Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Až se podzimní korona zeptá, co sis myslel na jaře

Koronavirus funguje jako plátno. Někdo vidí útlak, někdo věří posílení vzájemnosti.

Stav nouze, čas pro přemýšlení: kdy bude gothaj vyhlášený jako národní kulturní památka?

Stav nouze, čas pro přemýšlení: kdy bude gothaj vyhlášený jako národní kulturní památka?

Koronavirou krizi jsem pojal jako příležitost – vidět společnost takovou, jakou bych asi přál. Povaha současné pandemie pro to byla vskutku ideální, neboť naše ochrana stojí na vzájemnosti. Rouška neochrání nositele, ale druhé. Jaro jsem proto prožíval s vírou ve celospolečensky sdílené přesvědčení, že musíme zpomalit šíření viru, na čemž se podílí doslova každý z nás.

Lidé se zásobovali, šili roušky, dobrovolně omezovali chození na veřejnost a vůbec se připravovali, až pandemie nabere na síle, aby byli připravení postarat se o sebe a své bližní. Hloupý nákup čočky, ořechů a antibakteriálního mýdla se najednou stával podivuhodným naplněním občanské odpovědnosti.

Hleďme, nejsme pouze sobečtí tvorové, idioti sledující pouze své soukromé zájmy, říkal jsem si. Dávalo mně to až podezřelý smysl.

Žijeme ve společnosti

Moderní demokracie, píše politická teoretička Margaret Canovan (1939–2018), slibuje určitou verzi sekulární spásy skrze politiku. Spasitel ale nepřichází zvenčí, ustanovuje se ve společnosti. Jedná se o lid, tajemné těleso složené z běžných lidí, kteří se dokážou přeměnit v transcendentní autoritu. To zní složitě, ale vskutku je něco takového možné. Ozvuky onoho člověk cítí třeba v mrazení, když slyší 17. listopadu silný projev nebo kolektivní zpěv Modlitby pro Martu

Například u voleb, také kolektivní události, ale tohle aspoň u mě nenastává. V nich jednám jako jednotlivec, který projevuje své vlastní zájmy a preference. Na jaře mně ale připadalo, že se ve společnosti vskutku ustanovuje něco přesahující jedince. Lidé se o sebe vzájemně starají, uvědomují si, že žijeme ve společnosti (a ta navíc není složená pouze z lidí, ale všech živých a neživých bytostí, třeba virů).

Nyní to beru hlavně jako zprávu o tom, jak v narcistním individuu 21. století, ve mně, dřímá touha po čemsi společném, po vykročení z osamocené individuality. Celé to ale není vůbec tak sdílené, jak jsem před pár měsíci chtěl myslet. Zkušenost nadcházejícího podzimu je totiž docela jiná.

Internetový poplach nad lidmi vyzývajícími k rebeliím proti rouškám jsem bral s rezervou. Sítě přece amplifikují extrémní názory, které nemusí odpovídat reálnému chování. Navíc není překvapivé, že tak chaotická situace vede mnohé z nás k jejímu převodu do jednoduchých příběhů, ve kterých stejně jako vždy v historii hraje roli i vzpoura a hrdinství.

Důvěru ve vzájemnou ohleduplnost mně rozleptala až (zprostředkovaná) setkání s reálnými lidmi, s jejich množstvím, kteří si jsou schopní i v offline rozhovoru – jaká to síla „reálného“! - přivlastnit příběh o známé, které přišla SMS, byť testovaná kvůli frontě nebyla. Ještě mnohem silněji pak působí lehkost, s jakou mně známí lidé přistupují na nekropolitiku: „Vždyť by ti lidé stejně umřeli!“ A já myslel, že jsme se jako společnost domluvili na důležitosti každého života, že to jeden ze základů naší kultury. 

A vy ještě věříte v moderní stát? 

Neberu to jako kdovíjakou výpověď o charakteru člověka pozdní doby, natož charakteru národa. Vždyť vůbec nezapočítávám vliv bídné komunikace vlády a vůbec dění v globální mediosféře. Mluvím o svém subjektivním prožitku, korekci domněnek. Koronavirus mnoho z nás vskutku pojalo jako příležitost - vidět tendence, jaké si přejeme vidět. Teď bude víc EU, míň EU, Andrej Babiš se ukáže jako (ne)schopný, posílí se suverenita státu a tak dále. Mnoho prognóz a analýz zkrátka odráželo hlavně naše vlastní přání a obavy. To mě vede k mému druhému špatnému odhadu, ke kterému jsem došel na jaře.

Vychází ze zmíněného kolektivního, které se ale stane až příliš samovolným a totálním – a zrodí se Moloch. Obával jsem se silného státu – typicky opřeného o technokracii a výjimečný stav. Podzimní koronavirus ovšem, soudím nyní, ukázal docela pravý opak: národní stát a jeho instituce jsou v mnoha ohledech tak přežité a neschopné, že je s podivem, že na to, respektive v to celé stále věříme.

Zmíněná Canoven píše, že se ono mýtické těleso ustanovuje pouze zřídka, ve společnosti zůstává jenom neuspokojivá vzpomínka. Mýtus o jednajícím lidu. Moderní demokracie tak má ve svém středu prázdné místo. Nejsnazší způsob, jak ho zaplnit, je podle ní promítat naděje do lídra ztělesňujícího lid.

To zní strašidelně a snad i také přežitě. Na to jsme totiž, i jak ukazuje koronavirus, příliš apatičtí soukromníci, kterým nikdo nebude říkat, ať nosí hadr přes hubu. Jestli a kdy to je dobře, netuším. Že ale musíme vymyslet nové pojetí státu a vůbec novou vzájemnost, je docela jasné.

(Kdo by si chtěl v neklidu druhé vlny zopakovat, co víme o možnostech jednotlivce, v Deníku Referendum o tom píše Jana Lohrová vystudovaná na Yale a na Seznam Zprávách Jan Kulveit studující globální rizika na Oxfordu. Mimochodem: politolog Ivan Krastev, autor do češtiny přeložené knihy o pandemii Už je zítra?, ve svém březnovém článku předpovídal posílení důvěry v experty. Jsem velmi zvědav, jak se se všemi chief dental officery popasuje česká společnost.)

Doporučujeme 

  • Shrnutí mojí oblíbené knihy How To Talk About Books You Haven’t Read, kterou jsem nedočetl, přesto mně dala mnohé. Knihy se nemusí dočítat! Některé se ani nemusí otevírat. Přesto o nich můžeme mluvit. Ú-lev-né. 
  • Eva Klíčová o české literatuře v roce 2020.
  • Voxpot a dvacetiminutové video o situaci v Náhorním Karabachu.
  • New Yorker rozplétá příběh simulátoru voleb ze šedesátých let, který nás mohl připravit skandály kolem Cambridge Analytica – kdyby se na něj nezapomnělo. 
  • Nejdůležitějším hráčem v boji proti změnám klimatu je Čína. Z jejích nejvyšších pater teď přichází nové závazky, které se vyplatí sledovat.
  • Koláž hollywoodských představ o Arabech, která vzbuzuje kritické množství facepalmů. AKčka, velbloudi a vymyté mozky.
  • Kdo stojí za nejmocnější konspirační teorií na světě? Podcast Reply all se dostává na stopu tajemného QAnon, který začal jako legrácka v temnějších zákoutích internetu – a končí jako kritický faktor letošních voleb. 
  • Instagramový účet zachycující veverky v miniaturních domečcích. Není zač.

Jakub Jetmar

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Tipsport

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Tipsport