Keith Hayes v knize Business Journalism z roku 2013 po velké hospodářské krizi s jistotou tvrdil, že „role ekonomického novináře nabyla během minulých let na důležitosti kvůli velkým ekonomickým změnám ovlivňujícím svět“. V zahraničí se tomu tak skutečně i někde stalo. Příkladem úspěšného skloubení kvalitní ekonomické žurnalistiky a nových technologií se stala například adaptace deníku The Financial Times na internetové prostředí. Více než milion předplatných tohoto globálního listu potvrzuje i predikci Reuters Institutu pro rok 2020, že vydavatelé čím dál víc budou sázet na předplatné a registrace oproti příjmům z klasické reklamy.
V Česku je ale vývoj trochu jiný. Zaprvé: stále ještě nedokážeme dobře popsat dopady poslední velké ekonomické krize, která v mediálním prostředí změnila vše od redakcí po majitele (byť máme k dispozici už například studii Jaromíra Volka a Mariny Urbánikové Čeští novináři v komparativní perspektivě). Ekonomické tituly a ekonomické formáty přišly v rámci propouštění o mnoho specializovaných novinářů zabývajících se specifickými byznysovými tématy od finančních trhů přes osobní finance po makroekonomiku, vývoj významných firem či ekonomiku různých strategických sektorů. Asi jediným výrazným pokrizovým úspěchem je etablování specifického měsíčníku Forbes Česko, který začal vycházet v roce 2011. Ostatní média cele či významným dílčím způsobem se věnující ekonomice a byznysu stále hledají udržitelný publikační model, kvalifikované redaktory i způsob, jak co nejlépe oslovit publikum.
Petr Šimůnek: proč Forbes v Česku uspěl (a Hospodářkám se nedaří)
Není to ale ani poprvé, ani naposledy, co ekonomické zpravodajství potřebuje najít tu správnou obsahovou nabídku. Historický exkurz do dějin kvalitní ekonomické novinařiny bychom mohli začít už třeba u Jaroslava Preisse, který na přelomu století výrazně zlepšil hospodářskou rubrikou tehdejší vlivných Národních listů a pak řídil i Finanční listy, ač my ho známe především až jako ředitele prvorepublikové Živnostenské banky. Zmínit by se daly i jiné významné osobnosti, které začínaly jako novináři a zlepšily ekonomickou žurnalistiku své doby.
Přesuňme se ale skokem až do roku 1989, kdy se začaly ustavovat základy mediálního trhu, který máme dosud. Hospodářské noviny přestaly vycházet jako týdeník, od 21. května 1990 vycházely jako deník, 1. ledna 1991 přibyl i týdeník Ekonom. Oba tituly i úspěšně přežily transformaci mediální krajiny. Ekonom ale nebyl první porevoluční ekonomický týdeník, od září 1990 vycházel Československý profit, za jehož úspěchem stál (dosud v médiích velmi aktivní) Michal Voráček a kapitál poskytl švýcarský Ringier. Trefil se do tehdejšího hladu po ekonomických informací a před rozdělením federace v roce 1993 distribuoval údajně až 120.000 výtisků.
Z roku 1993, kdy kancelář ABC ČR už ověřovala náklady, víme, že průměrný měsíční náklad Hospodářských novin byl 150.000 výtisků, Ekonomu 99.000 a Profitu 85.000. Poptávka po byznysových informacích v transformační ekonomice byla nepochybně silná.
Z významnější počinů zmiňme založení ekonomického týdeníku Euro v roce 1998, byznysově zaměřenou televizní stanici Z1 vysílající mezi lety 2008 až 2011, založení deníku E15 v roce 2007 a zmiňovaný Forbes. Dalších nových ekonomických titulů, především webů, by se dalo jmenovat ještě spoustu, stejně tak mnohých nových a inovovaných byznysových formátů v televizích i rádiích.
Někdejší prodané náklady z 90. let už jsou však dávnou minulostí. Podle ABC ČR činil průměrný denní prodej letos v posledním „předkoronavirovém“ měsíci únoru u Hospodářských novin 30.000 výtisků a u deníku E15 19.000, u týdeníků Ekonom a Euro něco přes 10.000, u měsíčníku Forbes 22.000. Zároveň diskutované a očekávané příjmy z internetových platforem nejsou z různých důvodů tak vysoké, jako tomu je na některých velkých západních trzích a málokterý titul již našel dlouhodobě udržitelný byznysplán.
Mnohé byznysové tituly tak hledají nové možnosti, jak doručit čtenářům relevantní ekonomické informace, udržet bonitní reklamu a najít ty správné distribuční kanály v technologické a společenské změně. Je to nepochybně o to těžší, že po ekonomické krizi redakce opustili mnozí zkušení redaktoři a editoři právě s letitou ekonomickou erudicí a byznysová témata se výrazně bulvarizovala a personifikovala.
Zdá se, že budoucnost ekonomických médií je ve větší specializaci, zacílení na vybrané čtenářské niky a místo jednosměrného informování spíš navázání dialogu s náročným a často dobře informovaným čtenářem.
Uvidíme, zda například nově vycházející ekonomický týdeník Hrot, vznikající z části redakce Eura, se výrazněji po této cestě vydá. Nebo některé z dosavadních médií výrazněji promění své fungování a adaptuje se na nové podmínky ekonomické žurnalistiky.
Že výrazné změny v české ekonomické žurnalistice proběhnou, o tom nemůže být pochyb už jen proto, že do republiky dorazila recese spojená s koronavirovou krizí a výrazně postihla inzertní trh. Doufejme, že změny ale nebudou jen vynucené a zaměřené na šetření, ale že na konci proměny bude další výrazná éra kvalitní a úspěšné byznysové žurnalistiky, bez které se žádná demokratická společnost a tržní ekonomika neobejde.
Autor je novinář, vyučuje na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Tento text v původní podobě vyšel v Mediažurnálu, ve spojitosti s akademickými Rozpravami o českých médiích z ledna 2020, právě na téma ekonomické žurnalistiky