Proč děláme web, denní newsletter, týdenní Katovnu a nově též měsíční souhrny? Poslechněte si.

Články jsou pouhé memy a nenesou odpovědnost

Krize přináší také hledání viníků a špatně odvedené práce. Média ale zůstanou z obliga.

Takhle si představujeme novou masu. Zdroj: Unsplash

Takhle si představujeme novou masu. Tedy trochu míň uspořádanou. Zdroj: Unsplash

Každý nový den během pandemie přináší nový průšvih, fušeřinu, selhání. Kdo za to může? Všichni máme své tipy. Doba hájení kvůli bezprecedentnosti situace dávno skončila, ve druhém pandemickém roce se budeme jako společnost mnohem víc zabývat otázkou odpovědnosti. Koronavirus totiž nepochybně odhalil mnoho nedobrého ve fungování vlády, státní správy, občanské společnosti… A taky médií, která často nečiní svět srozumitelnější, ale naopak ho ještě mnohem víc šmodrchají, což zvládání viru právě nepomáhá.

Na otázky odpovědnosti ve společnosti máme docela jednoduchý nástroj: volby, ve kterých pravidelně zúčtujeme. U médií to je horší. Už protože jsme ve světě „po titulech“, kdy čím dál tím méně lidí má to svoje médium, které by v případě své nespokojenosti s jeho prací přestali kupovat. Stále důležitější se tak stává důvěra celému oboru. Ta klesla například po finanční krizi v roce 2008, jak připomněl v rozhovoru pro Médiář Václav Moravec. „Novináři z pohledu veřejnosti nedostatečně upozorňovali na možnost takové ekonomické krize,“ objasňoval z pozice výzkumníka a předpovídal, že „až blázinec s covidem skončí, nedůvěra bude obrovská“.

Nedůvěra veřejnosti roste, soudím, i protože mají lidé pocit, že mohou novináři plácat, co je napadne. Doslova můžou špatně vykonávat svou práci, aniž by za to nesli odpovědnost. To je ostatně častý pocit i vůči politice – proto SPD mluví o odvolatelnosti politiků, proto Piráti mluví o „odpovědnost za justiční excesy“. V médiích se ale ve věcech odpovědnosti můžeme spolehnout pouze na samoregulaci, která není příliš funkční. Mediální scéna je po proměně vlastnictví rozdělená, všichni se znají, a to se hůř kritizuje, do toho se mají některé redakce pocit permanentních útoků, který je často oprávněný, ale současně zapadne i relevantní kritika... Opravdové vyvození odpovědnosti, jako byl nedávný vyhazov redaktorky Lidových novin propagující „živou vodu proti covidu“, nastává zkrátka málokdy.

Větší péči scény o svou kondici ale čekat nemůžeme, i když jsme jako novináři naplácali během pandemie mnoho hloupostí a hojně citovali lidi, kteří trestuhodně plácali také. Příliš rychle na to celé zase zapomeneme. Přijde totiž nový den a nové fušeřiny těch druhých, které nás pobouří. A to už nás třeba právě tahle věc jednou pobouřila. Doba ovšem nepřeje paměti. Novinek a senzací je tolik, že je nedokážeme dostatečně zpracovávat, a tak si je zapamatovat. Příliš často tak požíváme už jednou vyloučené, jak praví filozof médií Vilém Flusser ve svých Postdějinách.

Tento stav jsme tady už jednou nazvali novou masou informací, která střídá masová média. Odpovědnosti novinářů též nepřeje. V nové mase se rozpouští, kdo je autor. Na Parlamentních listech denně vyjdou stohy článků, až na novináře známé díky blízkosti panu prezidentovi ale málokdo ví, co za lidi je píše. Stejně tak většina z nás asi neví, kdo píše pro portály Česká věc, Česko aktuálně nebo Arfa. Mnozí ani netušíme, že existují. Přesto právě na těchto portálech vyšly články, které byly loni podle služby BuzzSumo mezi těmi vůbec nejsdílenějšími texty se slovem „koronavirus“ v titulku na sociálních sítích.

Prvních šest nejsdílenějších příspvěků s klíčovým slovem koronavirus. Repro: BuzzSumo.

Prvních šest nejsdílenějších příspěvků s klíčovým slovem koronavirus. Repro: BuzzSumo

Snad je to jeden z dalších příznaků digitálního návratu ve středověku – tehdy také lidi nehleděli na jméno autora a sami své texty nepodepisovali, protože je považovali za součást jednoho velkého poznání. Vlastně jim rozumím: u memů mě též nezajímá autor, ani odkud pochází, dokonce je konzumuju stále dokola, i když se liší pouze trochu.

A mají snad memy nést odpovědnost? Mají memy důvěru? A jsou takzvané mediální obsahy memy? Nevím, ale mnozí s nimi tak nepochybně zachází.

Telegraficky

Podcasty nabízí formu vyprávění na pomezí eseje a reportáže, kterou je jen obtížné napodobit v textu. Výsledkem tohoto výjimečného žánru pak může být bonbonkový narativ, který umí třeba v pořadu The Cut. Začít můžete epizodou, která rozplétá mýtus o vnuknutí nepůvodních myšlenek. Akademická detektivka s hlubokým-lidským-příběhem i Harvey Weinsteinem, to máme rádi!

*

Překvapila mě informace Ľubomíra Smatany, podle nějž se zhruba polovina zdravotníků nechce nechat očkovat. Pohled do myšlení odpůrců očkování – aniž by z nich dělal karikatury s alobalovou čepicí na hlavě – přináší Ivana Svobodová.

*

Na Slovensku odsoudili Kočnera. V Česku o něm dlouhodobě dobře píše Investigace. Mimo jiné popisuje pozadí práce novinářů a „setkání datové žurnalistiky a digitální forenzní vědy“.

*

V Saudské Arábii představili vizi města dlouhého 170 kilometrů, s auty se ale nepočítá. I vzhledem k povaze režimu má pochopitelně mnoho kritiků, sci-fi to ale není vůbec zlé. Zprávu přinesla i ČTK.

*

Hezký příspěvek do oblíbeného žánru „jak nezešílet ze sociálních sítí“ připravila Alicia Kennedy. Nestrefuje se při tom do závislosti na sledování feedu, ale do situace, kdy je „každý příspěvek brán nikoliv jako určitá perspektiva a vyzvání ke konverzaci, ale jako kategorický imperativ“.

*

Přál bych si dobře uspořádaný archiv poznámek. Tolik věcí, co jsem zapomněl! Co bych tak mohl dokázat, kdybych měl dobrý archiv, říkám si občas, a článek na Real Life mě uklidnil. Dobře uspořádaný Evernote ani Notion nejsou všechno. Celý Real Life je mimochodem skvělý. Vydavatel? Snapchat.

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George