Až příliš pozornosti. Jak přežít v neutichajícím online roji

Každý má názor. Není divu, že někteří sahají po disociaci. Photo by Ante Hamersmit on Unsplash

Rayne Fisher-Quann, dvacetiletá influencerka-kritička, sahá hned po probuzení po telefonu a zadává do vyhledávání na TikToku vlastní jméno. Nežene ji tolik touha po lajcích, ale spíš úzkost. Automaticky kontroluje, jestli algoritmus nezavál některé z jejích videí do míst, kde vyvolává pobouření či přesněji shitstorm, který by vyžadoval krizovou komunikaci.

Není v tom zdaleka sama. „Nikdy nevíte, jestli se ráno neprobudíte s hromadou příšerných komentářů, které vás a všechno, co máte rádi, vláčí bahnem,“ shrnuje ranní pocity mnoha influencerů člověk s pseudonymem Sprank. Mít veliké publikum může být lákavé, úspěch ale přináší i rizika. Fanouškovské jádro si dělá na své oblíbence nárok a žene je do extrému, i prostí digitální kolemjdoucí zase neustále trousí své chytré rady a urážlivé komentáře. „Být neustále hodnocen tisíci lidí, z nichž má každý jinou představu o tom, co je správné nebo morální, je dost na to, aby to u někoho vyvolalo úzkostnou poruchu,“ píše Sprank.

Temnou stránku digitální popularity nedávno v českém kontextu popsala Teri Hodanová, svého času patrně nejslavnější zdejší youtuberka, kterou začaly pátravě sledovat statisíce očí už v jejích 15 letech. Teď – po několika letech od skrytí svých mladistvých videí – ve svém podcastu a rozhovoru pro Prostor X přiblížila, jak komplikované bylo vypořádat se s enormní pozorností, jejíž podstatnou součástí byly i různé komerční tlaky.

„Lidi mě viděli jako osobnost, za kterou vystupuju, ne jako člověka,“ říká v jeden moment. To asi platilo pro slavné lidi vždy. Situace se proti éře masových médií přesto liší: aspoň drobnou slávu prožívá mnohem víc lidí než dřív, většina přitom postrádá aparáty tradičních hvězd. Internetové (mikro)celebrity zpravidla nemají odpovídající průpravu, týmy píáristů, právníků a v neposlední řadě ani stabilnější příjmy – takové, co nezávisejí na různých „spolupracích“, které mohou po některém ze shitstormů rychle skončit. A co je podstatné: zpětná vazba nepřichází třeba ve formě soukromých dopisů, tvůrci jí čelí neustále a veřejně.

Komplikovaný vztah s online publikem proto nemají pouze influenceři, digitální úzkosti prožívají i novináři. Naposledy to ukázal červnový report výzkumné organizace Pew Research Center, který mimo jiné porovnává mínění různých generací žurnalistů. Jeden z největších rozdílů mezi mladšími a staršími panuje v otázce, jaký vliv má novinařina na jejich emoční pohodu. Zatímco starší hovoří o pozitivních dopadech, mladší mluví v mnohem větší míře o negativním vlivu. Výzkumníci naznačují, že to může být jejich aktivnější přítomností na sítích, kde se jim tak i dostává víc hejtu.

Zdroj: Pew Research Center

Nejsnazší řešení – odpojení – přitom není úplně možné. Působení na sítích, které drtivá většina hlavně mladších žurnalistů považuje podle výzkumu za důležitý zdroj témat i kontaktů, se stalo pevnou součástí novinařiny. Nemožnost digitální abstinence má i svůj ekonomický kořen. Ve světě nestabilních kariér slouží profily na sítích – osobní značky – jako opora pro vyjednávání s redakcemi či základ pro vlastní projekt.

Situace některých novinářů a influencerů se tedy zase tak moc neliší. Obě skupiny tvoří a vydělávají prostorech prosycených emocemi, kde se stále nepřehledněji slévá veřejná a soukromá sféra. „Naše myšlenky přetékají obrazy míst, které jsme nikdy nenavštívili, ale přesto o nich víme, lidmi, s nimiž jsme se nikdy nesetkali, ale přesto nám jsou důvěrně známí a do značné míry podle nich žijeme svůj život. Následný pocit, že svět je malý, těsně semknutý, bez jakýchkoliv otvorů ústících jinam, je téměř incestní,“ uvádí spisovatel, který příznačně napsal o svém vlastním životě šestidílnou románovou sérii.

Média a platformy ale sama o sobě nejsou hlavním zdrojem nejistot. Žijeme uprostřed shluku různých krizí. Válka, pandemie, klima, inflace, hrozba autoritářství – vyberte si, co vás děsí nejvíc. Jak z toho systémově ven, asi nikdo neví. Někteří jednotlivci však, zdá se, mají recept: disociace. To je původně psychologický pojem, kdy člověk nereaguje na výjimečnou situaci křikem či naštvaností, ale spíš odstupem až odloučením od světa.

Nástup éry disociace popsala na začátku zmíněná Rayne Fisher-Quann, která si u influencerů všímá „lobotomy-chic“ estetiky. Někdejší vysmáté fotografie, které mají evokovat spokojenost, podle ní střídají prázdné výrazy doprovázené všeobecnou ironií. Nemám se světem nic společného, říkají nihilistické příspěvky, které tak bojují s pocitem ohrožení.

Disociaci sledujeme i v hudbě (Mitski, Dry Cleaning, Yung Lean), seriálech (Potvora, Euforie) nebo literatuře (Tao Lin, Ottessa Moshfegh). Poslední jmenovaná napsala skvělý román Můj odpočinkový rok, v kterém hlavním hrdinka vyhání disociaci do extrému. Pod vlivem různých farmak několik měsíců v kuse pouze spí, což ve světě takzvaně neomezených možností působí jako nejvíc nemorální věc, jakou může člověk udělat.

Podobně silně i groteskně zároveň na mě zapůsobilo nedávné vystoupení pákistánské skladatelky a zpěvačky Arooj Aftab. Letošní držitelka Grammy střídala své závažné písně s něčím, co připomínalo stand-up. V ruce měla sklenici červeného vína a dělala si legraci z těch, kdo v jejích textech hledají novodobou súfijskou poezii. Ve skutečnosti akorát zachycují opilou holku hledající lásku, shazovala svou tvorbu. Ironicky se přitom podivila, že její skladby nejsou dnes mainstream – ve světě plném krizí přece dává smysl akorát poslouchat smutné písně, u kterých se dobře opíjí!

Něco na tom je. Stejně tak ale platí to, co řekla o své desce pro Aktuálně: „Nechtěla jsem přehrávat své nervové zhroucení. To, co jsem vytvořila, má naopak lidem dodávat sílu.“

Disociace není skutečnou lobotomií, z níž už není cesty zpět. Mnohem spíš jde o masku, kterou si člověk občas nasazuje, aniž by ztrácel definitivně víru ve svět. Ani hlavní hrdinka Mého odpočinkového roku nevolí pouze únik. Od začátku věří ve svůj plán, který je jako každý plán na znovuzrození v něčem odvážný. Vyžaduje ochotu vzdát se své dosavadní persony, což ego ani okolí nevidí rádo. Právě ve stávání se jiným ale nastává osvobození.

A co si z toho mohou vzít lidé z médií, pro které disociace není z podstaty jejich profese ideální cesta? Snad mohou myslet na to, že i oni mají svou masku, která může být příliš těsná nebo naopak tolik opojná, že se člověk pomalu stává svou karikaturou, což nebývá šťastné. Je proto v pořádku a mnohdy žádoucí masku občas zahodit a zkusit něco nového, kde bude slovy Hodanové vidět zase „člověka“, ne pouze „osobnost“. Neméně důležité je umožňovat to i druhým, což vyžaduje citlivý přístup k veřejnému a soukromému. To je pro novináře možná ještě větší úkol.

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který je součástí projektu Index prosperity