Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

„Ambice českého filmu jsou hrozně dole. Diváci jsou chytřejší, než si myslíme“

„Náš problém je, že si pořád chytrolínsky říkáme, co všechno se lidem nebude líbit. Diváci jsou přitom chytřejší, než si myslíme,“ míní šéf Asociace producentů audiovize Vratislav Šlajer. Pro Médiář popisuje dopady koronaviru na filmový průmysl, hospodaření vlastní produkční společnosti Bionaut či budoucnost distribuce. „Polovině českých filmů by prospěla kombinace distribuce v kinech a na VOD platformách, ale to nikdo udělat nemůže. Spousta kin včetně velkých multiplexů by takové filmy prostě nezahrála,“ soudí Šlajer a vyzývá k hledání nových modelů. Ambiciózní plány má i s čerstvou značkou Audionaut.

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Asociace producentů v audiovizi (APA) na filmovém festivalu v Karlových Varech každoročně zveřejňuje bilanci minulého roku. Kdy ji zveřejníte letos a jaké máte prognózy?

Navážeme na posunutá daňová přiznání, takže někdy během září. Loňský rok byl podle všeho velmi dobrý. Chodilo se do kina, rostly televize, přibývalo pobídkových projektů. Nebýt koronaviru, trend by pokračoval.

Jak to tedy s audiovizí vypadá teď?

Točí se. Hodně projektů se ale odložilo. Taky je cítit opatrnost hlavně od velkých investorů objednávajících reklamu, na což preventivně reagují i komerční televize… Trochu to nabírá negativní spirálu, což může krizi druhotně přivést. To jsme zažili už v roce 2008. Stav bude jasnější na podzim. Naše vůle rozjet trh co nejdřív se snad vyplatí. Například v Polsku se k tomu staví spíš rozdílně, distributoři na letošek neplánují žádné premiéry. Ale situace v kinech je hodně daná i stavem v Americe a čekáním na velké hollywoodské filmy. Já ale myslím, že je pro kina lepší hrát aspoň něco, než čekat a pouze doufat, že do konce léta přežijí. Diváci se postupně vrátí.

V tiskové zprávě zveřejněné v březnu jste mluvili o propadu trhu až o 75 %. Tehdy jste zároveň počítali s delším trváním plošných omezení. Jak se vaše odhady změnily?

Během totálního lockdownu, kdy byla zavřená kina a netočilo se, tomu tak bylo. Fungovala zhruba čtvrtina trhu - vývoj scénářů, omezeně postprodukce a animované projekty. Celoročně propad nebude takový, ale návrat k normálu je pozvolný a zatím si tedy netroufám spekulovat. Krize ale urychlila různé dlouhodobé trendy. Třeba se ukázalo, jak je důležité pracovat s diváky a digitalizovat distribuci. Kina pracující s diváky jsou zpátky na 75 % loňské návštěvnosti. To je sice stále problematické, ale není to průšvih. Komerčně orientovaná kina čekající na hollywoodské blockbustery jsou na tom hůř - zhruba na 20 až 30 %. Propad platí i pro hity. Čekalo se na tři filmy - Bourák, 3Bobule a Havel. Všechny určitým způsobem zarezonovaly, zůstávají ale rozhodně pod výkonem.

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Státní fond kinematografie vyhlásil v reakci na pandemii tři mimořádné výzvy. Jak se filmovému průmyslu spolupracovalo se státem? Probíhájí jednání ještě o něčem dalším?

V první řadě bylo dobré, že fond nezpanikařil, udržel uzávěrky, takže stávající financování běželo dál. Máme na rozdíl od jiných kulturních sektorů štěstí, ze fond a jeho ředitelka Helena Bezděk Fraňková fungují velmi dobře jako zprostředkovatel komunikace mezi státem a celou audiovizí. Tedy nejen producenty, distributory, kinaři a tvůrci, ale i televizemi, teď i herním průmyslem. My bychom rádi, aby se dlouhodobě fond kinematografie proměnil právě na fond audiovize a nebyl zaměřený jen na filmy v kinech. Ministerstvo kultury na tohle reaguje pozitivně, plán na vytvoření audiovizuálního fondu už je součástí vznikající koncepce kulturní politiky státu.

Stát jako celek hodnotit nechci, protože nejtěžší zkouška je ještě před námi. Celé to zastavit a nepustit virus do Česka byl docela výkon. Rozhodující ale zůstává, jak bude vypadat podzim a příští rok. Jak moc se podaří oživení. Tady nechci působit pouze optimisticky, protože spousta věcí je stále nejasná. Je to každodenní práce a vyjasňování, čeho chceme ve spolupráci se státem dosáhnout. Roztříštěné snahy nikam nevedou.

Koronavirus v plné šíři ukázal, jaká je vůbec struktura kulturního sektoru. Kdo v něm působí, že nejde jen o neziskové kulturní instituce nebo příspěvkové organizace. Za kulturou v Česku stojí především takzvaní kulturní podnikatelé - lidé a společnosti, které tvoří kvalitní kulturu a zábavu a přitom nesou podnikatelské riziko - soukromá divadla, festivaly... Fungují na státu nezávisle, ale během krize potřebovali pomoc. Ministerstvo kultury je ale historicky nastavené hlavně na komunikaci s neziskovým sektorem a svými příspěvkovými organizacemi, proto mělo problém kulturním podnikatelům poskytnout rychlou pomoc. Ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) ale poměrně rychle pochopil, že kultura není pouze dotační systém a vláda schválila miliardu i pro podnikatele v kultuře. Samozřejmě by bylo fajn, kdyby to přišlo už v dubnu, květnu, ale musíme brát v úvahu, že státu trvalo měsíc a půl, než vůbec přešel do digitální komunikace. Audiovize opět měla štěstí v tom, že fond kinematografie funguje jako samostatná organizace, je na spolupráci s nezávislými producenty nastaven, a tedy pomoc přišla rychleji.

Audiovize je hodně postavená na subdodavatelích, často OSVČ, kteří mohou mít docela problém. Máte o nich informace? Na červencové debatě o budoucnosti české audiovize jste v tomto kontextu mluvil o potřebě větších jistot. Co to znamená?

Data o OSVČ nemáme. Tohle je ale myslím role státu, aby víc sbíral a analyzoval data a sledoval, kdo přináší přidanou hodnotu. Struktura ekonomiky je ostatně už mnoho let stejná a je nešťastné, když stát až během krize zjišťuje jaká vlastně je.

Větší jistoty jsou hlavně otázkou dlouhodobé zaměstnanosti, což s OSVČ souvisí. Obecně je tady drahé někoho zaměstnávat, což vytváří tlak na větší podíl OSVČ. Problém začíná po škole, kdy řada absolventů nemá kam nastoupit, musí se proto snažit o realizaci svých autorských projektů nebo střídají krátkodobé projekty a jejich pozice na trhu práce je nejistá. Nebudují si dlouhodobější profesionální zkušenost. Přitom velká řada profesí v audiovizi nestojí jen na talentu, ale i praxi. Dramaturgie nebo animátorství se bez několikaleté praxe neobejdou. Debata o dlouhodobé zaměstnanosti se otevřela v roce 2015 díky studii vývoje českého filmu vedené Petrem Szczepanikem. Ta přesně ukázala, že nedostatek dramaturgů je způsoben finančními podmínkami a nejistotou, která je s touto profesí spojena. Teď se spolu s Asociací režisérů, scenáristů a dramaturgů (ARAS) snažíme debatu znovu oživit.

Podporu tvůrců mají třeba ve Francii, kde sezónní umělec pracuje půl roku a druhý půlrok má právo na podporu od státu. To je v českém historickém kontextu problematické, ale existují i jiné stimuly. Fond může podmínit svou podporu zaměstnáváním absolventů. Pomohlo by i snížení daňových odvodů při uzavření dlouhodobé smlouvy třeba s dramaturgem. Stát by měl zvýhodnit dlouhodobou zaměstnanost u takzvaných svobodných povolání, zejména pak v kreativních průmyslech.

Fond kinematografie loni získal ze státního rozpočtu navíc 500 milionů Kč do pobídkového programu. Celkem šlo o 1,3 miliardy Kč. Jak to vypadá letos i v kontextu omezeného natáčení zahraničních štábů?

Během několika let tady narostl objem natáčení hlavně díky dlouhotrvajícím televizním seriálových projektům Netflixu, Amazonu či Disney+. Zahraniční investice narostly ze zhruba devíti na 12 miliard, ze kterých stát vrací 20 %. Proto ten nárůst o 500 milionů. To se stalo loni a bude to i letos. Teď se sice točí míň, ale projekty běží a stát na ně musel slíbit peníze hned na začátku. Vyplatí je sice až na konci, ale po dobu natáčení mu leží na účtu a garantuje, že tam zůstanou i přes možnou krizi.

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Na zmíněné debatě jste mluvil taky o videu na vyžádání (video on demand, zkráceně VOD), kterému se podle vás v Česku podařilo během krize prorazit skleněný strop. Z čeho tak usuzujete? Producentská asociace sama mluvila o nárůstu pirátství během krize.

Tím jsem myslel spíš limit představivosti než reálné číslo. Pro hodně lidí se myšlení v tomhle ohledu posunulo. V Česku jsou pořád silné menší televizní kanály, které nahrazují kabelovky. Každý večer tady dělají tři sta tisíc diváků Nova Cinema a Prima Max s filmy, které na lidi působí kabelově a jsou zdarma. Představa o VOD, co to vůbec je, se ale mění. Lidi začínají chápat, že to není jenom o stažení legálního filmu, ale že jde o uživatelskou službu. Během krize spousta diváků kouzlo placené služby objevila. Velmi úspěšný byl v tomto ohledu seriál televize Prima Slunečná, jehož předpremiérové díly měly za duben čtvrt milionu zpoplatněných stažení.

Změnil se taky, myslím, přístup na úrovni kin a distributorů, jejichž postoj k VOD byl extrémně negativní. Polovině českých filmů by prospěla kombinace distribuce v kinech a na platformách VOD nebo aspoň zkrácení doby mezi premiérou v kinech a na VOD, ale to nikdo udělat nemůže, protože by spousta kin včetně velkých multiplexů takové filmy prostě nezahrála. Proto jsem vyzýval k hledání nových modelů. Naše dohody na trhu o nakládání s právy totiž vychází víc z historických obchodních válek mezi televizemi, platformami VOD a kabelovkami než z toho, kde jsou reálně diváci. Když po krizi zahodíme svoje pocity z předchozích 15 let a řekneme si „hele, lidi jsou připravení platit za film, když ho dostanou ve správný čas“, ukáže se, že kina a VOD nestojí proti sobě, ale že se mohou podporovat. Čekat šest měsíců na VOD a 10 nebo 12 měsíců na televizi je u většiny titulů zbytečně dlouho. Téhle analýze se ale všichni dlouho bránili.

Pirátství podle mě rostlo stejně jako všechno ostatní sledování. Je to samozřejmě problém, měla by to snad řešit evropská směrnice o jednotném digitálním trhu. To je hodně na státu, aby víc trestal krádeže na internetu.

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Typů VOD je více. Máme globální služby typu Netflix, lokální typu Aerovod, do toho televize. Máte tip, komu by se v Česku mohlo dařit?

iPrima vypadá dobře. Kombinuje populární věci s docela zajímavými evropskými a komerčními tituly. Slunečnou jsem už zmínil jako příklad, kdy to zjevně umí lidem prodat. Mají partnerství s Bleskem, v jeho nedělním vydání vychází literární adaptace Slunečné na pokračování. Já se tomu taky trochu směju, ale ono to funguje. Tady máte odvyprávěný díl, teď si ho kupte za 39 Kč. Tady se dlouho nikdo nesnažil takhle věci propojovat. Primě proto věřím. U Novy je otázka, s čím přijde nový majitel. Mají komunikační sílu, ale Voyo zatím asi není tak  úspěšné jak by mohlo být. HBO Go mělo před Netflixem náskok díky lokalizaci a dabingu, Netflix to ale teď mohutně dohání. Taky jsem zvědavý, jak bude vypadat nové iVysílání České televize, co má přijít příští rok. Petr Dvořák měl ve svém projektu, že přístup podmíní placením koncesionářských poplatků, což by byl klíčový krok. Na iVysílání jsou teď seriály České televize k dispozici komukoliv zdarma a bez časového omezení, což je z pohledu producentů problém. Divák si tím zvyká, že obsah na internetu je zdarma, a to je špatně. Dochází tím k pokřivení trhu, protože nikdo kromě ČT si nemůže dovolit dávat obsah zdarma. I BBC na svém iPlayeru poskytuje seriály zdarma jen na dobu 30 dnů.

Že by ale nějaký český projekt dokázal posunout celý místní trh, to není reálné. Moment brzkého zlomu nevidím. Trh se stejně zase tolik nezmění. Pořád budeme vyrábět audiovizuální projekty a buď je bude kupovat televize, aby je vysílala svým divákům, nebo za ně budou lidi platit v kině nebo online. Zahraniční platformy se chovají stejně jako televize, když kupují obsah na dva roky za paušál. Zatím platí míň než televize, ale víc než česká VOD. A pokud se nám bude dařit bojovat s pirátstvím, můžeme předpokládat, že ochota platforem za obsah platit poroste.

Když mluvíte o různých modelech, vyzýváte k hledání. Jak k tomu přistupuje Bionaut?

Hledáme pořád. Problém je, že v Česku nemá žádná platforma VOD takový zásah, aby mohla být ekonomicky zajímavá. Byť to roste. Hráči typu Netflix se začínají rozhlížet, nakupovat. Pořád to je ale slabé. Když náš seriál Svět pod hlavou doběhl první run v televizi a po 30 dnech zmizel z iVysílání, dali jsme ho na Alzu a Obbod. Nevydělalo to obrovské peníze, ale pro nás zajímavé desetitisíce. To není špatné, firmu to ale neuživí. Alza ani Obbod od té doby nefungují. Když teď přemýšlím, kde bychom měli zveřejnit náš animovaný seriál příští jaro, nevím. Hledáme proto zejména model, jak pracovat s diváky. Jak komunikovat od kinodistribuce přes televizi po online. Pro nás je zajímavé mít klidně míň diváků, ale loajálních a ochotných platit.

Na zmíněné debatě padla i připomínka hudebního průmyslu, který promeškal přechod na digitalizaci. Jak se bavíme, nestalo se to samé i tomu filmovému? Ivo Anderle z Aerofilms a Aerovodu tam prohlásil, že nabídka legálních filmů v Česku je pořád slabá.

Určitě, ale je to složité. Jsme malá země. Trh je určován Amerikou a Asií. Já už jsem říkal, že se to celé zase tak nemění. Děláte zábavnou věc, kterou někdo chce. Mění se pouze distribuce a návyky diváků. Říkalo se „smrt videoklipů“. Nestalo se. Smrt televize a pasivního sledování? Netflix vám stejně dělá sofistikovaný výběr toho, co máte rádi. Lidé jsou stejní. Stále chtějí premiéry, chtějí sdílet… Co je jiné, jsou technologie. Právě až od technologických firem typu Netflix a Apple přišla disrupce. Díky novým technologiím může fungovat i Aerovod, protože si dnes každý může za několik tisíc měsíčně pronajmout plnohodnotnou službu VOD, aniž by musel celý systém budovat. Ano, nějaký čas se propásl. Na druhé straně pokusy obchodovat s obsahem na internetu existovaly, byly to ale propadáky, které si dnes nikdo nepamatuje. Kdo si vzpomene, že se Microsoft pokoušel vyrábět původní online obsah už na konci devadesátých let. Muselo se to protnout s technologiemi. Trvalo to zhruba 15 let? To není tak dlouho.

Kdy bude v Česku něco původního od Netflixu?

Co jsem tak slyšel, něco už vzniká. Film. Myslím, že to půjde rychle.

Můžete říct víc?

Nemůžu.

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Už padlo jméno Petra Szczepanika z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Mně říkal, že český trh je abnormálně orientovaný dovnitř. Porovnával to s Polskem a Rumunskem, kde jsou schopní mnohem častěji produkovat úspěšné festivalové filmy. Čím to je?

Když Ewa Farna udělá hitovku pro Česko a Polsko, v Polsku budou aranže odvážnější. Věří lidem víc. Polský trh má brutálně komerční věci, na druhé straně ale na artový film Jana Komasy přijde milion a půl lidí. Mně přijde, že kdybychom měli něco tak silného typu Jamese Bonda, já bych přišel do České televize a řekl, že k tomu udělá hudbu Billie Eilish, všichni mi začnou vysvětlovat, že to jsou různé cílovky a nemůže to fungovat. Poláci se toho nebojí. Není to přitom velikostí trhu. Lidi tady taky chtějí kvalitu. Artové věci dělají v Česku v kinech na počet lidí stejně jako v Polsku. Náš problém je, že si pořád chytrolínsky říkáme, co všechno se lidem nebude líbit. Kdyby o filmech rozhodoval český divák, bude tady vznikat víc věcí úspěšných v zahraničí. Ano, máme svoje specifika, ale ta jsou zajímavá. Máme určitý typ humoru a lehkosti, po které je teď ve světě poptávka. Můžeme navazovat na fantaskní svět Macourkovských filmů, můžeme být silní v žánrech. Náš čas přijde, ale nesmíme se bát a musíme přestat opakovat věci, které fungovaly před dvaceti lety.

Nad postojem Česka hodně uvažuju, teď mám jeden příklad. Josef Chuchma viděl Havla a na Facebooku sdílel svou recenzi s dodatkem, že „současná česká kinematografie na nic lepšího v tomhle žánru nejspíš nemá“. Nehodnotím ten film, ale kde se v něm tenhle postoj bere? Proč si to o sobě myslíme? Naše ambice jsou hrozně dole. Furt poslouchám, že něco nebude fungovat. Diváci jsou přitom chytřejší, než si myslíme. Nevím, z čeho tahle brzda roste.

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer v rozhovoru s Jakubem Jetmarem z Médiáře. Foto: David Bruner

O Bionautu mluvíte jako o středoevropské produkční společnosti. Daří se vám regionální přesah? Jak s ním pracujete?

Opatrně a pomalu. Máme sesterské společnosti v Polsku, Slovensku a nově také Srbsku. Přinášíme zázemí a know-how Bionautu, ale na zahraničním trhu se spojujeme se zavedenými tvůrci nebo producenty. V Polsku máme společnost Kosmonaut s režisérem Janem Komasou, na Slovensku Raketu s producentkami Zuzanou Mistríkovou a Lubicou Orechovskou, v Srbsku Aeronaut s režisérkou Slobodankou Radun. Chceme vyvíjet projekty, které budou rezonovat ve všech středoevropských zemích. Tady na to není moc historický návyk, je to vlastně o inovaci, chceme vytvořit cestu. Jsme nízkonákladoví a není to pro nás o velké investici, ale spíš o soustředěné práci a hledání talentů. Polsko je velmi silný trh, se Slovenskem jsme přirozeně propojení a Srbsko a Chorvatsko se teď neuvěřitelně rozjíždí.

Jak jste na tom s hospodařením? V roce 2018 jste měli tržby 120 milionů, co loni? A jak vás zasáhla korona?

Loni jsme paradoxně byli trochu ve ztrátě, což bylo částečně daňovou optimalizací a částečně jeden projekt nedopadl finančně dobře - celovečerní film Doktor Martin: Zločin v Beskydech, který uvozoval televizní seriál Strážmistr Topinka. Letos nám korona posunula několik velkých projektů. Naštěstí jsme byli připraveni, protože už na konci loňska jsme udělali restrukturalizaci, omezili náklady, zefektivnili organizační strukturu. Protože se ale většina letošních projektů nezrušila, ale jen posunula, očekáváme silný rok 2021. Letos se věnujeme hlavně vývoji a menším projektům. Takže je to vlastně takový pohodový rok. 

Pro mě hospodaření není o velkém obratu. Část zisku je z výroby, kde máme výrobní fee mezi sedmi a 10 %, takže je rozdíl mezi seriálem za 40 a 80 milionů, ale i u nich je zisková marže podobná. Pro nás je důležité držet si vývoj a práva. Ty se nám zatím nedaří obchodovat, jak bych si přál, protože zejména prodej do zahraničí není silný. Obecně ale sázíme na budování archivu. Příjmy z prodeje našich titulů rostou, teď se nám podařilo prodat Netflixu starší filmy Pouta a Vendeta za řádově nižší statisíce. Režie firmy dělá pět až šest milionů ročně, takže i menší prodeje pro nás dávají smysl. Náš byznys model je vyrábět kvalitní projekty, o které budou mít diváci zájem dlouhodobě. Hodnota archivu tak poroste.

Pro Mall.tv jste produkovali seriál #martyisdead. Budete v online seriálech pokračovat? Nám vyšlo, že tahle éra pomalu končí. Co vy soudíte o budoucnosti původní online produkce?

U #martyisdead máme dělat pokračování. Uvidíme, jestli to stihneme letos, nebo až za rok. Pro mě ten žánr znamená dvojí pohled na věc. Ekonomický a dramaturgický. Vznikají různé short-form projekty a platformy, jako je Quibi. Já jsem k tomu ale skeptický, protože krátkých věcí je hrozně moc zdarma a kvalitních. Český hybrid „nemáme moc peněz, budeme dělat desetiminutové věci za strašně málo peněz“, se taky mění. Jeden super úspěšný Tonda Blaník ještě žánr nedělá. Navíc i tady byla na začátku klíčová podpora Seznamu. To je vidět i na Mall.tv, který dospěl k propojení s vydavatelstvím Czech News Center. To dává smysl, protože dělají určitý magazínový obsah. Platit za to ale lidi nikdy nebudou. Dramaturgicky se nám #martyisdead, myslím, povedl. Jsou tam cliffhangery, ospravedlnili jsme délku, aniž by to bylo skečovité. Zkoušíme teď prodávat tři verze: osm dílů po 12 minutách, čtyři po 20 a celý kus v 90 minutách. Poptávka je po všech formátech, uvidíme, co půjde nejlíp. U dvojky rovnou vyrobíme i dlouhou verzi pro kina, aby s tím šlo eventově pracovat.

My teď spouštíme nový brand Bionaut Beats pro krátké věci. Částečně nám jde o rozvíjení talentů, částečně o distribuční experiment. V Polsku připravujeme krátký film Teambulding, režijní debut scenáristy Mateusze Pacewicze, který je scenáristou na Oscara nominovaného filmu Corpus Christi. Jako první budeme v říjnu točit krátký film Yung Michal s režisérem Štěpánem Vodrážkou. Sociální komedii ze současnosti o klukovi, který se chce prosadit v rapu. Být hvězdou, jako je dnes parta kolem Milion+. Podobný film by se těžko financoval jako celovečerní, proto chceme krátkým formátem ukázat, že to funguje. Věříme, že oslovíme i mladší cílovou skupinu, která trap poslouchá, a potvrdí se tak, že i český filmový mainstream může být úplně jiný než současné romantické komedie. Že může být ambiciózní, mít sociální aspekt, může být srozumitelný v zahraničí. 

Bude tam Yzomandias?

Je to o klukovi, který by chtěl být jako on. Slogan je Z prdele na vrchol světa. Psali to Honza Vejnar se Štěpánem Vodrážkou, s nímž připravujeme filmovou adaptaci knihy Prašina. To je náš velký projekt. Na tomhle chceme ukázat, jaké publikum tady je. Mně přijde divné, že přijdu do českých televizí, řeknu Milion+ a oni je vůbec neznají. Jsou tady segmenty trhu, které rezonují, ale s dalšími světy se neprotínají. Ale když o trapu a rapu píše i Respekt, něco se určitě mění.

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Letos jste začali taky s audiem. Spustili jste platformu Audionaut a na něm true-crime seriál Pohřešovaná. Proč jste se pro zvuk rozhodli a jak to doposud hodnotíte?

Podle mě to má velký potenciál. Nás to baví, můžou vznikat věci, které nešly zpracovat filmově. To je i případ Pohřešované, kde lidi nechtěli mluvit na kameru, ale na mikrofon ano. Ekonomicky to je zajímavé, protože i když chceme v rámci audia dělat dražší a ambicióznější projekty, stále jsou levnější než audiovize. My teď navíc chystáme spolu se studiem Beep a zvukovým designerem Martinem Ožvoldem vlastní inhouse studio, která by nám mělo budoucí projekty ekonomicky optimalizovat. Návratnost bude snazší.

Ročně chceme dělat tři až šest audioprojektů. Na podzim budou mít premiéru Terapie sdílením, Anatomie strachu a Goťták. Audionaut je především výrobce obsahu. Mohlo by pro nás proto obecně fungovat, co dělá teď Spotify, kdy po vzoru Netflixu investuje do svého obsahu. Pokud budou mít platformy jako Spotify nebo Audiotéka zájem o náš obsah, budeme s nimi spolupracovat. Ale chceme i zkoušet vlastní cesty, jak audio a další obsah dostat k divákům.

Na nedávném podcastovém bootcampu Českého rozhlasu mluvili lidé od vás o možnosti vlastní platformy.

My nejsme technologická firma, takže nikdy nebudeme budovat a starat se o vlastní platformu. Chceme být brand a hledat různé možnosti, jak projekty financovat, vyrábět a distribuovat. Měnit přístupy, pokud budeme mít pocit, že jsou naši diváci jinde. Terapie sdílením bude mít takzvanou 360° distribuci. Mall.tv dělá hranou adaptaci, holky objíždějí živá vystoupení, vyšla k tomu kniha a audiokniha – je to silné spojení navíc podpořené jejich Instagramem. My dodáme audio. Anatomii strachu zase chceme nabízet kinům jako „černou hodinku s audiem“.

Co poslechovost? Mluvíte o placeném audiu, v Česku ale placení za online obsah příliš populární není. Podcasty jsou pro většinu lidí stále cizí slovo.

Chtěl bych přestat říkat podcasty. Řešíme, jestli tomu říkat například audioseriál. Lidi to poslouchají, spokojenost je obrovská. Máme tu silnou rozhlasovou tradici, takže často slyšíme, že Pohřešovaná je taková dobrá rozhlasová hra. Chceme taky zkoušet kombinaci různých distribučních oken. Teď je Pohřešovaná dostupná zdarma, to ale nebude napořád. Chceme zkusit zpoplatnění, možná i vydání na CD. Audioknihy mají v Česku úspěch, když mají přes tisíc stažení. Protože jejich vznik stojí sto až dvě stě tisíc korun, v tu chvíli se to začíná vyplácet. V desetimilionové zemi, myslím, můžeme tisíc až deset tisíc lidí oslovit. Jde o to, umět s lidmi pracovat. Potom to může vydělávat. V Polsku je Audiotéka se svými původními projekty velmi úspěšná.

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner

Vratislav Šlajer. Foto: David Bruner