Chci pracovat, ne chodit do práce

Tito lidé se radují, protože se nadále potkávají pouze kvůli schůzkám. Většinu času ale pracují tam, kde chtějí. Photo by Krakenimages on Unsplash

Lidé se pomalu vrací do kanceláří a podle mnohých to je jedině dobře. Pandemií vynucený experiment s home officem prý ukázal, že se má práce odehrávat zejména na pracovišti. Osobně zastávám opačnou pozici – a chodit do práce už asi nikdy nechci. Důvodů je celá řada, šéfy lpící na fyzické přítomnosti by mohlo zajímat hlavně to, že některým z nás se bez docházky zkrátka lépe pracuje.

Špatná reputace práce z domova je přitom v tyto dny docela pochopitelná. Stačí se zeptat náhodných rodičů dětí, jak se jim zkušenost líbila. Asi příliš ne. Na jejich příkladu přitom můžeme dobře vidět, že v posledních měsících neposuzujeme práci z domova, ale práci z domova uprostřed pandemie (děti, pokud si dobře pamatuju, obyčejně netráví školní výuku doma). To jsou dvě zásadně rozdílné věci. Pokud si odmyslíme, že pandemie je sama o sobě extrémně stresující, výrazně omezuje i možnosti práce mimo pracoviště. Ta se nemusí odehrávat výhradně doma. Knihovny, kavárny, možnost společné práce s přáteli – nic z toho nebylo k dispozici. Proto když tuhle zkušenost často vyhodnocujeme jako příliš osamělou záležitost, může za to pandemie. Není to vlastnost nutně spojená s „prací z domova“.

I já se samozřejmě těším na živá setkání, třeba kvůli rozhovoru, z jehož digitální varianty si člověk nikdy neodnese tolik vjemů. Stejně jako z kolektivního přemýšlení, pro které se má nepochybně smysl scházet. To ale neznamená, že bych kdy chtěl někam pravidelně docházet, a navíc v určený čas.

Už protože ranní přesuny bývají stresující záležitost, kterou dlouhodobě těžko zpříjemňovat. Podcasty jsou super, raději snad ale u běhu nebo mytí nádobí než při sledování aplikace Můj vlak, která navyšuje zpoždění. Představa vozu a ranního města mně stahuje žaludek ještě víc. Komfortní jako domácí tepláky nebývají ani společenské normy panující na pracovišti, kde navíc člověk tráví velkou část dne s lidmi, které si často tak úplně nevybral. Zkušenost kanceláře tak umí být vysilující, aniž by člověk stihl pořádně sáhnout na práci.

Plný nechuti vzpomínám na bídnou kancelářskou židli, na které se kroutím v poobědovém kómatu a snažím se předstírat práci, protože všechnu energii tělo věnuje trávení nedobrého oběda z firemní kantýny. Když pracuju z domu, jdu se v tu chvíli projít, číst si na gauč nebo si zdřímnu. Cokoliv z toho mně o půl hodiny později dovoluje pracovat výrazně lépe než řešení v podobě trapného kafe z automatu. Tehdy jsem přitom dělal práci, jejíž zadání jsem dostal e-mailem, přes který jsem výsledky též odevzdával. Moje fyzická přítomnost byla naprosto zbytečná a k jejímu důvodu nedokázal nikdo říct víc než „takhle to prostě funguje“.

Ve skutečnosti šlo o typický plod paranoidního managmentu, který si z nějakého důvodu myslí, že by se pracující mohl snad ulejvat. To je přitom nesmysl, už protože výsledky práce šly neustále kontrolovat. Navíc to ukazuje na fundamentální nepochopení duševní práce, jejíž větší část člověk často udělá, když se místo sezení nad ní projde po venku. Měření času stráveného na konkrétním místě tak postrádá jakýkoliv smysl.

Nepředstavuju si to celé příliš pohodlné? Ano, přesně tak. Chci pracovat v teplákách, jít si kdykoliv nakrájet jablko a sýr a přemýšlet při zalévání květin. Když mám pohodlí, lépe se mně přemýšlí a odvedu lepší práci. To by přitom mělo být cílem procesu známého jako „práce“. Kdo se víc soustředí na to, aby se do práce chodilo, aby se v práci trávil čas, ten nic nepochopil.  

Telegraficky

O pohodlí a budoucnosti neotřele pojednává text na blogu Nintil, který ukazuje dvě verze futurismu: cozy a cool-scifi-shit.

*

Mladí krásní lidé z pražské fildy mají moc šikovný web Klacek, kde vydávají hlavně kulturně zaměřené texty. Bavil mě rozhovor o fenoménu trampů, překladech písňových hitů do češtiny nebo rozbor českých kriminálních seriálů. 

*

Pomalinkým vařením večeře mě v týdnu provedla audioverze článku Sarah Viren. Ta v The New York Times rozebírá, jak se dá zneužít mechanismus, které původně brání oběti sexuálního násilí. Nejde o hlubokou filozofii, příběh ale krásně plyne – tak pozor na prsty při krájení zeleniny. 

*

Až nedávno jsem poznal velký subreddit, kam lidé nahrávají své selfie a krátký příběh - a ostatním jim mají co nejvíc naložit. Je to zlé, ale často jsem se velmi smál. Jmenuje se r/RoastMe.

*

Komunikační aplikace Signal moc hezky potrollila Facebook a Instagram, když skrze ně ukazovala inzeráty, na nichž byly charakteristiky lidí, kterým se reklama ukázala. Obě platformy kampaň záhy zablokovala. 

*

Víc než nimrání se v detailech mám na literární vědě rád rozmáchlý pohled. Pěknou ukázkou je článek o tom, jak se v indoevropském prostředí objevoval příběh o spící krásce, kterou probudí polibkem princ. Starší verze byly – nepřekvapivě – pekelné.

*

Na blogu The Roof is on Phire se objevila promyšlená úvaha, která vyzývá ke změně chápání soukromí na internetu. Oceňuju nejen samotné myšlenky, ale i schopnost autorky napsat na takové téma článek, který se dokáže vyhnout suchopárné a uspávací formě! 

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast