik brno_affirmation.

 
 
 
 
 
View this post on Instagram
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Příspěvek sdílený ✨Brno Affirmations✨ (@brno_affirmation)

Stránky s afirmačními memy ale znal už delší dobu. Sledoval totiž matku současného boomu – stránku pojmenovanou jednoduše afffirmations. Fungovat začala teprve letos v lednu, už se o ní ale psalo v Elle i v Rolling Stone. Definuje totiž celý tolik vzkvétající žánr. Vypadá zhruba takhle: přepálená fotka z fotobanky často zachycující symbol nultých let (telefon véčko či třeba Paris Hilton) a zářivý text jako z Word Artu sdělující pravdy připomínající ty z motivačních či self-care stránek. Na nich se ale člověk většinou nedočte věci typu „I get paid for crying at work“ či „oversleeping protects me“.

 
 
 
 
 
View this post on Instagram
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Příspěvek sdílený Global Self Hypnosis (@afffirmations)

„Grafické zpracování je tak špatné, až je dobré. Je to shitpost, satira, umění nebo všechno dohromady? Ať už je to cokoli, zaujalo mě to,“ shrnuje všeobecné dojmy ve svém newsletteru Terry Nguyen. Samotný tvůrce stránky se skoro 800.000 sledujících Mats Anderson, dvacetiletý mladík z Norska, mluví o umění, které si může každý vyložit sám, podobně jako román od Knausgårda. Sám bych se ale přikláněl spíš k výkladu Nguyen, podle níž jde zase o další internetovou hru s interpretacemi.

Jednu takovou mi nabídla Klára, jejíž srdíčka vídám pravidelně pod příspěvky blyštivých afirmací. „Snažíš se řešit věci, brát je vážně, přesvědčit se o tom, že tvoje existence a konání má význam. Dokonce platíš terapeutům, aby ti ten pocit zařídili. Pak ale přijde taková věc a připomene ti, že celé tvoje konání je vlastně směšné,“ popisuje svoje pocity z afirmací. Ty potom slouží i jako kanalizace směšnosti. Člověk ji sdílením do stories veřejně přiznává, současně neriskuje úplnou trapnost, protože to celé je přece tak moc ironické.

Takhle tomu rozumím i já. Současně ale taky docela chápu pohled filmové kritičky Mirky Spáčilové. Ta sice psala o debutovém filmu Šimona Holého Zrcadla ve tmě, její slova se ale hodí i na instagramové afirmace. „Bezpříběhový nástin podivné generace, která je chorobně přecitlivělá, věčně se vrtá ve svých pocitech a k sebepoznání potřebuje (pseudo)vědecké studie.“ Taky možnost.

Vybíráme z internetu

Na Bandcampu, globální hudební platformě, vyšel moc hezký přehled pražské experimentální scény. Stačí pouze klikat a poslouchat. 

*

Projekt Zuzany Válkové Small Talk, který tkví v těžení toho nejzajímavějšího z akademické produkce pražské fildy, krásně šlape. Dalším důkazem je rozhovor s Janem Chromýmpředstavuje podivuhodný svět psycholingivistického výzkumu.

*

Citovaný newsletter Terry Nguyen, jinak redaktorky Voxu, ukrývá samé poklady. Třeba poslední článek o problému s digitálními detoxy a nemožnosti odhlášení

*

S investigativními články je ta potíž, že je navzdory vší vložené práci a společenské prospěšnosti nebývá zábavné číst. Jediným z řešení se zdá být přibrat k pátrání Brit Jensen. To udělala Zuzana Vlasatá s investigativním podcastem Akce olej. Zdá se přitom, že to matadorka české audiodokumentaristiky zase dokázala. Z nudně znějícího tématu „podvody na dani u obchodu s řepkovým olejem“ udělala napínavý true crime příběh. 

*

O pomýleném zveličování moci reklam Facebooku a Googlu píše Joseph Bernstein v Harper’s Magazine. Sleduje, kde se bere představa o moci vymývat mozky a sází při tom snad až moc direktů na všechny strany – proti výzkumníkům, médiím, big tech firmám – za přečtení ale rozhodně stojí. 

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast