Pietro Filipi. Kara. Glami. Lookio. Čtvero tuzemských outletů. Čtvero malých českých značek. Best practices z Instagramu. Přijďte 20. listopadu na Módu v Česku do Aureole.

Cenzuru, nebo život. Mexický investigativní reportér o stavu novinařiny ve své zemi

Mexičtí novináři nebudou mlčet navždy, říká elitní investigativní reportér Ricardo Ravelo (46), jehož reportáže znervózňují drogovou mafii i politické pohlaváry. Pracuje v nejnebezpečnější zemi pro novináře na světě a jeho životní styl tomu odpovídá. V noci nevychází z domu, privátní adresu nezná ani produkční redakce a schůzky si raději domlouvá jedině v sídle svého domovského týdeníku El Proceso v srdci Mexico City.

Ostražitost se Ravelovi zatím vyplatila. Za posledních šest let bylo rukou organizovaného zločinu v Mexiku zavražděno více než sedmdesát novinářů a podle letošní zprávy OSN je Mexiko nejnebezpečnější zemí pro výkon novinářské profese na světě. Proti narůstajícímu násilí na mexických novinářích se v lednu postavila i skupina deseti známých spisovatelů PEN klubu, mezi nimi kupříkladu Mario Vargas Llosa nebo Toni Morrisonová.

Ricardo Ravelo. Foto: Literární noviny

Ricardo Ravelo. Foto: Literární noviny

„Přijďte tedy mezi šestou a sedmou,“ odpovídá mi po několika žádostech o rozhovor produkční redakce. „Ale musíte přesně vědět, co od Ricarda chcete vědět,“ dodá. Od dob studií se z Ravela stal jeden z nejznámějších investigativců v zemi. Jeho knihy o mexické drogové mafii bývají během několika měsíců od vydání překládány do angličtiny. A i když bílý jednopatrový domek, kde sídlí El Proceso, působí na první pohled nenápadně a uvnitř neobyčejně stroze, vznikají tu reportáže, které čas od času zahýbou Mexikem.

Kniha Ricarda Ravela. Repro: Literární noviny

Kniha Ricarda Ravela. Repro: Literární noviny

Představoval jste si na začátku své kariéry, že se jednou budete bát o život?

Před dvaceti lety byla situace v zemi naprosto odlišná. Bylo tu sice dost násilí, ale nebylo tak běžné jako dnes. A novinářům se dlouho vyhýbalo. Dnes je Mexiko nebezpečné především pro ty z nás, kteří se zabývají tématy spojenými s organizovaným zločinem. Před nedávnem kupříkladu zavraždili mého známého Miguela Angela Lópeze, s nímž jsem dva roky pracoval v regionálním deníku Notiver, ještě když jsem studoval žurnalistiku na univerzitě ve Veracruzu. S ním zastřelili také jeho manželku a jednoho z jeho synů. Je mi samozřejmě moc líto, že se něco takového stalo, ale tak dnes zkrátka vypadá prostředí, v němž pracujeme. Organizovaný zločin se naprosto přestal řídit nějakými pravidly. Už se nemstí jen na samotných reportérech, ale i na jejich rodinách.

Kdy vám došlo, že dělat novináře v Mexiku obnáší dost velká rizika?

Pracoval jsem v téhle oblasti více než deset let a v první fázi se nic nedělo. Kartely ale získaly větší moc a narostlo násilí. A s tím i potřeba o těchto problémech do hloubky psát. Když jsme kauzy publikovali, předkládali důkazy o napojení drogových kartelů na politiky nebo propojení policie a armády s mafií, příběhy drogových bossů, kteří jsou chráněni vládou, začali jsme se dostávat na tenký led. A přišly první výhrůžky.

Můžete mi takovou výhrůžku od mafie popsat?

První přišla v roce 2007, když jsem byl zrovna se svou ženou na dovolené v Buenos Aires. Po telefonu mi kdosi, asi spojený s kartelem Zetas, poprvé vyhrožoval smrtí. Druhý podobný telefonát jsem obdržel asi šest měsíců poté v jedné kavárně nedaleko odsud. Mužský hlas mi oznámil: „Nějak moc se zajímáš o sever“ (oblast, kde má své bašty většina mexických drogových kartelů – pozn. aut.). Poslední výhrůžku jsem obdržel před dvěma a půl měsíci. Mužský hlas mi opět po telefonu oznámil: „Zemřeš ty i tvoje žena.“ Bylo to zrovna poté, co jsem zveřejnil reportáže dokazující propojení policie a vlády ve státě Tamaulipas (příhraniční stát v severním Mexiku) a publikoval sérii článků o propojení policie a vojska s kartely Zetas, Juarez a Sinaloa.

Zjistil jste, od koho telefonáty přišly?

Je potřeba zdůraznit, že samotní „narcos“ nikdy nevyhrožují, ti rovnou jednají. Vyhrožuje obvykle policie a vojáci nebo politici, kteří jsou usvědčení, že s mafií spolupracují a byli přistiženi při kompromitujících situacích nebo s jistými lidmi. Kartely nemají zapotřebí někoho varovat. Když se rozhodnou někoho popravit, tak to zkrátka udělají.

Jaká opatření jste musel přijmout, abyste zůstal naživu?

Nejezdím do oblastí, kde je zrovna špatná bezpečnostní situace, nebo do míst, o nichž jsem krátce předtím psal. Nevycházím nikam v noci, neříkám nikomu svou adresu. To jsou moje dosavadní opatření.

Myslíte, že jste odposloucháván?

O tom není pochyb, můj telefon je bezpochyby někým odposlouchávaný, takže když si domlouvám schůzku, tak nikdy nezmiňuju konkrétní místo. Ani si nedomlouvám na veřejných místech schůzky s lidmi, které neznám, jako jsem to dělával v minulosti. Dřív mi zavolal například právník s tím, že má pro mě informace a setkáme se na tom a na tom místě. Dnes, pokud dotyčného osobně neznám, tak ho ignoruju. Žádný reportér se tak dnes už nechová. Nestojí to za to, byť by informace byly sebevíc exkluzivní a zajímavé.

Stojí vám ale za to, neustále se vystavovat takovému riziku?

Práce novináře je zkrátka riziková. Každý den se vystavujeme nebezpečí, že nás unesou nebo zmlátí. Nedá se ani vyloučit, že se vám dostanou až do domu, pokud budou chtít. A s tím se musíte naučit žít.

V současnosti funguje v Mexiku okolo dvanácti drogových organizací. Liší se jejich přístup k novinářům?

Kupříkladu kartel Zetas (vznikl před zhruba šesti lety oddělením od Golfského kartelu – pozn. aut.) je jednou z nejbrutálnějších drogových organizací. Nerespektují žádná pravidla a neznají žádné hranice násilí. Novinářskou profesi navíc neuznávají vůbec, naopak se snaží novináře za každou cenu umlčet. V lokálních novinách v Novém Laredu ve státě Tamaulipas hodili ozbrojenci nedávno granát přímo do redakce, něco podobného se nedávno stalo i v severomexickém městě Torreón. Naopak kartel Sinaloa, který existuje dlouho, se naučil větší trpělivosti s novináři. Lidi z tohohle kartelu můžou zrovna vést válku o teritorium nebo se snažit získat ochranu místní vlády, zároveň ale do jisté míry chápou, že musíme dělat svoji práci. Samozřejmě to má jasné hranice, a pokud je novinář překročí, tak dají jasně najevo, že to může mít následky.

S příchodem kartelu Zetas se váš rodný stát Veracruz v západním Mexiku stal jednou z nejnásilnějších oblastí v zemi. Píše tam ještě vůbec někdo o drogách?

O drogách se tam nepublikuje téměř nic, protože novináři chtějí normálně chodit do restaurací anebo barů a ne se ukrývat na neznámém místě. Když jsem ve Veracruzu v devadesátých letech pracoval, byly vztahy mezi reportéry velice přátelské. Chodili jsme společně na jídlo, scházeli jsme se v kavárnách, abychom si vyměnili informace nebo si je u kolegů ověřili. A tohle zdravé prostředí je pryč. Kvůli násilí spojenému s drogami. Je tam stále pár lidí, kteří to nevzdali a dosud o drogách píší. Ti si ale skoro nemůžou jen tak vyjít na ulici.

Setkal jste se s tím, že by se mafie snažila naopak získat pro sebe v médiích prostor?

Vím o případech, kdy mafie zaplatila médiím za to, aby se publikovala informace, která poškodí konkurenci nebo policii. Kartely se snaží získat na svou stranu konkrétní novináře. Mně osobně se stalo, že mi přicházela usvědčující videa nebo dokumenty, což je zjevně způsob, jak si zavázat nějaké médium, aby sloužilo jejich zájmům. A to tím, co máme nejraději: exkluzivní a zajímavou informací. Často je proto lepší počkat a nejdřív si ověřit obsah dokumentu.

Kartel La Familia má dokonce své vlastní PR oddělení zvané Úřad pro vnější vztahy. Vy jste s šéfem tohoto oddělení udělal pro týdeník El Proceso rozhovor. Jak k němu došlo?

Stalo se to před čtyřmi lety. Bylo to celkem normální setkání. Sedli jsme si do restaurace v Morelii (město v západním Mexiku), povídali jsme si asi hodinu a on mi sdělil cíle a plány svého kartelu. Pokud vím, tak oni (kartel La Familia) dosud žádného novináře nezavraždili. V několika případech ale domlouvali reportérům, kteří měli příliš usvědčujících informací. Zavolali si je a řekli jim, že pokud v tom budou pokračovat, tak se jim něco nepěkného stane. A takhle se postarali o to, aby už další věci nepublikovali. Většina novinářů dnes zná onu pomyslnou linii, kterou by neměli překročit.

V průběhu loňského roku se několik mexických médií usneslo na společném kodexu, jak bezpečně informovat o drogové válce. Váš týdeník El Proceso se ale ke kodexu odmítnul připojit. Proč?

Řekl bych, že šlo spíš o snahu vlády omezit tok informací. Motivem tedy podle mě nebyla primárně ochrana novinářů. Média, která se ke kodexu připojila, pouze ratifikovala to, co už sama praktikovala, jako například Televisa (mexická státní televize), která neposkytuje příliš relevantní informace o obchodu s drogami. Řekl bych, že média, jež kodex podepsala, spojuje to, že nepublikují nic, co by šlo proti zájmům vlády.

Jak moc mexické novináře paralyzuje autocenzura a strach?

Autocenzura novinářů se v posledních letech obrovsky rozšířila. Je to totiž jeden z mála osvědčených způsobů, jak si zachránit krk. Je zapotřebí chápat, že novináři se před organizovaným zločinem zatáhli z logických důvodů. V sázce je jejich život i život jejich blízkých. Další možností, jak publikovat a zůstat přitom naživu, je asi pouze emigrovat do zahraničí a psát odtamtud. Ne každý ale tuhle možnost má a ne ke každému by jeho médium bylo takto vstřícné. Situace je dnes v Mexiku taková, že v mnoha regionech, hlavně ve státech Sinaloa, Sonora nebo Tamaulipas, už média téměř nepublikují zprávy spojené s drogami. Vědí, že když něco citlivého publikují, autora unesou nebo rovnou zavraždí. A myslím, že pokud jde o život, tak stojí za to sám sebe cenzurovat. Tím nechci říct, aby se novinář omezoval navždy. Dřív či později stejně budeme muset vyprávět, co se zde stalo.

Jan Gebert

Vyšlo v Literárních novinách 9. února 2012

Legenda se vrátila. Čtěte Literární noviny.