Chytrá redakce si udělá z klimatického zpravodajství svou přednost

Zájem o klima dřív nebo později bude růst. Kam se čtenáři vydají? Photo by NOAA on Unsplash

Většina Čechů nepochybuje o klimatické změně a obávají se jejích dopadů, číst o ní ale zatím moc nechtějí. Na relativní mediální nezájem ukazují data z právě zveřejněné studie Digital News Report 2022, patrně nejrozsáhlejší zprávy o světovém stavu novinařiny, kterou každoročně připravuje Reuters Institute for the Study of Journalism. Jednu z kapitol letos věnoval právě analýze, jak publika v různých zemích vnímají zprávy o klimatu. V Česku o ně má zájem přesně třetina čtenářstva, menší podíl hlásí z celkem 46 zkoumaných zemí pouze Norsko, Hong Kong a Spojené státy.

Vlažný zájem tuzemského publika ale nepředstavuje důvod, proč by se média klimatické krizi neměla věnovat. Právě naopak. Když odmyslíme etické důvody, které by měly novináře vést k referování o největším problému našeho věku, klima může redakcím sloužit i jako téma, jímž se mohou v suché krajině víceméně podobných témat odlišit. Už dnes tady přitom máme lidi, kteří o klimatu a vším s ním souvisejícím umí skvěle psát. Jen se o nich příliš neví, protože často dopisují do malých redakcí.

Jednou z nich je Ekolist, web zaměřený na zpravodajství i publicistiku, kterého si někteří mohli v týdnu všimnout díky úspěchu na Novinářské ceně. Redaktorka Zdeňka Kováříková si odnesla ocenění v kategorii Cena za solutions journalism – žurnalistiku zaměřenou na řešení, a to za reportáž mapující boj Červených Peček se suchem a povodněmi. Nešlo o žádnou výjimku. Ekolist sice trochu nešťastně odrazuje svým nepřehledným webem, původní materiály se na něm ale dají najít každý týden.

Dalším příkladem je Sedmá generace, tradiční dvouměsíčník od Hnutí Duha, který zdaleka neodpovídá někdejším stereotypům o batice a naivitě. Redakce má skvělý čich na témata, které ani nemusí být na první pohled environmentální, běžného čtenáře neplaší přílišnou radikalitou, současně ale dokáže být řádně kritická. Důkaz kvality: moje mamka už čte akorát Sedmou generaci a Reportéra.

A pak tady jsou Ekonews, které se věnují hlavně vztahu ekologie a byznysu. Na úvod stojí za prozkoumání třeba sborník článků o tuzemských skládkách nebo rubrika věnovaná greenwashingu, tedy praktikám, kdy se firmy navenek tváří zeleně, skutečnost ale bývá jiná. Podobná témata potřebujeme uvnitř šumu o skutečných a zdánlivých cestách k udržitelnosti jako sůl.

Ale nemusí jít pouze o úzce profilované redakce. Klimatické zpravodajství bývá nejčastější důvod, proč zajdu na Deník Referendum. Zpravidla se zdržím, protože mě zaujmou i jiná témata, prvotní impuls je ale klíčový. Ten přichází, protože vím, že mají dedikovaného redaktora přímo pro klima, a tady i dobře pokrytá klíčová témata s ním spojená.

Některé environmentální texty navíc bývají až památné. Málokterý čtenář patrně zapomene na olbřímí Pohled do propasti, který v roce 2019 sepsal pro Alarm sociolog Vojtěch Pecka. Ten se teď na stránky deníku vrací se seriálem o propagandě zpochybňující změnu klimatu. Nepochybuju, že bude podobně výjimečný, a to mně stačil jediný text před třemi lety. Stejně tak vždy kliknu na cokoliv od datařů z iRozhlasu, kteří předvádí výjimečnou práci pravidelně, jejich dobrodružství tuzemské fotovoltaiky pro mě ale stále vystupují.

Pokud by v Česku existoval skauting, budou se velká média dívat po talentech právě do menších redakcí. Protože ale neexistuje, cesty autorů budou spíš individuální. Na čtvrtečním Novinářském fóru říkal Michael Durčák z Reportéra, že novináři, zejména mladí, potřebují svou niku. Média podle něho ovládají stále stejní lidé a jejich stejná témata, cesta k místu na slunci proto vede přes specializaci. Klima mně připadá ideální i z pragmatického pohledu: zůstane tady s námi už pořád.

Látka je to sice obrovsky komplexní, novináři se ale dnes už nemusí topit v záplavě dat a příběhů sami. Asociace pro mezinárodní otázka (AMO) má skvělý Klimatým, pořádný kus práce, na které mohou redakce stavět, odvádí Fakta o klimatu, inspiraci samozřejmě nabízí i zahraniční média. Není ostatně globálnějšího tématu.   

Na začátku zmíněný report od Reuters Institut připomíná též etický problém, před kterým redakce stojí. Mají ke klimatu přistupovat spíš neutrálně, nebo se aktivněji stavět za kroky, které vedou k omezování skleníkových plynů nebo zmírňování už nezvratitelných dopadů? Mladší čtenáři podle výzkumu preferují jasné stanovisko, starší jsou naklonění spíš odtažitějšímu přístupu.  

V Česku se z největších redakcí nejvíc hlásí ke klimatické krize patrně Aktuálně (to paradoxně patří někdejšímu uhlobaronu Zdeňku Bakalovi). Zpravodajský portál na konci roku 2020 přišel se speciálem Planeta v nouzi, pod jehož hlavičkou postupně vyšla řada dobrých článků. Taky ale bylo vidět, že šlo o kampaň podpořenou komerčními partnery. O klimatu promlouvají herci, sportovci, velvyslanci. Nedokážu si představit, koho jejich morální poselství zajímají. Asi moc lidí ne, tweety s hashtagem #palinasklima sdílí až na skutečné výjimky pouze účty spojené s redakcí.

I tak ale šlo o chvályhodný výkop. Dnes má Aktuálně pod zahraniční rubrikou štítek Klimatická hrozba, čímž nadále demonstruje svůj zájem. Nevím, jestli to je šťastné spojení. Zní sice závažně, hrozba zároveň odkazuje k něčemu budoucímu, co může, ale nemusí přijít. To není případ klimatické krize. Ta už tady je, i když o ní možná lidé ještě příliš číst nechtějí.

Když o klimatu budou redakce psát víc a lépe – vybírat co nejpůsobivější příběhy a cesty, jak o nich vyprávět –, bude o něm chtít číst i víc lidí. Prostor tady očividně je. Zájem publika každopádně přijde spolu s přibývajícími klimatickými extrémy, s nimiž se teď pomalu seznamujeme. Není náhoda, že největší zájem o klimatické zpravodajství mají v zemích, kde už teď dobře znají sucha či požáry. Chytrá redakce by měla chtít i v Česku náskok. A taky by měla už teď svým reportováním pomáhat tomu, aby budoucí extrémy byly co nejméně extrémní.

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který je součástí projektu Index prosperity