Pozor: newsletter, o který si tolik píšete, budeme v červenci a v srpnu posílat pouze v pondělí, ve 12.

Československý divák neexistuje

Proč v Česku neuspěla Tisíc a jedna noc a na Slovensku ano? Nadchnout Čecha je složitější, Slovensko je mentálně podobnější balkánským národům, jižní Evropě.

Před několika lety jsem se setkal s několika manažery slovenských televizí. Po pečené huse, několika sklenicích vína a borovičky se dostavila velmi přátelská a lehce nostalgická nálada.

„Proč my spolu víc nespolupracujeme, pamatujete na slovenské pondělky? Celé Československo na to koukalo. Vždyť jsme si tak podobní, měli bychom si víc vyměňovat pořady a dělat společné projekty,“ zaznívalo ze všech stran a začaly se připomínat filmy, seriály a zábavné soutěže, kde se silně mísil český a slovenský element.

Už pět let jsme svědky ještě těsnějšího propojení českých a slovenských televizí. Nejde jen o talentové soutěže, kde se spojila komerce: Nova s Markízou a Prima s Jojkou. Také Česká televize má za sebou spolupráci, například na Československém Silvestru nebo Kriminálce Staré město.

Hlavním smyslem je ušetřit peníze. Koprodukce jsou trendem naší doby. Evropské televize se spojují, aby točili filmy nebo dělali velké přeshraniční soutěže. Španělé s Francouzi a Italy, Němci s Rakušany a Francouzi a tak dále. To je důvod propojování Čechů a Slováků.

Intenzita spolupráce ale občas vede k chybným závěrům. Zaměňujíce úspěšné společné projekty za možnost „společně dělat televizní program“.

„Proč u vás, myslíš, neuspěla Tisíc a jedna noc. Na Slovensku je to fenomén. Dívá se na to polovina všech lidí,“ říkal mi ředitel z jedné komerční slovenské stanice.

„Protože slovenský divák je úplně odlišný od českého. Jsme podobnější Rakušanům a Němcům než Slovákům. Většina lidí si to ale nepřipouští. Těsná spolupráce z minulých let vyvolala pocit, že lze většinu pořadů sdílet a když fungují v jedné zemi, budou úspěšné i v druhé, ale to bohužel je velký omyl,“ odpověděl jsem.

„Problém je, že neexistuje československý divák,“ pokračoval jsem. „To, že se nám líbí a děláme spolu některé talentové pořady nebo zábavu, nic neznamená. Jsou to globální pořady, většinou licence z Británie nebo Spojených států a fungovaly i ve Francii, Německu, Rusku, Polsku, Mexiku a tak dále. Pokud ale koupíš solitérní seriál, nemůžeš ze zkušenosti z Česka soudit, že bude úspěšný na Slovensku a naopak. Mentálně jsme rozdílní. Podobný jazyk vůbec nic neznamená.“

„A nejsou Češi xenofobové? Nezabila to xenofobie, že seriál je z Turecka?“ pokračoval v namítání.

Vysvětloval jsem mu, že to je holý nesmysl a myslet si, že se „národ proti jednomu seriálu spiknul“ je absurdní. V Česku prostě nedojme ryzí romantika, navíc nejsme horkokrevní. Romantika si najde diváka, ale ne většinového. Čech potřebuje jiný koktejl emocí, s trochou cynismu, humoru a alkoholu.

Nadchnout Čecha je složitější, stejně jako jej dostat do ulic. Slovensko je mentálně podobnější balkánským národům, je to jižní Evropa, jižanská země, včetně společenského důrazu na televizní témata jako je láska, rodina a čest. Češi jsou studenější a odtažitější a bojovat za něco „pro čest“ jim přijde směšné a nechápali by, co po nich chcete. Česká sekularizovaná společnost liberálního typu má prostě jiné hodnoty. Hůř ji dojmete, přimějete k pláči. Chce se hlavně smát a bavit.

To, že v obou zemích mají úspěch stejné globální pořady, nic neznamená. Pokud se testují lokálnější originálnější formáty odjinud a je jedno, zda z Turecka nebo Francie, reakce jsou odlišné. Včetně latinskoamerických telenovel nebo německých kriminálek.

Čech vezme téma za své, když se řeší mezilidské vztahy na pracovišti a v soukromí na úrovni lidí, se kterými se může ztotožnit. Je v dobrém slova smyslu přízemní a zaměřený na sebe. Rád vidí věci a vztahy, která podvědomě zná a baví jej sledovat, jak si s těmi situacemi poradí známí čeští a slovenští herci. Globální produkci v Česku prodáte jen, pokud je odrazem těchto českých archetypů. Když se tam řeší situace, které mohou potkat i Čecha v jeho domácím prostředí, v jeho vlastním životě.

Proto jen stěží většinově zaujme exotická realita. Není to rozhodně z nějaké xenofobie nebo pohrdání jinou kulturou. Většinu Čechů to prostě nezajímá, mají svůj zájem nasměrovaný na svoje kulturní prostředí a přílišná „jinakost“ je nebere. A je lhostejné, zda jde o strhující příběh lásky a zrady. On termín láska a zrada totiž má v Česku úplně jinou hodnotu a společenský význam než u jižanských národů.

Mezi tvorbou programů v českých a slovenských televizích tedy není analogie. Pokud se nejedná o americké kriminálky a nemocniční eskapády, které uvidíte od Japonska, přes Brazílii po Londýn a Prahu, je sázka na analogii velmi riskantní.

Česká a slovenská mentalita je diametrálně odlišná.

Možná i proto odjakživa čeští muži byli fascinováni slovenskými ženami a české ženy zase slovenskými horkokrevnými muži. Tento zájem vyvolaný i společnou historií ale svědčil o koření, které ve formě mentality a povahy jako národy máme v sobě. A tato slovenská mentalita prostě chutná Čechům a Slovákům zase ta česká.

Onu jinakost nám vždycky něco připomene a rádi se na ni díváme. Čeští herci ve slovenských filmech a slovenští v českých, výměna bavičů a podobně je to koření, na které se rádi díváme. Pokud si ale myslíme, že je to kvůli společné „česko-slovenské“ mentalitě a historii, mýlíme se.

Neexistuje československý divák, ale umíme společně udělat dobře namíchané a „kořeněné“ československé pořady.