Veřejnoprávní Českou tiskovou kancelář povede po 25 letech nový šéfredaktor. Petr Holubec po 40 letech ve službách ČTK a po 25 letech ve funkci šéfredaktora odchází na vlastní žádost. V bilančním rozhovoru pro Mediažurnál hovořil šéf tuzemské zpravodajské agentury o situaci v ČTK před rokem 1989 a po něm, o nové roli tiskových agentur, kvalitě zpravodajství či o důvodech, proč se ČTK nikdy nezprivatizovala.
V ČTK jste strávil v podstatě celý profesní život. Čím vám tato instituce tak přirostla k srdci?
Bylo to zejména tím, jak vzdělaní lidé tu působili. Pracovalo tu velké množství lidí s obrovským rozhledem, například zahraniční zpravodajové, kteří byli velice zkušení a dobře jazykově vybaveni. V exportní redakci pracovala řada rodilých mluvčích – z Anglie, Španělska, Latinské Ameriky, Francie a dalších zemí. Šlo o instituci, která byla přes svou podporu totalitního režimu zvláštní, mimořádná.
Právě podpora ze strany totalitního režimu mě zajímá. Jak jste ji tehdy vnímal?
Narodil jsem se v roce 1949, takže jsem měl od malička vymývaný mozek, stejně jako celý národ. Neměl jsem zkušenost s demokracií, jako měli moji rodiče. Přestože jsme věděli, že režim je špatný, přišel nám neměnný. Tento stav trval až do nástupu perestrojky v roce 1986. Tehdy člověk objevil určitou perspektivu, vnímal potenciální uvolnění. Musím přiznat, že mě ani za Gorbačova nenapadlo, že by se situace mohla změnit takhle radikálně. Spíš jsem si myslel, že nastane určité uvolnění uvnitř zrůdného systému.
Jak přesně fungovalo propojení státního aparátu s ČTK?
ČTK byla de iure státní, řízená vládou. Ale fakticky byla, tak jako všechna média, ovládaná ústředním výborem KSČ. Dokonce i ta média, která patřila jiným politickým stranám, které tu byly pouze pro zdání demokracie, například Československá strana socialistická měla Svobodné slovo nebo Československá strana lidová vydávala Lidovou demokracii. Všichni šéfredaktoři chodili povinně každý týden na ÚV KSČ k ideologickému tajemníkovi a ten jim říkal, jak mají, respektive nemají psát. Například šéfredaktorovi Svobodného slova bylo vytknuto, že v jeho novinách vyšel inzerát „koupím knihy z konce 60. let“. Všichni moc dobře věděli, že to byly knihy Škvoreckého a dalších emigrantů a zakázaných autorů.
Před rokem 1989 jste byl řadovým redaktorem „četky“, jaký byl vztah redakce k šéfredaktorovi ČTK, který pravidelně docházel k ideologickému tajemníkovi ÚV KSČ?
Zažil jsem nad sebou dva šéfredaktory. První byl pragmatik, který si budoval kariéru, ale byl schopen s vámi mluvit otevřeným způsobem. Zároveň dokázal fungovat ve strukturách tak, jak to po něm bylo požadováno. Druhého šéfredaktora bych nazval kovaným komunistou, jenž byl naprosto naivní. Všemu hloupě věřil, a proto jsme se na něj dívali spíše svrchu [šéfredaktory Petr Holubec záměrně nejmenoval - pozn. red.].
Popište tehdejší cenzurní praxi.
Cenzura po roce 1968 oficiálně neexistovala, byla zrušena. Mnozí lidé si představují, že v redakci seděl cenzor, ke kterému putovaly texty ke schválení, ale tak to nebylo. Existovala autocenzura. Všichni v domě věděli, co je nepřijatelné. Například když emigrovali tenisté Ivan Lendl a Martina Navrátilová, tak se o nich přestalo psát. Vznikaly absurdní situace, kdy ČTK vydala výsledky z grandslamového turnaje, ale zveřejnila pouze půlku výsledkového pavouka, to znamená tu část, kde nebyl Lendl nebo Navrátilová. Teprve od semifinále se mohla zmínit jejich jména, přičemž bych zdůraznil slovo zmínit, žádné podrobnosti. Naši kolegové v médiích automaticky věděli, že když vydáváme pouze jednu půlku pavouka, tak Lendl nebo Navrátilová postupují.
A jak se tedy v redakci filtrovaly zprávy ze zahraničí?
Kolegové ze zahraniční redakce měli přístup k tomu, co vydávaly zahraniční agentury, ale fungovalo to podobně jako ve sportu. Moc dobře věděli, co se smí nebo nesmí vydat. Existovalo několik stupňů vydání. První byl takzvaný „bílý“ materiál, který šel do médií a byl pro veřejnost. Pak existovaly „modráky“, které byly určeny zhruba třem stům institucí. Obsahovaly například rozbory západních médií o socialistickém bloku. Další byla takzvaná „téčka,“ ty už dostávalo jenom asi sto lidí. Šlo o informace zahraničních médií například k disentu v Československu. Poslední byly „separáty“, které byly určeny pouze předsednictvu ÚV KSČ. Obsahovaly například spekulace o tom, jestli je Husák v konfliktu s dalším členem politbyra, o zdraví členů politbyra ÚV KSSS a další informace, které nesměly proniknout na veřejnost. Tyto dokumenty byly psány výhradně na psacím stroji a měly i speciálního řidiče, který je jednotlivým členům ÚV KSČ doručoval. Mnozí kolegové ze zahraniční redakce hráli takovou hru, až kam mohou zajít a co si dovolí dát do „bílého“ materiálu, určeného všem médiím a lidem.
Ještě bych zmínil zpravodajství z domova. Tam jsme se k většině informací vůbec nedostali, protože všechny instituce a firmy řídili lidé dosazení KSČ, kteří na veřejnost nepustili nic z jejich pohledu choulostivého.
Pojďme ke konkrétním změnám po roce 1989. Jak probíhala transformace v médiích?
Jako první se začalo měnit vnímání zpravodajství. Lidé v médiích byli nadšeni a začalo se psát o všem otevřeně. Nejtěžší bylo nepodlehnout nové moci. V 90. letech měli někteří čeští politici vidinu, že jsou zvoleni občany této republiky, tudíž by se o nich mělo psát jen dobře. Chci ilustrovat, že to nebylo tak, že tu máme sametovou revoluci, střih a najednou je vše demokratické. Mnozí lidé, kteří se dostali k moci, neměli o demokracii úplně jasnou představu.
Jak probíhala změna uvnitř samotné ČTK?
To byla erupce změn. Personálně bylo nutné agenturu očistit od lidí, kteří si s minulým režimem zadali příliš. Tehdejší ústřední ředitel Petr Uhl, který vzešel z disentu, měl velké množství kontaktů a první věcí, kterou udělal, byly divoké lustrace. Získal od ministerstva vnitra výpisy ze svazků Státní bezpečnosti o všech „četkařích“ a řešil to velmi jednoduše a radikálně. Když někdo příliš aktivně spolupracoval s StB, byl jím takříkajíc diskrétně odejit. Nedalo se tehdy říct, že každý, kdo podepsal, byl automaticky špatným člověkem. Ta míra spolupráce byla u každého jedince jiná a podle toho se Uhl rozhodoval. Chtěl se zbavit především lidí, kteří mohli ČTK škodit.
Na jaké další problémy jste naráželi?
Třeba extrémní přezaměstnanost. Byla tu velká překladatelská oddělení, hlavně z ruštiny. Když promluvil Brežněv, musel se jeho projev rychle vydat a pracovalo na tom několik lidí najednou. I na jiných odděleních byl velký přebytek lidí. Postupně jsme stav začali redukovat tak, abychom si na sebe vydělali.
O ekonomice a reorganizaci by se dalo každopádně mluvit velmi dlouho. Jen pro představu: „četka“ neměla obchodní oddělení. O cenách médií rozhodoval ÚV KSČ. Proto jsme v roce 1990 objížděli zahraniční agentury a zjišťovali jsme, jak se vlastně stanovuje cena agenturního servisu. Těch velkých změn bylo opravdu hodně a do toho všeho vstoupilo rozdělení státu.
Je nějaká věc, která podle vás v ČTK před rokem 1989 fungovala a dnes nefunguje?
Byl bych rád, kdybychom měli víc zahraničních zpravodajů a samozřejmě víc peněz, na druhou stranu jsem šťastný, že si na sebe dnes dokážeme vydělat sami. Až do roku 1996 jsme od státu dostávali přes 20 milionů Kč ročně na síť zahraničních zpravodajů. Poté už nic, takže redukce zahraničních zpravodajů byla nutná. Druhá redukce zahraničních korespondentů nastala po krizi v roce 2008. Nyní máme tři stálé zahraniční zpravodaje. Nahrazujeme je postupným zvyšováním jednorázových výjezdů našich reportérů na důležité akce do ciziny.
S celkovou transformací trhu souviselo i to, že ČTK dostala nové soukromé konkurenty. Jak se organizace s touto změnou vypořádala?
Už jsme hovořili o monopolu ČTK před rokem 1989. Třeba zpravodajství západních zahraničních agentur měla asi jen ČTK, žádná jiná zdejší média. Po revoluci Reuters a další začaly své zpravodajství prodávat médiím přímo, nejen přes ČTK. Pro četku to bylo určitě dobře, protože jsme se museli probudit a každá konkurence vás žene k lepšímu výkonu. Na začátku 90. let měla ČTK výhodu dobré jazykové vybavenosti svých zaměstnanců, což byl předrevoluční pozůstatek, v ostatních médiích bylo takto kvalifikovaných málo. Postupně se ve zdejším prostředí pokoušelo prosadit několik soukromých agentur. Poslední byl Mediafax. Majitel Mediafaxu Adrian Sarbu vytvořil podobný model jako v Rumunsku a myslel si, že nás porazí [agentura Mediafax je jedním z největších poskytovatelů zpráv v Rumunsku, její zpravodajské sítě pokrývají potřeby 90 % rumunských tištěných médií a 70 % národních televizních a rozhlasových stanic - pozn. red.]. Vždy to nakonec dopadlo ve prospěch ČTK, ale musím přiznat, že ve všech případech konkurence pokřivila trh.
Co si mám zde představit pod pojmem pokřivený trh?
Ve státě velikosti České republiky je místo jen pro jednu národní agenturu, víc se jich tu neuživí. Když se na trhu objeví další, financovaná někým cizím, chodí za vašimi klienty a nabízí jim dumpingovou cenu, klienti pak samozřejmě váhají. Říkají si, že nová agentura třeba není tak dobrá, ale jednou snad bude. Při obchodních jednáních s vámi pak používají levnější konkurenci jako zbraň. Celá tato skutečnost tlačila naše ceny dolů.
Mám tomu rozumět tak, že pro česká média není rozhodující kvalita zpravodajství, ale cena?
To určitě ne. Jedna věc je ta, že média využila vznik nových agentur k prosazení nižších cen. Druhá věc je, že to celé probíhalo v době krize, a té mediální obzvlášť. Většina našich klientů nám zůstala věrna, někteří sice odešli, ale nakonec se k nám všichni vrátili, protože kvalitu potřebují. Jsem přesvědčen, že význam agentur dnes roste. Vidím to na určitých soukromých médiích, která sama musela redukovat stavy a dnes nás využívají více než dříve. Domlouvají s námi i krytí některých konkrétních akcí.
Můžete vyčíslit počet klientů ČTK a podíl zákazníků z České republiky?
Máme zhruba 400 přímých klientů, dalších 200 nám zprostředkovala jiná agentura, například Newton IT, a další tisíce se k našim zprávám dostanou prostřednictvím různých mezinárodních databází, mimo jiné reuterovské Factivy. Asi 70 % příjmů máme od médií a zbytek napůl od státní správy a soukromých firem.
Klíčovou úlohou nejen veřejnoprávních médií je role takzvaného hlídacího psa demokracie. Jak si podle vás stojí ČTK ve srovnání s Českou televizí a Českým rozhlasem?
Srovnání ode mě neuslyšíte, protože my nikdy nehodnotíme klienty. Dalším důvodem je to, že srovnáváte nesrovnatelné. ČTK není médiem, tím jsou televize, rádia, noviny nebo weby. ČTK je služba médiím. A důležité je si uvědomit, co to je hlídací pes demokracie. Pokud řekneme, že píšeme o všem, co je důležité, bez ohledu na to, jestli jde o majitele velkého mediálního domu nebo o nějakého politika zprava či zleva, tak to samozřejmě děláme. Ale ČTK neprovádí investigativní žurnalistiku. Tu agentury nedělají, protože je drahá s nejistým výsledkem. My samozřejmě monitorujeme investigativní případy z médií, necháváme je okomentovat politiky, odborníky a tak dále, ale sami se na investigativní žurnalistiku nesoustřeďujeme.
Neuvažovalo se někdy o úplné privatizaci ČTK?
Ano, uvažovalo se o tom už od samého vzniku zákona o České tiskové kanceláři. Ten vznikl v roce 1992 před rozdělením státu. V tehdejší důvodové zprávě k zákonu stálo, že ČTK by měla být do 24 měsíců privatizována. Proto jsme se hned v roce 1993 našich klientů ptali, zda a za jakých podmínek by do ČTK vstoupili. Sami jsme nabízeli model diverzifikovaného vlastnictví. Ale jak léta běžela, zmizela politická vůle. Politici říkali, že ČTK funguje dobře a není třeba ji měnit. Takto funguje agentura dodnes, je veřejnoprávní s radou, kterou jmenuje Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR.
Takže se uvažovalo o modelu německé agentury DPA, která je soukromá, podílníky jsou různé mediální koncerny, vydavatelství a také veřejnoprávní domy, které smí vlastnit jen stanovený podíl na kapitálu firmy, aby byla zachována vyváženost. Myslíte si, že je takový model ideální?
Nevím, jestli je ideální, ale tento model je mi blízký, protože agentury nejsou žádný velký byznys. Ale co zajímá vlastníky agentur typu DPA? Kvalita servisu za přijatelnou cenu. To si hlídají. A také tam téměř nevzniká domácí konkurence.
Jaká je pravděpodobnost, že ČTK jednou takový model přijme?
Je to rozhodnutí politiků, stačilo by zrušit zákon o ČTK.
V zákoně o ČTK je napsáno, že člen Rady ČTK „nesmí být poslancem, ministrem nebo náměstkem ministra, nesmí mít žádnou funkci v politické straně, ani nesmí působit ve prospěch politické strany, čímž má být zajištěna jeho politická nezávislost.“ Daří se to naplňovat?
Stoprocentně, opravdu nevím o žádném problému, který by v tomto směru kdy nastal. V radě působili kdysi asi dva jedinci, kteří měli určité postranní úmysly, ale to bylo spíše v lidské povaze. Nemyslím si, že je vedla politická strana.
Po 25 letech strávených ve funkci šéfredaktora ČTK, jste k příštímu roku oznámil, že pozici opouštíte, jaký máte důvod?
Je to úplně jednoduché, chci se věnovat více rodině a sobě, nic víc v tom nehledejte.
Podle generálního ředitele ČTK Jiřího Majstra budete nadále s ČTK spolupracovat. Jakou formou?
Ještě jsme se nedohodli na mém konkrétním budoucím režimu v agentuře. Jsou zde určité projekty, které je potřeba dokončit. Nyní hledáme určité synergie a personální propojení zpravodajských redakcí s ČTK online. Dále bych rád zavedl velmi rychlé vydávání fotografií pro potřeby webů a vytvoříme úplně novou koncepci dokumentačních databází. U těchto projektů bych rád zůstal až do jejich dokončení.
Novinařině se věnujete celý život. Pokuste se podívat do budoucnosti a predikovat vývoj.
To je těžké předvídat, ale myslím si, že lidé budou místo klasických médií vyhledávat zprávy spíše pomocí telefonů, tabletů a mobilních aplikací. Informace si budou hledat cíleně, se zaměřením na konkrétní témata podle svého okruhu zájmů. To myslím nahrává agenturám, protože díky metadatům - což jsou strukturovaná data o datech - se v jejich multimediálním zpravodajství dobře systematicky vyhledává. Bude čím dál víc informací, které budou do médií přicházet jinými cestami než od profesionálních novinářů. Také bude stále více informací veřejně přístupných. Tím se také mění role agentur, dříve informace přinášely, teď je aktivně vyhledávají. Jejich know-how je vyhledat ty relevantní, ověřit je, doplnit backgroundem a dát do souvislostí.
Kdo je Petr Holubec
- Narodil se 26. dubna 1949 v Náchodě.
- Vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1974), kde získal i doktorát (1990).
- V letech 1974 až 1976 krátce působil v Uměleckoprůmyslovém muzeu a v Ústavu vzdělávání pracovníků ve stavebnictví.
- Od 1. května 1976 pracuje v ČTK jako redaktor, od 1. prosince 1990 jako šéfredaktor.
- Místo opustí ke konci dubna 2016.