Tým webu Hlídací pes uvádí svou druhou knihu Babiš. Vůdce pro 21. století. Pokřtil ji koblihou.

Český scénář odposlechové aféry

Stát se to v Česku, bude z toho už třetí divadelní hra.

V souvislosti s vyšetřováním praktik jednoho z nejčtenějších deníků zatkla dnes ráno policie Roberta Čásenského. Šéfredaktor MF Dnes už v pátek rezignoval na svou funkci. Policie přímo nepotvrdila, že jde o známého mediálního manažera. Mluvčí vyšetřovatelů na dotaz novinářů konstatovala, že „v souvislosti s využíváním informací z odposlechů zadrželi muže z Prahy“.

Čásenský je v pořadí druhým zatčeným v aféře, kvůli které svolala opozice mimořádnou schůzi sněmovny. Už minulý týden si vyšetřovatelé přímo z proskleného sídla deníku na pražském Andělu odvedli redaktora Jaroslava Kmentu…

Jistě, je to naprostá fikce. Ve státě, kde se kvůli využívání odposlechů nevydávají zatykače, ale knihy (zhruba tři až čtyři), je těžko představitelné, že by některá žurnalistická aféra otřásla politikou, společností i mediálním byznysem tolik, jako ve Velké Británii. Žijeme v zemi, kde se informace z odposlechů považují za docela dobrou prču a za základ pro scénáře úspěšných divadelních představení. Zejména ve chvíli, kdy se ukáže, že fantazie tvůrců daleko pokulhává za realitou.

A tak nám tuzemské noviny servírují odposlechy na pokračování a k nim rovnou výpisy telefonních hovorů. Běda, jak někdo zkusí podobné praktiky zarazit. To je pak najednou řečí o nasazování náhubků svobodnému tisku, o cenzuře, o svobodě slova – a hlavně o veřejném zájmu. Dovedete si představit ten povyk, kdyby vážně některému českému novináři zaklapla na zápěstích želízka?

Kolem odposlechů je vždycky nějakou dobu rušno, několik lidí vyjádří pohoršení, éterem přeletí pár tiskových prohlášení, pak všechno utichne a jde se dál. Pro konkrétní příklad nemusíme chodit daleko. Pamatujete si, jak server Novinky.cz zveřejnil video z výslechu Otakara T., muže, kterého policie vyšetřovala v souvislosti se smrtí devítileté Aničky? To byl duben 2011. Policie se ještě v den vydání článku bila v prsa, jak najde viníka, který záznam redakci Práva dal.

Únik videa řešil policejní prezident Petr Lessy a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Před novináři zuřili, že by to mohl být trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby a že viník přijde o práci, jen ho najdou. To, že Novinky.cz záznam zveřejnily a pokračovaly tak v kampani proti muži, který ve věci nikdy nebyl odsouzen, se neřešilo vůbec.

Máme pomalu polovinu prázdnin a kolem celé věci je naprosté ticho. Skandál se přestal řešit hned druhý den. Jak se nahrávka dostala do Práva? Redakci se ji – jak jinak – „podařilo získat“. Proč něco takového vydala? „Jde o prvotní a nezkreslenou informaci, která může přispět k lepšímu pochopení okolností této tragické kauzy.“ Ani na sekundu vás nesmí napadnout, že by v tom snad byl obchodní zájem a honba za návštěvností.

Kdybychom aplikovali mustr současného případu z Velké Británie, vyšly by v hlavních denících celostránkové omluvy podepsané vydavatelem Práva Zdeňkem Porybným. („Je nám to líto. Naše noviny měly kontrolovat druhé, ale selhaly, když došlo na ně samé.“) Lessy se Zemanem by se vzdali funkcí a redaktor Radim Vaculík, který je pod článkem o mužově výslechu podepsaný, by jednoho rána nešel do redakce, ale na policejní stanici. Nebo by aspoň podal výpověď.

Videozáznam s výslechem je jenom jeden z křiklavých momentů případu Anička. V mediálním šílenství, které se kolem smutné kauzy strhlo, jich byla celá řada. Už začátkem roku internetový server Aktuálně.cz vesele pustil do světa kopii výslechu na detektoru lži. A zase se plulo dál po pěně dní.

Jako by novináři měli svaté právo zveřejnit cokoliv – to ale není svoboda slova, to je totální anarchie. Jak má pak žurnalistika důvěryhodně pranýřovat balancování na hraně zákonů, když tam balancuje sama?

Jestliže prvním důvodem, proč by u nás aféra britských rozměrů nemohla nastat, je všeobecná odposlechová apatie, pak tím druhým jsou úniky přímo z policejních zdrojů. Je zjevné, že mnoho materiálů nemohlo do redakcí doputovat jinak, než od spolupracovníků v řadách kriminalistů. Hrozné je to vydat, ještě horší je, že to někdo ochotně pustí z ruky.

Od veřejného zájmu jsme se zvolna dostali k zájmu o veřejné odposlechy. Aby to posouvání hranic nevedlo ke zjištění, že je za nimi už jenom propast.