Chybí mi Němec, co by archivoval mé lajky

Tuzemští uživatelé Twitteru v týdnu narazili na podivnou funkcionalitu této sociální sítě: všechny profily mají veřejně dostupný foch, kde se střádají záznamy o tisících rozdaných srdíček. Důvod pro zařazení funkce neznám, pravidelně ale přináší více či méně roztomilé momenty, jako když někdejší kandidát na amerického prezidenta Ted Cruz sváděl olajkování pornografického tweetu na člena svého týmu. Srdíčka druhých ale zajímají hlavně digitální voyeury, skutečně důležitá je naše vlastní stopa. Minimálně pro informační křečky, kteří svádí boj s protichůdnými touhami po co největším množství informací a současně po co nejfunkčnějším archivu.

Část tweetů olajkuju, abych se k nim mohl vrátit. Jedu tramvají, už musím vystupovat, ale najednou vidím tweet podstatný pro nadcházející článek. Díky snadno dostupnému záznamu o lajcích stačí příspěvek osrdíčkovat – a už ho nikdy neztratím. To v jeden moment tolik podstatné sdělení ale v praxi spíš zahnívá mezi memy, kde na něj postupně zapomínám. Pouhý přehled srdíček totiž ještě nedělá archiv. Ten vzniká až tříděním a doplňováním metadat dovolujících snadné vyhledávání a zasíťování jednotlivých informací, které tak nekončí jako siroty. Člověk se musí vrátit jednou (a zarchivovat v příslušném systému dle vlastní chuti), aby se mohl vracet vždy. To ale často nedělá, protože naráží na svou chamtivost. Zdrojů má nepřeberné množství a chce okusit všechny, trávit však nestíhá.

Mobilní fotografie úryvků z papírových knih i popisků výstav, podtržené pasáže v elektronické čtečce i aplikaci pro četbu článků, screenshoty newsletterů i instagramových stories, poznámky v papírovém sešitě i aplikaci telefonu, lajky na Twitteru i Redditu. Všude se povalují kusy světa, které si tak hlasitě říkaly o zaznamenání, od té doby ale osaměle mlčí. Člověk totiž raději potkává nové, než aby skutečně archivoval. To je mentálně náročnější než pouhé podtržení, kterým se naopak v čase nevyčerpatelné digitální paměti nechá nádherně plýtvat – a tak podvědomě odkládat skutečné čtení či přemýšlení na později. Teď stačí vyfotit obrazovku!

Nastane však chvíle, kdy se člověk náhle potřebuje informaci, s kterou se kdysi někde střetl a náhodou si setkání zapamatoval (většinu pokusů o záznam už dávno zapomněl, dokazuje mi teď třeba má sbírka screenshotů, které mnohdy vidím vlastně poprvé). Tehdy přichází nešťastné šmejdění po různých pseudoarchivech a nadávání na jejich rozhraní, které vskutku bývá bídné, hlavní podíl viny ale leží na absenci skutečného, jednotného, opečovávaného archivu, pro jehož správu se člověk nenacházející vytouženou informaci znovu odhodlává. Co zbývá, když levná vnější paměť selhává a o té vlastní raději nemluvit. Člověk se proto pomodlí k velkému archiváři Niklasu Luhmannovi a pustí se do přestavby svého informačního doupěte. Protože ale není německým sociologem, končí jako to zvíře, co „ani teď na samém vrcholu svého života nezná jediné úplně klidné hodiny“. Stále něco protéká.  

Nejlépe celou záležitost shrnul francouzský básník a esejista Paul Valéry. „Chybí mi Němec, co by dokončil mé ideje,“ píše ve svých Sešitech. Nejsem tak daleko. Mně v první řadě chybí Němec, co by archivoval mé lajky.

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který moderuje novinář David Klimeš a je součástí projektu Index prosperity