„A tos říkala, že se k těm svědkům určitě nedostanu,“ prohodil novinář k policejní mluvčí. Policistka se usmála a pokrčila rameny, jako že s tím nic nenadělá.
Svědkem této situace jsem byl v sobotu náhodou, ale od té doby mi leží v hlavě. Ta jedna věta podle mě vystihuje problém současné české žurnalistiky, která je postavena na obcházení pravidel.
Nahrává tomu nedostatek profesionality napříč společností. Kam se podíváte, tam narazíte na cedník. Ať už je to děravý sněmovní web, na který si nepříliš bystrý administrátor uložil poněkud ostřejší obsah, nebo děravý systém vězeňské služby, který umožní každému zaměstnanci, aby pustil citlivé osobní údaje do médií. Zatím unikly jen (?) fotky.
V takovém prostředí se pak obratně pohybují redaktoři Blesku a není divu, že jim nepřipadá nic divného na tom, když takové fotky otisknou. Fotky, které koupili od zdroje, který je získal nelegálně, pak vydají s hrdým konstatováním, že „bojují proti grázlům“ a tisknou pravdu, protože přece potírají tu korupci… Tu samou korupci, kterou tímhle chováním sami přiživují.
Otrávené prostředí následně způsobí, že hranice citlivosti se zase o něco posunou. Odposlechy uniklé z policejních spisů čteme tak často, že už nikoho ani moc nezarazí, když místo pátrání po tom, kdo to pustil, vznikne další divadelní inscenace. Jaroslav Kmenta si rovnou založil nakladatelství a rozverně beseduje v televizních talk-show. Nad otiskováním důvěrných materiálů příliš nepřemýšlí ani Sabina Slonková, pod jejíž taktovkou vydalo Aktuálně.cz třeba výstupy z detektorů lži. Stejná redakce dokonce natočila vlastní nahrávku odposlechů v případu Rath-Pancová-Kott, což je mimo jakákoliv dosavadní měřítka (ochotnický výkon redaktorů to jenom posiluje).
Jako by alfou a omegou bylo jedině to, jestli na to budou lidi klikat. Ostatně, odkazovaná nahrávka Aktuálně.cz vznikla podle slov redakce „pro lepší komfort čtenářů“. Ta špinavá umolousaná věc odkopnutá v rohu redakce je etika, pamětníci vzpomínají, že se na ni prý někdy hrálo, nebo co.
O fotkách Davida Ratha v Blesku už bylo napsáno hodně. V Reflexu pak otiskli poměrně neuvěřitelný text o Rathově otci, který se provinil především tím, že svého syna hájí. Překvapeni tím, že rodina drží při sobě, uveřejnili článek Petra Koláře, který došel k závěru, že se Ratmír Rath „za svého syna bije tak, že umožnil prolomit jedno tabu novinářské etiky, [t]ezi, že každý je za své skutky zodpovědný sám a novinářům nepřísluší kádrovat jeho nejbližší“. Alibismus našel novou definici.
Kolářův text pak vyvolává vzpomínky na dobu, kdy nejenom Rath starší pracoval v krčské nemocnici, ale také vycházely nenávistné texty ve stranických médiích. S logikou dědičného provinění v rodině na tom byly podobně, jako článek v Reflexu. V některých zemích, třeba v Severní Koreji, tuto teorii vyznávají dodnes, a proto posílají do koncentráků i potomky viníka, „aby tak sémě zločinu bylo zcela vymýceno“.
V měřítkách současné české žurnalistiky, kde šéfredaktoři pustí ven podobné texty, jako byl ten v Reflexu, tak Pavel Šafr může klidně prohlásit: „Heleďte, my jsme úplně pyšní na naši práci,“ jako to udělal v rozhovoru pro Radiožurnál 11. června [zvukový záznam v MP3]. Může to říct, protože není síly, která by ho pleskla přes ruce a vykázala do patřičných mezí.
U nás těžko nastane zděšení a veřejná diskuse, která provázela obří skandál ve Velké Británii, kde bulvární deníky platily za odposlechy a prolamovaly soukromí celebrit i obětí zločinů. I tam selhala etická měřítka, jenže na ostrovech něco tak nehorázného všechny šokovalo a hledají se cesty, jak něčemu podobnému příště předejít.
Seděl jsem koncem března v sále londýnské univerzity a poslouchal ostrou, ale korektní debatu o tom, jak honba za ziskem omlouvala zásadní selhání redaktorů, za která by ještě před dvaceti lety letěli z novin obloukem. „Je to největší exploze kriminální činnosti, jakou žurnalistika pamatuje. Etická komise nikdy nepočítala s tím, a ani na to neměla rozpočet, že by se musela vyrovnat s tak systematickou zločinností v novinovém průmyslu,“ kál se před natřískaným sálem Simon Sapper z víceméně nefunkčního samoregulačního orgánu vydavatelů novin. „Bulvár se schovává pod roušku svobody slova a vypouští do světa krajně neetický obsah,“ řekla to natvrdo respektovaná mediální analytička Angela Phillips, která také upozornila, že je nutné zavést povinné právo na odpověď. Běžný občan totiž jinak nemá proti novinovým kolosům s jejich finančním zázemím šanci. V Británii běží vyšetřování, při němž se před soudcem Levesonem potí politické špičky stejně, jako mediální magnáti.
To u nás přijde do Událostí, komentářů zástupce šéfredaktora Blesku [videozáznam z 11. června] a bohorovně prohlásí, že tu jsou od zveřejňování informací, ne od toho, aby zkoumali, kde se vzaly. Bodejť, vždyť novinář je jenom průtokový ohřívač cizích zájmů, proč by měl u své práce myslet! I ty opice bušící do psacích strojů přece jednou napíšou Hamleta a ani k tomu nepotřebují open space.
Místo hledání cest, jak nehoráznostem předejít, pro ně hledáme omluvy a ty, kterým to přijde zu viel, máme za zpátečníky. Lidi to totiž chtěj! Lidi chtěli v historii tohoto státu mnoho věcí, ovšem když neměli žádný korektiv, končilo to zpravidla smyčkou na krku.
Fakt, že se v této zemi dá koupit cokoliv, je velkou hrozbou pro stav společnosti. Redakce vedené k maximálnímu ořezávání nákladů zaměstnají pomalu každého, kdo prošel kolem, i kdyby to byl alkoholik nebo člověk, co chce dělat rozhovor s dávno mrtvým Gagarinem. Jejich práce pak vychází v nejčtenějších sdělovacích prostředcích.
Představte si, že v tomhle toxickém prostředí možná jednou vzniknou základní registry, kde bude o každém úplně všechno. O tyto informační systémy se bude starat nějaký špatně placený administrátor. Zavolají mu z Blesku a zeptají se, co by z té databáze mohl vytáhnout. A on odpoví, že cokoliv, ale zadarmo to nebude, chtěl by aspoň pět tisíc…