Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Chvála Hradu, že nemlčí

Potíž je jen, že lidé z Hradu dokonale vědí, co nechtějí, aniž by ovšem jasně přiznali, co chtějí.

Česká společnost je proslulá naprostou neschopností diskuse o jakémkoli, třebas i sebedůležitějším tématu, což může vyvolávat mylný dojem, že vše již bylo vyřešeno, v podhradí je selanka a žádný zásadní problém nás netíží. Z tohoto pohledu byly uplynulé tři týdny mediálních výpadů proti pochodu Prague Pride vlastně až očistné.

Problém postavení homosexuálních a jiných spoluobčanů ve společnosti zdál se být už nějaký rok vyřešen přijetím zákona o registrovaném partnerství, což byl ovšem předpoklad platný asi stejně, jako víra, že zákon zakazující krást u nás vyhladí korupci.

A tak se jako by odnikud zjevila hnědá záře nad Hradem a ministerstvem školství a zarytými projevy o deviantech dokázala rozhýbat okurkovou sezónu, alespoň podle zvýšeného prodeje deníků s chutí citujících programově urážlivé projevy nejvyšších představitelů státu. Bez ohledu na míru slovní agresivity lidí z Hradu, kteří přitom za deviaci (čti odchylku od normálu) nepovažují přehlížení špinavých peněz, krytí korupce, kradení luxusních per v televizním přenosu nebo namyšlené odmítání projít bezpečnostním rámem, byla jejich snaha vyvolat konflikt nejspíš jen pokusným balónkem, který má ukázat, co vše si mohou v apatické české společnosti dovolit.

Z hlediska rozpoutání případné diskuse byla potíž snad jen v tom, že lidé z Hradu dokonale vědí, co nechtějí, aniž by ovšem jasně přiznali, co že to vlastně chtějí. Jak by podle nich měla ideální česká společnost vypadat? Bylo by velkým podceněním mozků z Hradu myslet si, že žádnou vizi nemají, a tak bude zajímavé počkat si na témata, o nichž stále ještě strategicky mlčí.

Než se toho ale dočkáme, je dobré, že už dnes víme, co že si to Hrad představuje pod pojmem „konzervatismus“. Pro orientaci ve společnosti je to nesmírně důležité, a následné pokusy vysvětlovat napadání gayů a leseb snahou srovnat volnomyšlenkářské řady ODS, na tom už nic změnit nemůže. A proto chvála jim, že nemlčeli.

Stejná chvála patří i katolické církvi, která znovu prokázala, že vedle honby za miliardovým majetkem si vždy najde čas na diskriminaci spoluobčanů. Ale i to už lehce upadá, neboť arcibiskup Duka se do centra Prahy osobně neobtěžoval a slabá stovka křesťanů horujících za „tradiční rodinu“ (aniž by konkretizovali, co tím vlastně myslí), vytáhla do boje proti Prague Pride v roce 2011 s Mojžíšem – než se nechala rozehnat deštíkem.

Jak na webu Literárek trefně popsal kolega Saša Lukeš v reportáži ze sobotního pochodu: „Drobná ustaraná babička chodila mezi jásajícím davem s transparentem ve formátu A4, na němž bylo rukou napsáno „Kdokoliv by obcoval s mužem jako se ženou, oba spáchali ohavnost. Musejí zemřít, jejich krev ať padne na ně! Mojžíš 20:13.“ Motala se mezi lidmi a nikdo ji nevěnoval pozornost. Bylo mně té babičky líto. Bůh má zřejmě špatné tiskové mluvčí. Přesto, chvála jí. Nerezignovala. Nemlčí.

Jistě, smlčet snad mohl ministr zahraničí Karl Schwarzenberg, který obvinil třináct západních ambasadorů v Praze, že se vyjádřením podpory pochodu bezprecedentně vměšují do našich vnitřních záležitostí, než jeho úřad dva dny na to přiznal, že česká velvyslanectví ve světě takovou podporu gayům a lesbám vyjadřují běžně. Odvážný muž: neví sice, co říká, ale přesto mluví. Chvála mu?

A co společnost jako taková? Část se hradním bojem proti ismům a novotvaru „homosexualismus“ nechala zcela přirozeně povzbudit k podpoře svých spoluobčanů, přičemž nelze ani vyloučit, že pojmový vynález z Hradu bezděky probudil sílu, která už od zákona o registrovaném partnerství spala spokojeně na vavřínech s pocitem konečného vítězství.

Další část pozoruhodně alergicky zareagovala už na samotný název pochodu, v němž bylo slůvko pride, hrdost. Jako bychom opravu byli národ plebejců až do morku kostí a pocit hrdosti máme geneticky zakázaný. Opravdu jsme jako společnost tak nesebevědomí, že nás může rozdráždit jeden pochod hrdosti gayů? Ale chvála i jim, že nemlčí. Je dobré o této části společnosti vědět, byť není jasné, zda hromadnou diagnózu hledat u sociologa, nebo psychiatra.

A nakonec chvála organizátorům pochodu, kteří zprvu naráželi na nepochopení i ve své vlastní komunitě: Proč to všechno vlastně a proč nedůstojné poutáky v duchu těch nejpokleslejších stereotypů? Samotný průvod byl ale nakonec z 99 procent „normální“ a jediný „alegorický“ vůz s přehrávajícími transvestity mi jeden z organizátorů vysvětlil lakonicky: „To je jen lákadlo pro heteráky. Na travesty šou chodí beztak jen oni.“

Na Střeleckém ostrově ovšem zavládla neuvěřitelná pohoda, pohoda tisíců lidí takových i makových, kteří se mohli na pár hodin zbavit ostražitosti, s níž své životy v naší společnosti vedou. Snad jedinou vadou byly nepředstavitelně dlouhé fronty u nepočetných stánků s pivem: buď organizátoři nepočítali s takovou účastí, nebo prostě zapomněli, že i zdejší gayové a lesby jsou hlavně Češi.

Poslední tři týdny jasně ukázaly, kdo je kdo, a na povrch vynesly témata, o nichž se buď z pohodlnosti nebo z pocitu jejich zbytečnosti už mlčelo. Hrad a spol ale dokázal prosazováním myšlenek, které lze souhrnně zamést pod pojem klausismus, společnost probudit, což je pro obranu zbytků skutečné a nikoli jen nominální demokracie u nás životně důležité.

Cenou za to bylo ale odvedení pozornosti od vlády, která mezitím mohla v tichosti vymýšlet školné na univerzitách nebo pokračovat v devastaci státního školství likvidací nepedagogických pracovníků…

Tereza Spencerová, Literární noviny

Legenda se vrátila. Čtěte Literární noviny.