Co očekávat od novinařiny v roce 2022

Kdo se chce zorientovat v krajině světové novinařiny, má víceméně dvě možnosti: Oxford a Harvard. Nemusí tam studovat. Tamní instituty nabízí vynikající články a studie. V případě oxfordského Reuters Institute for the Study of Journalism jsem si obzvlášť oblíbil každoroční reporty, nedostižný zdroj statistik, v případě harvardské Nieman Foundation názorově-analytické články a pak taky predikce. Každý rok osloví desítky novinářů, akademiků, mediálních manažerů, ať jim napíšou, co očekávají od následujících měsíců. Řada ze zhruba padesáti článků o roce 2022 sleduje výrazně americký kontext, rozhodně to ale neplatí pro všechny. Shrnujeme, které predikce, doporučení a často také přání stojí za pozornost taky u nás.

Snad nejprobíranější téma představuje různorodost. Respondenti shodně říkají něco ve smyslu: novináři by neměli být pouze víceméně podobní lidé ze střední třídy, co vychodili některou z vybraných univerzit. Média musejí přemýšlet nad vlastní diverzitou, už proto, že jim to dovolí komplexnější chápání světa. Korporátním firmám i v tuzemsku už to došlo, médiím úplně ne. Pestřejší složení redakce navíc může posílit i důvěru čtenářů, kteří se v redakci snáze „najdou“.

Joy Mayer z organizace Trusting News v tomto ohledu volá po upřímnosti. Novináři se podle ní budou sociodemograficky asi vždy trochu lišit od většinové populace – a měli by to sami reflektovat. Bavit se o svých slepých skvrnách, nevybírat do týmů pouze sobě podobné. Snad jsme k tomu v Česku měli nakročeno po prezidentských volbách, kdy se mluvilo o obrovském pragocentrismu zdejších médii, až na výjimky ale debata utichla. Nadreprezentace „státních“ a podreprezentace lokálních zpráv bude pravděpodobně pokračovat.

A nejsou pouze různorodí novináři, ale taky respondenti. I do Česka pravděpodobně dorazí nástroje měřící, koho se novináři nejčastěji na něco ptají. Dostává prostor i někdo jiný než muži 40+? V neposlední řadě existují také různí čtenáři. Někteří mají třeba problémy se zrakem, na což už některé redakce konečně reagují.

Novináři samotní se budou stále častěji ohrazovat proti dění ve vlastních redakcích. Světová média v posledních letech prožila kauzy spojené s obtěžováním, protesty proti novým šéfům, zakládání odborů. V Česku známe z loňského roku první dva případy, odbory jsme zatím nezaznamenali. Pokud ale místní matadoři pověstní svou historickou nechutí ke sdružování v posledních letech zakládají stavovské organizace, dost možná očekávejme i renesanci odborů. Lidé z médií se o sebe budou vůbec víc starat, řešit typicky psychické zdraví. Udržitelnost se totiž týká i lidí.

I nadále se budou novináři osamostatňovat a zároveň tak trochu spojovat. Odcházet na volnou nohu psát placené newslettery a pod taktovkou takzvané generace Z být tak trochu influencery, současně spolupracovat s podobnými autory na místech typu Discord. Ta slouží i jako bonus pro čtenáře, kteří tak můžou snadno komunikovat se svým novinářem, sledovat, jak pracuje. Nejznámějším příkladem je server pojmenovaný Sidechannel, kam mají přístup abonenti některého z řady autorů píšících o internetu. Kombinaci předplatného a discordové komunity zkouší někteří už také v Česku.

Snad jde mimo jiné o reakci na zmenšující se publika. Lidí sledujících zpravodajství ubývá i v tuzemsku. Těžko si kvůli obrovské nabídce často výrazně veselejších aktivit představit, že se trend zvrátí. Redakce se proto zaměřují na menší, ale o to věrnější obecenstvo. Přispěvatelé ankety vyhlíží renesanci živých setkávání se čtenáři, objevení konverzačních aplikací jako Telegram, WhatsApp nebo Viber, současně stále aktivnější hledání cest, jak umenšit závislost na nevyzpytatelném Facebooku, Googlu, Applu.

To ale stojí na důležité podmínce, kterou vydavatelství příliš dlouho opomíjela: musí skutečně investovat. Do vlastních technologií, do talentů. Žurnalistické školy by si pro změnu měly uvědomit, že ne každý absolvent bude psát, i když bude pracovat v médiích. Měly by se proto víc zaměřovat na technologie. Už kvůli tomu, aby budoucí novináři dokázali přemýšlet nad stávajícími i novými formáty a jejich odpovídajícím využitím. Jedna konkrétní novinka: lidé budou stále víc zpráv konzumovat skrze technologie, které nemají obrazovku – z různých Alex a dalších chytrých asistentů.

Konečně se snad vrátí živá setkávání s respondenty, která zpravidla přinesou víc informací než online hovory. Vydavatelství se současně budou snažit vytěžit a rozvinout, co se naučila během svého pandemického fungování na dálku. Práce z domova ostatně může být příjemnější a efektivnější i pro samotné novináře. A taky může dovolit snazší mezinárodní spolupráci. 

Třeba s lidmi z Jižní Ameriky, která poskytuje prostor pro 60 % pozemského života. Novináři by se měli víc zajímat o dění v Jižní Americe. A taky o klima. Všichni se totiž stanou tak trochu klimatickými reportéry.

Vydavatelství začnou přehodnocovat svou práci s podcasty. Už nebude stačit „potřebujeme podcast“, začnou se řešit prozaické otázky typu, jestli podcast vydělává. Na přetřes přijde také fact-checking. Co to vlastně je? A mají ho provozovat i redakce, nebo pouze zvlášť zaměřené organizace? Média by si ale každopádně měla osvojit nástroje, které rozpoznají zmanipulované fotografie a videa. A snad aspoň trochu upřednostňovat kvalitu před kvantitou. 

Pokud bych se ale za něco ze všech tipů obzvlášť přimlouval: může už někdo zajistit, aby člověk opravdu zůstával na svém oblíbeném portálu stále přihlášený, ať už použije jakékoliv zařízení?