Česko není Amerika. ČT může stále spojovat

Zdroj: Midjourney

Po pouhém roce skončil v čele zpravodajské stanice CNN Chrit Licht. Nedokázal naplnit úkol plný protikladů. Dodržovat mediální standardy, zároveň nepřicházet v souboji s nekonečnou nabídkou internetu o sledovanost. V obrovsky polarizované společnosti přitáhnout zpátky republikánské voliče, zároveň straně nenadbíhat a nenaštvat vlastní zaměstnance. Nedařilo se mu ani jedno. „Ratingy, které klesaly od Trumpova odchodu z funkce, se propadly k novým minimům. Nálada zaměstnanců byla ještě horší,“ stojí v úvodu obřího článku magazínu The Atlantic, po němž se mateřská společnost Warner Bros. Discovery s Lichtem rozloučila. Jeho odchod může něco říct i o české televizní scéně, která má za sebou taktéž veledůležitý týden. Nového šéfa dostane CNN Prima News a po 12 letech se vymění vedení České televize.

Licht udělal řadu chyb, jak ukazuje článek Atlanticu, komentáře o jeho odchodu se nicméně zaměřují na všeobecně složitou pozici televizí. Čelí záplavě amatérské i nízkonákladově-profesionální konkurence na internetu. Kdo má mikrofon, může aspoň zdánlivě informovat o světě. Zpravodajské kanály kvůli tomu sice nezmizí, jejich vliv ale nebude takový, jako býval v nultých letech. Celkově nikdo už nebude mít tak silné slovo. Informační krajina se obrovsky fragmentuje. Nejpopulárnější americký podcast – ten od Joe Rogana – poslouchá pouhých pět procent z těch, co vůbec poslouchají podcasty, uvádí jako příklad velkého drobení mediální odborník Ben Smith.

Internet vede k tříštění všude, v Evropě ale nemusí být proces tak silný. Společnost tady není tolik polarizovaná. John Burn-Murdoch, hlavní datař Financial Times nedávno přinesl fascinují grafy o rozdílech mezi Spojenými státy a Velkou Británii. Americká společnost vykazuje mnohem větší hodnotové rozkročení, což se odráží i v pozici médií. Zatímco v Americe nedosáhne žádné médium na víc než čtvrtinu obyvatelstva, BBC v různých formách konzumuje 60 % Britů. A co víc: důvěřují jí lidé zleva i zprava. To ve Spojených státech prakticky neexistuje, jak dokládá i zkušenost CNN.

No single US news source is consumed by more than 25% of Americans, whereas 60% of Brits regularly watch/read/listen to the BBC.

That makes it very hard for partisan echo chambers to form.

(searchable interactive chart here https://t.co/1LHeGWEkD0) pic.twitter.com/5TIO3WfO5s

— John Burn-Murdoch (@jburnmurdoch) May 26, 2023

V Česku mají podobně důležitou roli veřejnoprávní média. Zpravodajství České televize týdně konzumuje více než polovina obyvatel, ukazuje poslední Digital News Report od Reuters Institute. Každoroční výzkum také pravidelně uvádí, že veřejnoprávní média se ze všech mediálních značek těší i největší důvěře. Ostatní kanály v tomto ohledu zaostávají, minimálně co do prezentovaného světonázoru se ale od liberální ČT neliší zdaleka tolik jako americké stanice mezi sebou.

Zdejší televize – hlavně co do zpravodajství tu nejvlivnější veřejnoprávní – tolik nepožírá internet, i protože pro ně není tak snadné přebírat digitální móresy. Kamera vyžaduje záběry a respondenty, reportáž poskládaná z pobuřujících tweetů v Česku nejspíš neprojde. To je dobře. Právě vyšinuté výkřiky, kterým se dostane pozornosti institucionalizovaných médií, aby se jejich články či videa zase staly tématem na sociálních sítích, nedělají společenskému vazivu vůbec dobře. (A neudělaly dobře ani třeba ani zdejší psané publicistice.)

Polarizace samozřejmě existuje i v Česku. Mapy médií od Josefa Šlerky ukazují, že tady máme dva velké mediální tábory. Jeden tradiční, jehož obyvatelé křižují zavedené portály, a druhý antisystémový. Hodně se druhého z nich obáváme, může nás nicméně těšit, že žádný z tamních koní nezískal opravdu masové publikum. Nejúspěšnější alternativou se ukázal politický bulvár Parlamentních listů, převozník mezi oběma břehy, který umně přenáší naštvanou zapšklost části společnosti –⁠ a shodou okolností se jich tenhle týden týká také důležitá novinka.

Jejich čtenářstvo České televizi patrně nefandí. Částečně s tím televize nemůže nic dělat. Zákon a vlastní kodex jí ukládají liberální hodnoty, s nimiž část veřejnosti nikdy nebude souhlasit. Česká televize v jejich očích nepopisuje svět, jak ho oni vnímají, tedy plný problémů s migrací či Evropskou unií. Proto jí hlavně voliči konzervativně-populistických stran nemohou věřit. Zdroje nedůvěry ukazuje nedávný výzkum brněnských sociologů médií. Autorský tým v čele s Klárou Smejkal přitom dodává, že pocity přehlížení vlastní zkušenosti mohou být i docela oprávněné.

„V České televizi jsem dlouho neviděl kritickou reportáž o strukturální chudobě. Vždycky je to postavené na jednotlivcích, vždycky je tam hluboký lidský příběh a nějaká ta naděje. Rostou ceny energií, tak holt musíte zhasínat,“ prohlásil nedávno pro Alarm Pavel Veleman, který dostal ocenění jako sociální pracovník roku. Až otravně pedagogické tendence a HLP-kýčařinu nekritizuje sám. „Před televizí už dlouhou dobu stojí důležitý úkol: integrovat do svého vysílání potřeby, frustrace a touhy té části veřejnosti, která se cítí být z veřejného prostoru vytlačena,“ napsal na podzim 2020 etik médií Jan Motal.

Nově zvolený ředitel České televize Jan Souček si zásadní výzvu, zdá se, uvědomuje. Během volby mluvil o tom, že pětina obyvatel žije s pocitem přehlížení ze strany státu a veřejnoprávních médií. „Měli bychom se zaměřit v dokumentaristice a publicistice, proč se lidé cítí opomíjeni, nedostavují se tam výsledky školství, proč odtamtud lidé odchází za vzděláním a nevrací se ve chvíli, kdy ho získají,“ prohlásil. Uvidíme, co pro to udělá. A jak se ČT bude dařit lovit ne-lineární diváky. Drobení publika sice nikdo nezastaví, důležitost sdílené a důvěryhodné reality se tím stává o to palčivější. ČT má na čem stavět a co víc, nemusí se potýkat s žádným Trumpem. Aspoň prozatím.  

Sdílejte