Jako každý rok: newsletter, o který si tolik píšete, budeme v červenci a v srpnu posílat jen v pondělí.

Bavit a aby to o něčem bylo, chce autor seriálu Most!

„Od osmi večer jsem měl v televizi jen pár seriálů, další už chodí až od devíti. To je hranice mainstreamu, druhá liga masovosti. Je štěstí, že se tam vejdu,“ říká v rozhovoru s Médiářem scenárista Petr Kolečko. Je teď v kurzu, píše pro televize, internet, pro divadlo, zkouší filmovou režii. Momentálně vybírá z nových nabídek v Česku, na Slovensku a v Maďarsku. Místní diváci zatím sledují premiéry jeho nedávných počinů – Stream.cz na podzim uvedl seriál Přijela pouť, Česká televize v lednu nasadila sérii Most! Ta začala rychle lidovět.

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Který z dnešních zábavních pořadů vás dokáže nejvíc pobavit?

S přítelkyní se teď díváme na Policii v akci, Mistry zastavárny a kovářskou reality show Z ohnivé výhněklasika je samozřejmě Výměna manželek, sleduju taky sport, občas nějaký seriál. Konzumovat celovečerní filmy je pro mě čím dál těžší. Stopáže amerických blockbusterů jsou nestravitelné.

Nemáte spíš problém, že na malé obrazovce filmové trháky nevyniknou?

To ne, koupil jsem si docela velkou televizi. Neřeším efekty, ale nebaví mě, jak se dnes příběhy v Hollywoodu natahují. Možná to souvisí s tím, že na filmy typu marvelovek jsem starý. Áčkový film vlastně dnes mizí. Vymírá. Spíš Evropa než Amerika ještě drží snímky, které jsou 2D, mají kolem sta minut a nejsou úplně užitkové. Z filmu se obecně stává lunaparková atrakce.

Není to nutnost? Aby delší formát zaujal v době sociálních sítí s krátkými klipy.

Mladí lidé jsou samozřejmě odkojení klipovými stopážemi, pro ně jsou klasické filmy nudné dlouhou stopáží, pro mě jsou zdlouhavé i z hlediska obsahu.

Populární streamingové služby jako Netflix dnes uvádějí seriály tak, že zveřejní najednou všechny díly. V televizi bývá jeden díl za týden. Mění se v závislosti na tom přístup scenáristy, to, jak musí být seriál napsaný?

Tohle vůbec nevnímám. Třeba seriál Přijela pouť, který jsem napsal pro Stream.cz, se nasazoval jednou týdně, ale jde ho také zkouknout celý naráz. Myslím, že tvůrci, kteří píšou pro služby jako Netflix, stejně nevědí, v jakém rytmu si diváci jejich seriály pustí. Na psaní to vliv nemá.

Hollywoodské filmy už mají i zaručený mustr, co se do které minuty musí v ději stát. Držíte vy u psaní seriálů strukturu?

Akademické vzdělání ve scenáristice nemám, absolvoval jsem na DAMU dramaturgii, od začátku to dělám intuitivně. Pak jsem absolvoval nějaké workshopy, postupně navnímávám, že určité postupy v této oblasti platí a vydraly se na povrch. Dobré je pravidla cítit, ale pak je ve vhodnou chvíli porušit. Jinak by díla byla všechna stejná.

Porušit pravidla ale můžete, až když jste mazák.

Nevím, jestli jsem mazák, podstata práce, kterou dělám, je, že se ji učíte celý život. Nicméně znát pravidla a zároveň je umět trochu porušit, to funguje.

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Jaká pravidla považujete za užitečná v případě českého seriálu? Píšete seriály často.

Měl by být zábavný. Je dobré, když není takzvaně o ničem. Každý díl by měl na konci mít tease, přinést otázku, která táhne ke sledování dalšího dílu. Dnes je také důležitá rychlá expozice, tedy aby díly i seriál celý rychle začínaly, aby divák co nejrychleji byl v ději. Přínosné je, když je obsah hodně založený na akci, ne dialogu. Třeba já jsem ukecaný, ale dramaturg mi to dovolí, protože právě v dialogu jsem asi silnější než v obraze. Naproti tomu existují autoři, kteří víc píšou vizuálno. To by měl dramaturg respektovat a autora nepopírat. Dramaturgie u nás chodívá falešnými cestami, dramaturgové jsou tu posedlí sympatií postav, hlídají to až úzkostlivě. Když si ale vezmete třeba House of Cards, Frank Underwoood zrovna takový není, přesto ho rádi sledujete.

Když mluvíte o dramaturgii, je pro vás při tvorbě důležitý parťák? Hodně děláte s Janem Prušinovským. Anebo jste tvůrčí solitér?

Když děláme s Honzou, on je vůdčí síla. V takovém případě pozice dramaturga slábne, protože si dramaturgujeme sobě navzájem. I když to neplatí tak úplně o Mostu, který teď běží v televizi. Tenhle seriál jsem nejdřív napsal sám, s dramaturgyní Hanou Wlodarczykovou. Až později se rozhodlo, že ho bude točit Honza. Ale i přes to, že to vzal až dodatečně, Honza dělal úpravy v textech, někdy razantní.

Proč děláte právě s Prušinovským?

Doufám, že nikoho neurazím, ale Honza je tady nejlepší režisér na televizní žánry, které já píšu. Společné projekty nás vždycky bavily, počínaje fotbalem v Okresním přeboru, ke kterému mě Honza přizval, pak jsme dělali Čtvrtou hvězdu, Trpaslíka. Zároveň každý sám máme jiné projekty, které toho druhého nebaví. Ne vždy je proto možné, abychom se při práci sešli. No a u filmu Přes prsty to dopadlo tak, že jsem ho dokonce musel režírovat sám, vhodného režiséra jsme nenašli. To bylo docela divoké.

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Vzývaný český sitcom nedávné doby je Comeback. Psalo se hodně, jak se jeho tvůrci účastnili workshopů o tom, jak nejlíp takový seriál psát. Jako občasný divák jsem měl pocit, že se český humor a čeští herci pasují na americké kopyto. Ovšem u vás mi přijde, že českou náturu, reálie i humor trefujete daleko přirozeněji, aniž byste nutně ctil pravidla sitcomu.

Fanoušek Comebacku sice nejsem, ale určitě patří k tomu lepšímu, co tady vzniklo. Český divák je specifický. Na Nově jsme se kdysi setkali s americkými tutory na sitcom, ale podle mě to u nás vesměs nejde aplikovat. Ale je třeba zdůraznit, že Comeback byl žánrem čistý sitcom, to je tady opravdu těžké. Sitcom je z podstaty trochu umělý, načasovaný, papundeklový, navíc to vyžaduje specifickou průpravu herců, která se u nás nepraktikuje. Ryzí sitcom, jak ho známe z amerických televizí, se tu zatím nikomu nepodařilo trefit stoprocentně, byť Comeback tomu byl nejblíž. A já jsem se o to taky pokoušel seriálem Marta a Věra. Nebylo to vůbec špatné, ale nebylo to asi taky stoprocentní. Ale myslím, že jsme se všichni s týmem dost naučili a zrovna nedávno jsem se na pár dílů díval. Ale prostě obecně se tu myslím prosazují spíš intuitivní autoři než ti, kteří se nějak snaží překládat hollywoodské žánrovky.

Seriálů je dneska všude spousta. Pořád je chtějí televize, vedle toho přibývá online služeb, které na seriálech stojí. Scenárista jako vy prožívá zlatou dobu, ne?

Poptávka po původní tvorbě tady byla vždycky. Hodně to u nás přiživují bulváry, které protagonistům původní tvorby dělají star power, tím pádem jsou tu čeští herci víc v povědomí než ti cizí. Upřímně, Čechy od třiceti výš Angelina Jolie a Brad Pitt moc nezajímají. Dopad české domácí tvorby je až na pár blockbusterů větší, v kinech i v televizi. I relativně nové americké filmy v sobotu večer v televizi se berou za levný nákup práv, jako výplňovka hlavního vysílacího času, nemají tolik diváků. Hlavní síla je v původní tvorbě – v seriálech, v reality show. Seriály tu byly vždycky, jen teď to umocnil internet, jak říkáte, ale tam jsou prakticky v plenkách. Velké televize si z něj zatím moc nedělají, je to pro ně úsměvná pseudokonkurence.

Zároveň se dá říct, že ani konzervativní televize jako ta veřejnoprávní už dnes nemá problém sáhnout po látkách jako loňský Trpaslík nebo aktuální Most!, který je… hodně svobodný.

Neřekl bych vůbec, že Česká televize je z těch místních nejkonzervativnější. Trpaslíka jsme odnesli z Novy, kde ho dělat nechtěli. Česká televize může být odvážná obchodně, nepotřebuje dělat Ordinace. Nemusí dělat čísla za každou cenu. A díky tomu jsou ty odvážnější věci právě tam. Ale mě bavily projekty i jinde. Na Nově Okresní přebor, na Primě Vinaři.

Pro Primu jste psal taky Obchoďák, který měl především skvělou melodii úvodní znělky, s vašimi slovy.

Tak to jsem nečekal, že se dostaneme k Obchoďáku. To je docela dávno. Co na to říct…

Třeba jak jste se k němu dostal. Na ČSFD nemá nejvyšší hodnocení, 22 %, ale mně přijde jako standardní seriál Primy.

Napsal jsem asi dva díly, pak mě z toho vyhodili. Z denních seriálů mě vždycky vyhodili. Z Ulice, z Obchoďáku, že tam mám málo emocí. Tehdy jsem to zkusil, bylo to v době, kdy se mi narodilo první dítě, peníze za to byly dobré, vzal jsem to, zkusil, ale zjistil jsem, že to prostě není pro mě. Těžko k tomu něco dalšího dodávat.

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Říkal jste, že seriály tu byly vždycky, cítíte i konstantní zájem o sebe jako autora? Volají vám pořád?

Asi to není tak, že by v každé televizi seděl decision maker a rozhodoval, že teď zavolá Kolečkovi, teď Epsteinovi, teď sestrám Bártů. Ve spolupráci s producentem se látka postupně vyvíjí a dostává do stavu, kdy se dá natočit. Některé se dotahují a jdou do vysílání, některé ne, na některé se peníze seženou a natočí se, ale pak se neodvysílají, některé se nakonec přeprodají jinam. Je to systematičtější práce s pravidly, které brání tomu, aby se to dostalo do finančních průšvihů nebo divokých neuvážeností šitých horkou jehlou. Takže člověk je vždycky tak trochu na stejné startovní čáře.

Když už to tedy dospěje do fáze, že musíte zasednout a psát, jak vlastně píšete?

Existuje storyline, o čem to bude. Toho se držím. Samozřejmě když je díl na 18 minut, nebudu psát pětistránkovou storyline, to bych měl dřív napsaný samotný scénář. Standardně se prostě nahodí stránka, o co půjde, pak se napíše scénář, pak ho někdo opoznámkuje – dramaturg, u online televizí spíš nějaký kreativní producent nebo podobně, režisér.

Zajímá mě systém.

Snažím se každý den psát. Když nic nenapíšu, nemám moc dobrou náladu večer, stydím se dát si víno. Chci si to odmakat. Nepíšu v noci. Maximálně večer, když něco nestíhám. Začínám v deset, v jedenáct, po příjemných starostech, jako je snídaně či zábava s přítelkyní. Psaní dám tak čtyři hodiny denně, psát celý den je únavné, je to práce, která vyžaduje absolutní investici duševní energie a když už je jí moc, nejde to. Navíc většinou to neumožňuje sebemanagement – schůzky, rozhovory, nějaká byrokracie a podobně, taky chodím cvičit.

A umějí české televize, klasické i internetové, scénář náležitě ohodnotit?

Řekl bych, že jo. Těch, kteří dokážou dodat profesionální scénář, tady není tolik. Myslím, že konkrétně mě mají ozkoušeného, že z deseti věcí, co napíšu, můžou všech deset víceméně použít, že ani ta nejhorší není amatérský propadák.

Jak je to tady s penězi?

Je to sporné. Za práci jsme placeni dobře, za tržní hodnotu scénáře zcela nedocenění. Vzniká hybrid. Kdyby šlo o písmenka, hodinově tolik hned tak někdo jinde asi nevydělá. Na druhou stranu, když se scénář zobchoduje, v českém systému z toho nemáme skoro nic, přitom cena produktu může být závratná. Celkový produkt se obchoduje za značné peníze, byznys to je velký, přičemž scénář v něm hraje klíčovou roli. Když jsme dělali Padesátku a vzali bychom všechny návazné věci v kinech, dojdeme k tomu, že celkový produkt měl obrat třeba čtvrt miliardy korun. V centru všeho je film a jeho kostrou je scénář. U nás jsou ale procenta sprosté slovo a producenti radši scenáristu vyplatí hned, většími penězi. Nemusím tak mít strach, jak film dopadne obchodně, na druhou stranu když v Americe někdo napíše úspěšný scénář, koupí si za to barák. To já nemůžu ani vzdáleně. Ale tak to prostě je. Já dělám rád tady v Čechách. A platí se to tady prostě tak, jak se to platí.

Slyšel jsem nicméně, že jste drahý a ne každá televize či videotéka si vás může dovolit.

V situaci, kterou jsem popsal, se jako scenáristi můžeme bránit jediným způsobem – chtít základní honorář vyšší. Ale že bych byl drahý, to si nemyslím.

Jak probíhá domlouvání ceny za scénář?

Už asi dva roky mám agenta, mám taxy za epizodu. Ale není to sakra všechno jen kšeft. Když něco chci dělat, samozřejmě slevím. U televizí slevovat není třeba, tam je to vesměs dané. Ale pořád jsme všichni tvůrci a když se něčemu chceme věnovat, jdou peníze stranou.

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Jste spojovaný především se seriály, ale děláte i divadlo, filmy a nově režii. Souhlasím, že vaše síla je v dialogu, které skvěle umí taky Quentin Tarantino, tak, že lhostejno kde postavy jsou, divák fascinovaně sleduje, o čem a jak mluví. Co je vlastně cíl vašeho snažení? Děláte scénáře jako zábavnou obživu, nebo chcete třeba jako Tarantino ovládnout celý tvar – od psaní, přes výběr herců po režii?

Já mám eskamotérskou, cirkusáckou buňku z divadla, mám rád, když se něco předvádí a je to trochu blbost. To mi zůstává. Samozřejmě člověk chce občas něco říci, to je případ Mostu nebo seriálu Přijela pouť. Zkrátka bavit a aby to o něčem bylo. A jestli to budu sám jen psát, nebo i režírovat, už je vlastně jedno. Když najdu režiséra, který to udělá dobře, jako je Honza Prušinovský nebo třeba Vojta Kotek u Padesátky, jsem spokojený. Při tom všem jsem myslím týmový hráč, připomínkám se bráním jen přirozeně, proto asi mám dost nabídek. Lidi vědí, že se se mnou pracovat dá, že nejsem egomaniak, abych se sekal tak, že se mnou nejde hnout.

Když mluvíte o cirkusáckém založení, v čem pro vás bylo zajímavé prostředí pouti. Mluvím o seriálu Přijela pouť.

Prostředí pouti jsme měli s Honzou Prušinovským už v Okresním přeboru, tehdy mě napadlo zasadit do něj celý děj. Stejně tak v Mostu se to, co se odehrává na automobilových závodech, dělo původně na pouti. Nakonec o pouti celý seriál vznikl.

Co Kolečko také řekl o seriálu Přijela pouť

Dlouho jsem měl v hlavě námět. To spojení doby a světského života mě něčím neuvěřitelně fascinuje. Je to svět, kde všechno funguje jinak. Kde děti pracují, kouří a nechodí do školy. Svět, kde se domlouvají sňatky mezi rodinami a spory řeší kudlou. Svět, kde kšeft je svatý. Ale také svět, kde rodinné a sociální vazby přes zdánlivou divokost fungují vlastně lépe než kdekoli jinde. Na pouti existují totiž jen dva zákony, rodina a hydraulika.

Zdroj: propagační materiály online televize Stream.cz

Jak dokazuje i jeho soundtrack, nebojíte se hrábnout do mainstreamu minulých dekád a řádně ho vytěžit.

Dancefloorové pecky z devadesátých miluju. A co se toho druhého týče… Já píšu přirozeně, takže kdyby to lidi brali menšinově, psal bych pro menšinu. Asi bych byl ještě o něco chudší než jsem, ale nekalkuluju a píšu, jak umím. Jsem spíš na hranici mainstreamu. Od osmi večer jsem měl v televizi jen pár seriálů, Okresní přebor nebo Vinaře, jinak Trpaslík, Čtvrtá hvězda, Marta a Věra, Most, to všechno už chodilo a chodí od devíti, v druhém slotu prime timu. To je druhá liga masovosti. Je štěstí, že se tam vejdu.

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Petr Kolečko. Foto: Karel Choc

Scenáristické počiny Petra Kolečka

Online televize

  • Lajna (Obbod)
  • Vyšehrad (Obbod)
  • Přijela pouť (Stream.cz)

Česká televize

  • Nevinné lži
  • Čtvrtá hvězda
  • Trpaslík
  • Marta a Věra
  • Most!

TV Prima

  • Vinaři
  • Obchoďák

TV Nova

  • Okresní přebor

Film

  • Masaryk
  • Padesátka
  • Správnej dres
  • Bajkeři
  • Zakázané uvolnění
  • Přes prsty

Divadlo

  • Federer-Nadal
  • Žena za pultem 2
  • Vinnetou
  • aktualizace příběhů silných žen (Kleopatra, Maryša, …)