Bez výstředních lidí je svět teskným místem

V dnešní Nedělní příloze internetu zkoumáme svéráznost a ironický odstup. 

Co se vymyká, potkáváme na každém kroku. Teď to ještě náležitě ocenit

Co se vymyká, potkáváme na každém kroku. Teď to ještě náležitě ocenit

Internet nedávno truchlil nad koncem stránky Yahoo! Answers. Smutek se týkal ztráty jedinečné atmosféry, která se vymykala ostatním zákoutím webu. Z prostředí, ve kterém mohl kdokoliv zodpovídat nejrozličnější otázky anonymních tazatelů, čišela vlídnost a nápomocnost. Takovými slovy twitterový feed nepopíšete.

Vřelost a vymykání se této stránky mě přivádí k paralele – k lidem, kteří jsou zvláštním způsobem výstřední. Jsou svébytní, nezapadající a také je dokážeme docenit zpravidla až ve chvíli, kdy zmizí z našich životů.

Aby nedošlo k mýlce: nemám teď na mysli génie, kteří se musí protrpět životem, protože jejich uřízlé ucho a expresionismus začneme považovat za výjimečné až po jejich smrti. Ona jinakost nemusí vůbec být spojená s mimořádným talentem. Jde o něco ještě pozoruhodnějšího. Něco, co vysvětlím na příkladu Ládi.

Láďa je z malého města, ve kterém je každá veřejná akce svým způsobem sváteční událostí. Není vůbec snadné je pořádat: potenciální publikum je maličké. Někteří to přesto dělají – a dělají to velkolepě. Pozvou významnou zahraniční kapelu nebo třeba intelektuály, aby tu v kulisách pohraničního kláštera diskutovali o světě. A pak je tu Láďa, který organizuje florbal.

Téhle činnosti se věnuje už roky se spalující vášní. Nestačí přitom vyřizovat organizační nástrahy spojené s pořádáním ligy a turnajů. Dlouho po posledním hvizdu sobotních zápasů se ještě hádá na Facebooku, jestli rozhodčí (často Láďa) skutečně zařízl některý tým, nebo musí bránit časoměřiče (Láďovi synové), že při vypjatém finále správně zastavují každou vteřinku.

Jako účastník jeho turnajů jsem v pohodlné pozici. Nic nepořádám, a proto si můžu akce jen tak užít. Při tom je spousta prostoru ironicky pozorovat pravidelné hašteření kolem sporných faulů a jiných nespravedlností. A především si u toho říkat, jak Láďa – středobod všeho toho handrkování – působí často excentricky. Že se zbytečně uráží, dělá teatrální gesta

Jenže potom přijde chvíle, kdy Láďa oznámí, že s organizováním florbalu nadobro končí. Má toho teď dost a svůj čas bude namísto sportovní haly věnovat rodině.

V tu chvíli se moje ironie bortí. Označit někoho za výstředního se najednou jeví jako nesmyslné. Vždyť šlo z velké části o projev bezelstné angažovanosti, která na mě působí podivně právě proto, že můžu mít odstup a nemusím se mazat záležitostmi, jako je handrkování o vysokou hůl nebo špatně pozastavenou časomíru. 

Dívat se s úšklebkem na svérázné lidi, kteří šli s kůží na trh, teď vnímám jako mimořádně trapné. Svět, ve kterém se každý vykašle na organizování a prožívání sobotních turnajů, působí mimořádně pochmurně. 

„Proč jste tedy řeholnicí? Proč máte ten obraz na zdi?“
Odtáhla se a její oči byly plné pohrdavého potěšení.
„To je pro ostatní. Ne pro nás.“
„Ale to je směšné. Pro jaké ostatní?“
„Všechny ostatní. Ostatní, kteří celý život věří, že my ještě věříme. Je to náš úkol, věřit ve věci, které nikdo jiný nebere vážně. Kdyby se v takové věci přestalo úplně věřit, lidská rasa by vymřela. Proto jsme tady. Nepatrná menšina. Abychom se ujali těch starých věcí, staré víry. V ďábly, anděly, nebe, peklo. Kdybychom nepředstíraly, že v tyto věci věříme, svět by se zhroutil.“
„Předstíraly?“
„Ovšemže, předstíraly. Myslíte si, že jsme tak pitomé? Vypadněte odsud.“
Don DeLillo: Bílý Šum

Telegraficky

Subjektivně nejmilejší psaní o jídle v Česku pěstují na korporátním webu Ambiente nazvaném Jídlo a radost. Vypichujeme: co se dá přinést a sníst z lesa, trendy pro rok 2021 nebo rozhovor o zdravých střevech.

*

Esej Michaela Levitona o vyrůstání v hyperupřímné domácnosti osvětluje – trochu paradoxně – důležitost neříkání pravdy. 

*

Dvě jednohubky z minulého týdne na českém internetu: neironicky důležité poselství Alfreda Strejčka o síle slova a facebooková stránka Like House hegeliánství.

*

Ashley Ahearn opustila vysokou pozici v rádiu NPR a přestěhovala se na odlehlý venkov. I tam ale natáčí reportáže – z její série Grouse doporučuju třeba díl o požárech: hořící krajina autorce sice téměř spálí dům, vede ale i k zajímavým etickým otázkám!

*

Pandemii už příliš nesdílíme, ona ale pochopitelně nekončí. O tragické situaci v Indii rozsáhlé píše Guardian a v tuzemsku Voxpot.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast