A je to tady! ČTK zveřejnila hromadné foto ze své říjnové oslavy z pražského Žofína, kde slavila svých 100 let. Najít na snímku šéfredaktora Médiáře není těžké. Najdete se taky?

Co soudí o hudbě na Radiožurnálu Michal Horáček, Alexandr Pícha, Zdeněk Vřešťál, Honza Vedral a další

Hudební stránka Českého rozhlasu, dalece nejvíc stanice ČRo1–Radiožurnál, je dlouhodobě předmětem dohadů a kritiky. Dnes pořádá Rada Českého rozhlasu o hudbě Radiožurnálu a stanice ČRo2–Praha veřejný seminář.

Literární noviny přinesly k témuž tématu anketu, kterou připravil Petr Šafařík, člen Rady Českého rozhlasu a iniciátor zmíněné panelové debaty. V rámci spolupráce s Literárkami přinášíme anketu před dnešním seminářem také my.

Hudba na Radiožurnálu

Petr Šafařík k účasti v anketě vybídl více než dvacet osobností, které Rada ČRo postupně zvala na několik rezervovaných míst v publiku veřejného semináře. Dále s anketními otázkami oslovil tři bývalé a osm současných zaměstnanců Českého rozhlasu, většinou z vedení stanic Radiožurnál a Praha, kteří stejně jako lidé z první uvedené skupiny nebudou 1. prosince přítomni veřejné debatě.

Anketní otázky:

  1. Co soudíte o hudební stránce Českého rozhlasu 1 – Radiožurnál?
  2. Jaký je váš názor na hudbu Českého rozhlasu 2 – Praha?

Michal Horáček, textař a producent

Hudební vysílání Českého rozhlasu jeví po mém soudu vcelku šťastnou vyváženost mezi kvalitní zahraniční produkcí a tou domácí, za kterou považuji tvorbu jak českých, tak slovenských autorů a interpretů. Výrazněji nežli jiné celostátní stanice také prezentuje relativní kvalitu na úkor tzv. středního proudu.

Za slabinu považuji nepružnost v zařazování určitých skladeb vzhledem k programům, kterých mají být součástí. Tou jsou jen zřídka; nejednou se zdá, jako by hudební vysílání měl na starost nějaký úplně jiný rozhlas, který s vysíláním rozhlasu zabývajícího se debatami, komentáři, rozhovory s hosty atd. nemá nic společného. Mnohokrát jsem takovou zkušenost učinil nejen jako posluchač, ale i jako host rozličných relací. Stížnosti v uvedeném smyslu jsem slyšel i od mnoha kolegů, kteří (prý) žádali o nápravu, ale vesměs uslyšeli odpověď, že to „jinak nejde“, protože „je to v playlistu“ a podobně. Vypadá to, že Playlist je jakousi trascendentní, lidem obecně a rozhlasovým redaktorům zejména radikálně nadřazenou bytostí, s níž se nelze domluvit. Osobně bych přesto Českému rozhlasu doporučil, aby se o to pokusil.

Za druhou výraznou svízel považuji to, že do playlistu se jen velmi obtížně probíjejí „noví“, širší veřejnosti dosud neznámí autoři a interpreti. A ještě výraznější je to s novými skladbami – s tím mají problém i autoři známí a osvědčení. Mohu připustit, že aktuální produkci posuzuje hudební dramaturgie jako méně kvalitní, než byla ta, která vznikla v předchozích letech (a desetiletích), ale jako producent, který se s novými skladbami seznamuje průběžně, bych měl problém takovému soudu jednoznačně přitakat. Naopak – osobně se hledání nového věnuji cílevědomě a soudím, že i ČRo by to měl dělat mnohem usilovněji než dosud.

Vojtěch Lindaur, hudební publicista

Je to jednodušší, než se zdá. V obou případech se musí veřejnoprávní rádio vymezit vůči těm komerčním. Jak? Musí to být okamžitě slyšet. Jistě by nemělo smysl prudkým skokem směřovat vysílání pro posluchače napříč generacemi do jakéhosi hudebního undergroundu, leč historie naší populární hudby je dosti bohatá a její současnost někdy zábavná, že by určitě – při troše vkusu – šlo vystavět hudební vysílání obou stanic tak, aby při pauzách mezi mluveným slovem nemusel soudný posluchač tlumit přijímač. Dramaturg by měl vědět a znát a za výběr skladeb „osobně ručit“, nepodléhat z jedné strany tlakům promo pracovníků vydavatelských firem, ale ani „inženýrům posluchačských duší“ a jejich výzkumům, které mohou být užitečné, ale nesmí se stát zaklínadlem při „výrobě“ hudebních částí vysílání. Dramaturg by měl mít obrovský mezižánrový a mezigenerační přehled o populární hudbě u nás i ve světě, pevnou pozici a schopnost obhájit svůj vkus. Neboť jeho hlas nikdy nebude hlasem lidu.

Je to všechno jednodušší… Až na jednu drobnost. Jsou vůbec takoví dramaturgové? A kdo je bude hledat, případně posuzovat?

Alexandr Pícha, bývalý dlouholetý šéfredaktor a ředitel ČRo 1 – Radiožurnál

K Radiožurnálu mám nejosobnější vztah, a proto by mé hodnocení jeho hudby nebylo objektivní. Uvedu ale obecná pravidla, která jsou pro úlohu této stanice zásadní.

ČRo 1 – Radiožurnál je většinová stanice. Pokud by Radiožurnál nehrál kvalitní hudbu, která odpovídá potřebám většinové populace, mělo by to fatální důsledky pro jeho úlohu zprostředkovat hodnotné zpravodajství a aktuální publicistiku podstatné části našich občanů. Pokud by tito občané kvůli hudbě přešli ke komerčním rádiím, přijímali by naopak hodnoty šířené komerčním sektorem.

Toto nebezpečí si uvědomuje i vedení zahraničních veřejnoprávních rádií, a proto stanice jako BBC Radio 1, BBC Radio 2, Bayern 3, WDR 2, Ö3 (ORF 3), Eins Live a mnoho dalších veřejnoprávních stanic hrají kvalitní většinovou hudbu, testovanou ve výzkumech. A hudební dramaturgii zpravidla realizují prostřednictvím počítačových programů typu Selector. V úspěšných veřejnoprávních rádiích úlohy svých většinových a specializovaných stanic nesměšují. Alternativní hudbu hrají v těchto rádiích stanice typu BBC Radio 1Xtra, BBC Radio 6, FM 4 (v ORF) a samozřejmě stanice uměleckého zaměření.

Radiožurnálu by se také neměly zadávat všechny úlohy jako celému Českému rozhlasu. Na vyspělých rozhlasových trzích v západní Evropě a Česku neexistuje „všeformátová“ veřejnoprávní nebo soukromá stanice, která by uspěla. Také Český rozhlas proto své úlohy diverzifikuje na jednotlivé stanice. Menšinové hudební styly a konkrétní tituly odpovídají spíš úloze ČRo 3 – Vltavy, ČRo D-dur, Rádio Wave, ČRo Jazz a místo mají i v některých pořadech ČRo 2 – Praha, regionálních stranic a dokonce i ČRo Leonardo.

Jaroslav Raušer, předseda Institutu moderní hudby (IMH) a ředitel hudební agentury Move Association (odpověď zaslal jménem IMH)

1) Hudební obsah Radiožurnálu neplní z našeho pohledu poslání ČRo, kterým je šíření osvěty. Při hlubším pohledu na dramaturgii může být snadno obviněn z klientelismu. Přitom je to pravděpodobně jediná stanice, kterou můžete naladit v celé ČR.

2) Hudební obsah ČRo 2 z našeho pohledu neplní obecné poslání ČRo, kterým je šíření osvěty. Hudební obsah se nám jeví rozhodně jako neaktuální, zaměřený na neutrálního posluchače, který hudbu vnímá jen jako určitou kulisu. Hudba s „neutrálním normalizačním“ efektem.

Miloš Rejchrt, evangelický farář, bývalý redaktor ČRo a radní ČT

1) O hudební stránce Radiožurnálu nesoudím už nic, neboť se této stanici vyhýbám. Zjistil jsem před několika roky, že přelaďovat či vypínat, když tam hrají „hudbu“, a to tam dělají každou chvíli, je velmi obtížné. Pro pocit, že poslouchám aktuální zpravodajství, mi stačí zapnout Rádio Česko, tam mne nikdo závaly zvukotvorby, která se mi protiví, neobtěžuje. Ze strachu, že zase uslyším nějakou hudební příšernost, která úplně zbourá mluvené slovo, už neposlouchám ani v sobotu Křesťanský týdeník, jehož jsem býval autorem. Potkávám sice lidi, kteří říkají, že Radiožurnál je zpravodajsky dobrý, nepotkal jsem ale nikoho, kdo by mi řekl, že tam dobře hrají.

2) Praha vzhledem ke své programové skladbě by mohla nabízet posluchačům hudební tvorbu v širokém spektru, což málo činí a preferuje středoproudovou „písničku“, pokud možno již osvědčenou a náležitě omletou… Téměř pravidlem je, že „písnička“, používaná jako vycpávka mezi slovními bloky, ani trochu nepasuje k tomu, co bylo řečeno nebo co se říkat bude. Hudební dramaturgie je nulová, co ze selektoru vypadne, to se hraje. Praha by měla, a jistě i mohla posluchači svět hudební tvorby otevírat, ba i o těch „písničkách“ třeba také něco povědět, upozornit na autorství, okolnosti vzniku atd. A hlavně, měla by sama vyhledávat a pak předkládat posluchačům tvorbu autorů třeba méně známých, avšak kvalitních a nápaditých, kteří mají odvahu k nevyšlapanosti. Praha by měla více věřit posluchači, že po chvíli váhání sám skutečnou hudební kvalitu rozezná a ochotně ji přijme.

Místo, aby stanice ČRo 2 byla pro posluchače průvodcem světem hudby a návodcem k pěstění hudebního vkusu, je pouhým dodavatelem netříděného hudebního zboží nevalné jakosti.

Jiří Smetana, hudební producent

Odpovím stručně, při poslechu hudby Radiožurnálu často trpím a jsem nucen přeladit.

Tomáš Tenkrát, hudební publicista

Radiožurnál by měl být stanicí pro masy, ale moji věkovou skupinu (25 let) naprosto ignoruje. Proč se vůbec dělají nákladné průzkumy pro výběr nových skladeb do playlistu? Nemělo by se veřejnoprávní rádio starat především o kvalitu? Jak je možné, že v Británii to funguje? Jak je možné, že už si u nás na kvalitu hudby stěžují i interpreti, kteří by z toho měli spíše profitovat? Vzpomeňme na nedávné rozohnění Janka Ledeckého. A jak je možné, že šéfredaktor ČRo 1 Petr Souček na otázku, proč nelze pustit jinou muziku, odpoví větou, z které mrazí: „Takto to nefunguje nikde na světě, od toho jsou hudební dramaturgové.“ Slyšel pan Souček někdy například o Johnu Peelovi, který na BBC Radio 1 hrál svou muziku a objevoval nové interprety již v roce 67? Podobné zkazky z ČRo dělají karikaturu sebe sama.

Odborná veřejnost jasně cítí, že tam na důležitých místech sedí nekompetentní lidé, kteří svou zabedněností zapříčinili, že k otázce playlistu Radiožurnálu se v roce 2011 již nedá vyjádřit s chladnou hlavou. 800 písní v playlistu na veřejnoprávním rádiu, to je zhovadilost, která zapříčiňuje, že 40 % písní uslyšíte znovu do patnácti hodin. A to už zavání demagogií, vymýváním mozků, děláním idiotů z posluchačů a především dobami dávno minulými – Radiožurnál zamrzl a v tuhle chvíli mu nepomůže ani letlampa.

Odmítám platit koncesionářské poplatky rádiu, které všeobecně naprosto ignoruje a uráží lidi, kteří mají vkus. Neznám nikoho z mých vrstevníků, kdo by si dobrovolně naladil ČRo 1 – a zapříčiňuje to hudební výběr. Právě tam hraje Lionel Richie s písní Say You, Say Me, jež dostala Oskara v roce 86. Neměla by náhodou hrát spíš We Belong Together Randy Newmana, co dostala Oskara letos?! Odpovím si sám, měla. Say You, Say Me uslyšíte zase nejpozději za dva dny, We Belong Together nikdy.

Honza Vedral, hudební redaktor MF Dnes

Hudba stála oproti informační složce vysílání příliš dlouho na druhé koleji, přestože i ona je sama o sobě informací a důležitým faktorem pro vytváření image rádia. Obalem zpravodajských aktualit jsou dnes většinou neaktuální, obehrané písně v nedostatečném množství a jediná čitelná dramaturgická linka stanice je neurazit, uspokojit všechny a ve výsledku nikoho. Radiožurnál především potřebuje změnu přístupu k hudbě, tak aby odpovídala jedenadvacátému století a veřejnoprávnímu statutu stanice. Protože statisticky tráví poslechem Radiožurnálu posluchači víc času než u hitrádií, zásadním krokem by mělo být razantní zvýšení počtu skladeb do řádů tisíců tak, aby se neoposlouchaly a zvýšila se – v současnosti takřka neexistující – žánrová pestrost. Vedle testů by se měla zásadním faktorem pro zařazení písní do vysílání stát i otázka vkusu, patřičnosti a aktuálnosti. (K informacím o koncertu zahrát daného interpreta. K rozhovoru s hudebníkem jeho aktuální písně atp.) Ve vysílání veřejnoprávní stanice nemá co dělat hudební šmíra jako Kelly Family, kterou Radiožurnál opakovaně hrál i v roce 2011.

Zjednodušeně: Každou píseň by měl umět dramaturg obhájit i jiným argumentem, než jak dopadla v testech. Tak, aby Radiožurnál ze světové mainstreamové produkce napříč časem nabízel skutečně to nejlepší. Do kontextu by pak hudbu mohli snadněji uvádět i moderátoři, kteří ji v současnosti spíš ignorují. S blížícím se datem semináře se ukazuje, že to jde i s novou hudbou, která se ve vysílání začala objevovat ve větší intenzitě než dříve. Jasná dramaturgie, práce s novinkami, jejich týdenní nasazování a uvádění, které by naplnilo osvětové poslání veřejnoprávní stanice, ale vysílání stále citelně chybí. Radiožurnál zůstává hudební konzervou, jejíž datum spotřeby už dávno prošlo.

Jiří Vejvoda, bývalý ředitel ČRo 2 – Praha (2004– 2010), publicista a moderátor

O hudbě na ČRo 1 – Radiožurnálu a ČRo 2 – Dvojce (donedávna Praze) nemohu nezávazně teoretizovat. Od roku 2002 do roku 2010 jsem patřil k vedení Českého rozhlasu a za leccos, co se v něm (ne)odehrálo, musím přijmout spoluodpovědnost. Zato však mohu nabídnout vhled do toho, jak těžce se v rozhlase veřejné služby, plném partikulárních zájmů a mocenského manévrování, prosazují změny. Dvě hlavní překážky? „Zabetonování“ daného stavu většinou zaměstnanců, vnímajících i dílčí změny jako existenční hrozbu, a složitý vztah „nezávislého“ média k Radě ČRo a k politikům. Ti vesměs poměřují kvalitu veřejnoprávního vysílání kvantitou jeho posluchačů, a tím popírají zadání, jež jejich předchůdci vetkli do zákona.

Vše, i hudba na stanicích Českého rozhlasu, má své souvislosti. Proč stále mudrovat, zda má znít na Radiožurnálu Abba nebo Chinaski? Skutečná zpravodajskoanalytická stanice písničky nevysílá; popírají její smysl, ředí její obsah, přibližují ji infotainmentu. I za cenu menšího počtu posluchačů lze publicistiku Radiožurnálu obohatit obsahem Rádia Česko nebo Českého rozhlasu 6 a selektor chrlící pop music vymýtit. Naopak na Praze/Dvojce, která se v nejposlouchanějších časech profiluje do „nesnesitelné lehkosti bytí“, může znít písniček ještě víc; jenomže – jakých? Má být zábavný hovor potvrzován nezávaznými melodiemi, anebo musí i takto pojaté veřejnoprávní vysílání dbát na etickou a estetickou normotvornost? Zde otázka výběru hudby nedílně souvisí s tím, kam stanice kráčí obsahově.

Místo dnešního Radiožurnálu chce snad vedení ČRo vytvořit hudebně-publicistickou stanici pro mladé. Že včera bylo pozdě, je možné. Hlavně ať ji však neovládne brak či kýč, ale písničky pro uši i pro duši.

Vladimír Vlasák, hudební publicista

Jsem schopen odpovědět na otázku č. 1, neboť Radiožurnál pravidelně poslouchám. Líbí se mi zpracování zpráv, schopnost podat člověku stručně a v jakémsi souhrnu přehled událostí. Oceňuji Lucii Výbornou, Jana Pokorného, Petra Nováčka, Milana Slezáka stejně jako moderátorský výkon Hanky Shánělové nebo Michaely van Erne. Radiožurnál dokáže být profesionální a aktuální. O výběru hudby to však říci nemohu. Poslouchám poslední zprávy a v hudbě se propadám zpátky o dvacet let. Vůbec tomu nerozumím, mám pocit, že se tam točí 40–50 písní jako v nějaké smyčce. Petra Nováka, ač mám jeho písně rád, mi Radiožurnál příliš častým obehráváním málem zprotivil. Vůbec jsem nechápal, proč se zde omílá dávná píseň Movie Star od zpěváka Harpa, proč z katalogu Beatles stanice cituje jen pár písní. Přitom si lze v katalozích vydavatelů vybrat aktuální, ba i líbivé věci, které by běžného posluchače nevyděsily. A nechápu, proč se např. v rozhovoru se zpěváky nedají zahrát jejich písně, jakýsi mechanismus opakuje ty samé skladby do omrzení. O službě současné české hudbě vůbec nehovořím, schází mi dramaturgická odvaha. Aktuální hit Paradise od Coldplay to nezachrání.

Zdeněk Vřešťál, hudebník

1) Hudba Radiožurnálu je kopií playlistů komerčních stanic, které sestavují hudební dramaturgii mj. i na základě hlasování „laické“ poroty, která odpovídá na otázky typu „Připomíná vám nová skladba nějakou písničku? Jakou?“ Když připomíná, je to dobře, protože potom není ucho posluchače zatěžováno nějakým přemýšlením o něčem novém, co nezná. Život je krásný a všude se na nás umívají Sluníčkoví lidičky. A hudba je potom pouhou vatou mezi reklamními bloky.

Radiožurnál je veřejnoprávní stanice, kterou si my všichni platíme a jejímž úkolem není zvyšovat vlastní sledovanost, ale mj. uvádět, a tím i propagovat, nová hudební díla – v případě celoplošného Radiožurnálu především z oblasti popu. Jedině tak se totiž stane, že některá z nových českých písniček získá mezi posluchači popularitu a začnou ji hrát i komerční stanice. Zde je zakopaný pes: veřejnoprávní stanice se vymlouvá na sledovanost a bezdůvodně se podřizuje diktátu trhu, který by přitom TATO STANICE měla modelovat! Kde jsou časy rozhlasové Houpačky, kdy právě tento státní rozhlas uváděl novinky českého popu?

2) Hudba Českého rozhlasu 2 je mnohem více profilovaná, stanice se snaží oslovit celou rodinu. Dvojka navíc produkuje několik výborných hudebních pořadů (legendy rocku, pořady o country, folku, jazzu). Tímto způsobem plní svou veřejnoprávní funkci. Těchto pořadů bohužel ubývá, a to na úkor populárních retrospektivních pořadů typu Kulaté noty M. Skalky nebo Zpátky si dám tenhle film K. Gotta ( jejichž význam nechci v žádném případě snižovat, oba dva pořady pravidelně poslouchám).

Jak tedy řešit dramaturgii stanic? Rozhodně ne na základě již dlouho známé popularity interpretů. K. Gott, H. Vondráčková, L. Bílá a další zpěváci mají své místo v éteru. Zaslouží si třeba i vlastní pořad. Ale vedle (promiňte mi ten výraz) „dinosaurů“ českého popu vyrůstají nové osobnosti, a to bez ohledu na rotace jejich písní na vlnách Českého rozhlasu. Objevili si je sami lidé. A Českému rozhlasu bohužel ujíždí vlak!

Jiří Dohnal, redaktor Českého rozhlasu

Ještě před dvanácti lety se pořádala pravidelná setkání hudebních redaktorů ČRo z celé České republiky, na kterých se projednávala hudební “politika”. Nebylo by dobré tato setkání obnovit? Český rozhlas by měl opět udávat hudební trendy. Více se zviditelnit i hudebně. Proč nehledá v současné době talenty-zpěváky právě Český rozhlas? Dříve existovaly pořady “Hledáme nové talenty” a podobně… Tak se dá oslovit i nejmladší generace. Národ ovšem stárne, je proto nutné zaměřit se i na starší generaci. Lidé v pozdějším věku se budou k rozhlasu opět vracet.

Lenka Mynářová, ředitelka agentury Datamar, která pro ČRo provádí marketingový průzkum (výzkum značky)

Ráda bych čtenáře spíše seznámila s tím, jak vidí hudbu na RŽ posluchači. Výzkumy značky RŽ realizuje agentura Datamar od roku 1999 a hudba je samozřejmě nedílnou součástí značky. Za stranu posluchačů bych chtěla říci, že jejich spokojenost s hudebním vysílám se za poslední 4 roky výrazně zlepšila. V roce 2007 bylo 54% posluchačů RŽ takzvaně na odchodu. Důvodů bylo více a hudba byla jedním z nich. V roce 2011 je tomu jinak, spokojenost posluchačů s RŽ se významně zvýšila, stanice mnohem více odpovídá potřebám a očekávání posluchačů. Pouze 2% respondentů – stávajících posluchačů – uvádí, že nejsou s RŽ spokojeni. Hudba není pro posluchače primárním důvodem poslechu RŽ. Jsou to zprávy, informace, publicistika, zajímaví lidé – tj. mluvené slovo. Přesto je samozřejmě hudba důležitým prvkem vysílání. Ostatně o spokojenosti posluchačů svědčí i jejich výrazný nárůst v posledních výsledcích Mediaprojektu.

Sleduji diskuse o hudbě na Radiožurnálu a chápu, že diskutující zveřejňují svůj názor a postoje. Je ale nutné jednoznačně říci, že veřejnoprávní stanice nejsou schopny formovat potřeby posluchačů ani vytvářet poptávku po pořadech, které posluchače nezajímají, a hudbě, kterou nechce poslouchat. Výsledkem takovýchto aktivit je útěk posluchačů za stanicemi, které se zajímají o ně jako posluchače.

A ještě jedna zásadní věc – posluchač RŽ chce primárně informace a zpravodajství. To má RŽ na excelentní úrovni. Jestliže posluchače vyženeme pryč hudbou – a že on kvůli hudbě, která mu nevyhovuje, opravdu odchází, to snadno dohledáme v datech Mediaprojektu –, kde tyto informace najde? Z mého pohledu tímto přístupem přímo potíráme tak často skloňovanou veřejnoprávnost.

Legenda se vrátila. Čtěte Literární noviny.