Už příští pondělí proběhne soutěžní přehlídka mobilních aplikací AppParade. Vyhrajte Apple Watch.

Co po nás zůstane?

Dr. Paul Klimpel

Dr. Paul Klimpel

Digitální fotografie, videa, počítačové hry, emaily, rukopisy. To všechno vytváříme v obrovském množství a jen část z toho si někam dlouhodobě ukládáme. Paměťová kapacita domácích zařízení není neomezená a stará data občas musejí uvolnit místo pro ta novější. Část dat také nenávratně mizí s poškozenými pevnými disky nebo paměťovými kartami. DVD a CD disky mají kratší životnost, než jsme předpokládali. Externí pevné disky také nejsou bezporuchové. Archivace dat je komplikovaná, časově náročná a nákladná. Pro uchování kulturní paměti ovšem nezbytná.

Bohužel právě ukládání a archivace datových souborů nepatří k tématům, která by byla obecně považována za důležitá. Knihovny a archivy většinou mají potíže s digitalizováním stávajících sbírek, cenných dokumentů, kterým hrozí, že podlehnou zkáze, a na vytváření úložišť pro nově vznikající digitální obsahy nemají ani lidi, ani peníze.

Debata na toto téma sice není příliš hlasitá, ale přesto se jí ve Spojených státech a v západní Evropě věnuje stále víc odborníků. Asi stěží by mne napadlo se touto záležitostí zabývat (nebo ji považovat za problém), kdybych si před pár dny nepřečetl recenze na knihy doktora Paula Klimpela Co zůstane? Trvalost kultury v digitálním světě (Was bleibt? Nachhaltigkeit der Kultur in der digitalen Welt) a Dlouhodobá digitální archivace (Digitale Langzeitarchivierung).

Osobní vzpomínky, názory, poznámky jsou dnes z velké části elektronické, jen výjimečně je svěřujeme papíru. Blogy, Facebook, Twitter, Flickr představují pro miliony lidí pracovní nástroj, poznámkový blok, deník, komunikační nástroj. Většina z nás se domnívá, že internet nezapomíná, že co jednou vložíme někam online, uchová se na věky – nebo alespoň do té doby, dokud bude světová síť existovat. Bohužel to je omyl.

Klimpel tvrdí, že obsahy z prvních let existence takzvaných nových médií jsou často nenávratně ztraceny. Podobně jako zmizelo mnoho pořadů z počátků rádia, řada němých filmů a televizních relací z doby, kdy začínala a většina vysílání byla živá. „Kdykoli přijde nová technologie, stojí v popředí nejprve nadšení pro nové možnosti. Jak se vzniklé obsahy budou ukládat a archivovat, přemýšlí málokdo,“ píše Klimpel.

Nejde přitom jen o digitalizaci záznamů a písemných materiálů, ale o uchování obrovského množství dat – od online kuchařek, přes videa z YouTube až po různé verze softwaru.

Tradiční archivy se těmito obsahy nezabývají, mají ostatně dost problémů s digitální konzervací svých sbírek. Problémem také je, že se sofware i hardware stále vyvíjejí. Současné dokumenty vytvořené ve Wordu bude za dvacet let pravděpodobně nemožné na běžném zařízení otevřít. Totéž platí i pro stávající elektronické knihy, různé výukové programy nebo zvukové záznamy.

Tento problém se dá v podstatě řešit dvěma způsoby: buď data převádět do nejnovějšího formátu, který bude čitelný i za pár let, a tento proces po čase, až opět zastará, opakovat. Anebo ponechávat funkční zařízení a software z doby, kdy obsahy vznikly.

Od roku 2006 má Německá národní knihovna za úkol archivovat digitální texty a hudbu. To dělá mimo jiné i formou nazvanou web harvesting (web scraping). Za tím se skrývá systém, v němž jsou vytvářeny programy, které simulují do určité míry chování uživatele webu. Podle klíčových slov vyhledávají a ukládají webové stránky. Ovšem tato data zatím nejsou přístupná pro badatele. Ve Spojených státech jsou v tomto směru mnohem dál – knihovna Kongresu ukládá například i všechny publikované twitterové zprávy. V současnosti je v archivu 170 miliard tweetů.

Bohužel existuje jedna oblast, která se archivuje pouze minimálně. Jde o různé verze softwaru, rukopisy uložené v dávno nepoužívaných formátech, ale i staré emaily, videa, fotografie – i soukromá paměť je totiž velmi důležitá, pokud chceme pochopit dobu, kterou zkoumáme. Na tento úkol nejsou archivy ani knihovny připraveny téměř vůbec – podobně jako my sami.