Cítit život břichem

Robert Peňažka. Foto: Jakub Hrab

Žijeme v rychlé době. Děláme v branži, které je ještě rychlejší. Pracujeme ve firmách, agenturách, které velice rychle zacelí odchod kolegy, kolegyně. Přijde nám to normální. Odchod Roberta pro mne „normální“ není a nebude.

Před třiceti lety jsme se potkali v Leo Burnett. Mladý týpek, s náramky a věčnou marlborkou v ruce. Od prvního okamžiku bylo jasné, že je chytrý jako opice. Přemýšlel a vymýšlel rychle, přesně. Žádný bullshit. Prostě šachista, přitom skvělý kolega, parťák. Párty, mejdany, brka, vtipy, mudrování o životě, víkendové šichty, práce do padnutí. Neustále opakující se otázka: is it good enough? Neutuchající snaha a touha dělat věci líp, jinak se někdy dala vydržet jen se zatnutými zuby. Vždycky se ukázalo, že to za ty zatnuté zuby stálo. Nejen u Burnettů, stejně tak v Kaspenu a naposledy i v Yinachi.

Touha dělat věci jinak, líp se netýkala jen reklamy. A že těch ikonických kampaní, za nimiž Robert stál, jsou desítky a desítky. Celý národ je znal a zná. Jen málokdo ví, že je „nakoumal“ Robert. Stejně nakoumal kulturní projekty, knížky, eventy. Vždycky byly unikátní, jiné. Vždycky bylo znát, že Robert cítí život břichem. Sám tomu tak říkal.

Už nebudu mít šanci s Robertem „pomudrovat“.

Už nebudu mít šanci slyšet Robertovo „pobrnkáme“.

Už neuvidím jeho další „nakoumanej“ projekt.

Už nedostane Zlatý ohníček za přínos české reklamě. Možná by ho ani nechtěl, ale určitě by si ho zasloužil.