Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Čeští politici patrně nejsou lidé

Dokazují to fotografie Baracka Obamy.

Časopis Time vyhlásil, jak jinak než fotografií, na obálce posledního čísla letoška osobnost roku. Stal se jí už podruhé Barack Obama.

Time na svých stránkách přidal také fotogalerii Portrait of a Presidency, kterou sestavil Pete Souza, prezidentův dvorní fotograf. Dokazuje nejen Souzovo mistrovství, ale také sílu vizuální komunikace prezidenta a potvrzuje rozhodnutí z titulku. Jednou Obamu vidíme jako vůdce, podruhé jako otce. Fotografie demonstrují jednotu, sílu, odhodlání. Nad detaily, jako například dojatá černošská dívka stojící zrovna pod obrazem Abrahama Lincolna, nezbývá než žasnout. Každá fotografie vypráví příběh, který se prolíná daleko za hranice zdí a zahrad Bílého domu. I když je na všech fotografiích Barack Obama, hlavní roli v nich hraje situace a nikoli on. Je na nich zachycen jen mimoděk.

První, co jednoho napadne, je porovnat fotografie s českým prezidentem.

Jájínkovská fotogalerie Klausovy kanceláře na národní hrdosti rozhodně nepřidá. Podepisuji svou knihu, přednáším, třesu rukou, dívám se... Kde jsou proboha občané, tenis, první dáma, děti, milovaná košíková?

O důležitosti vizuální komunikace v éře sociálních médií snad ani není třeba psát. V souvislosti s prezidentem Klausem také ne, jsou patrně pod jeho rozlišovací schopnost. Přitom právě na nich tepe srdce odporu proti němu.

Sociální sítě ale určitě neleží mimo zájem prezidentských kandidátů, kteří se utkají v přímé volbě.

Přemysl Sobotka na svých fotografiích ukazuje, že jeho život je především strana. Pokud pak ve volebním heslech využívá slovo „naše“, pak silně pochybuji, že spolustraníci a reflexní vesta s přilbou je to, po čem „náš“ národ touží.

Miloš Zeman se malinko snaží, i když je nakonec na fotografiích většinou vidět starý usměvavý harcovník s cigaretou.

Jan Fischer v roli premiéra využíval fotografie mnohem lépe. Podívejte se na fotogalerii Lidé, o kterých se mluví z Czech Press Photo 2010. U jeho prezidentské kampaně je vidět jakás takás snaha, ale nakonec je to opět „dívám se na“.

Vladimír Franz je obrázek sám o sobě a jeho hodnocení je proto těžší. Přesto nám fotografie moc příběhů nevypráví. Fotografie Tomia Okamury, Jany Bobošíkové, Táni Fischerové, Zuzany Roithové a dalších snad ani nestojí za řeč.

Jedna výjimka mezi kandidáty přeci jen je: Karel Schwarzenberg. Jeho život je fascinující a proto je i objektem fotografů jako Tomki Němec, kteří si fotografie neschovávají jen pro svou knihu a výstavy, ale občas nějakou pustí do světa.

Mohl bych pokračovat premiérem Nečasem, ale asi to ani nemá cenu. Evidentně rezignoval na vizuální a vlastně jakoukoli komunikaci směrem k voličům, a tak se nakonec nejvíce proslavila jeho nesmlouvavá fotografie z Afghánistánu. Při prohlížení snímků zástupců vládní opozice, jak stříhají pásky a navštěvují dokola výrobní závody, mi na další pokračování došla slova.

V očích veřejnosti dál budou současní politici pouze bohapustí papaláši, odtržení od reality a života svých voličů, dokud nedokážou, že jsou také lidé. V životě každého se denně odehraje několik příběhů a věřím, že v životě politiků také. Prosím dokažte nám to. Stačí vyfotit.

Možná namítnete, že Češi nejsou Američané. Nejsou, třeba ani nechtějí americký sen, ale o něčem sní a na papalášské fotografie se dívají už přes šedesát let.