Zemřel Sir David Frost a titulky v řadě zemí světa hlásaly, že odešel novinář, který dělal slavný rozhovor s Richardem Nixonem, v němž bývalý americký prezident vůbec poprvé přiznal své pochybení v aféře Watergate a Američanům se omluvil. To je bezesporu pravda, stejně jako fakt, že během své kariéry dělal Frost velké rozhovory s osmi britskými premiéry a řadou světových politiků. Škoda jen, že jsme si zvykli měřit vše jen přes prominenty a celebrity.
David Frost dělal opravdu výborné rozhovory, ale byl mnohem víc, než jen někým, kdo zpovídá známé lidi. Patřil mezi nejvýznamnější představitele britské televizní zábavy v šedesátých letech a v jeho pořadech se učila například část Monty Pythonů. Přišel se zcela novými a originálními koncepty, za něž získal řadu mezinárodních cen – například v roce 1967 obdržel speciálního díl jeho satirického pořadu The Frost Report, nazvaný Frost over England, hlavní cenu, Zlatou růži, na festivalu televizní zábavy v Montreaux.
Obrovským úspěchem byl jeden z jeho prvních pořadů, který vytvořil pro BBC v roce 1962, nazvaný That Was the Week That Was, zkráceně TWTWTW nebo TW3. Šlo o živě vysílanou satirickou show, která se zabývala především politikou. Každá epizoda byla otevřena písní That was the week that was, It’s over, let it go…, v níž zpěvačka Millicent Martinová referovala o událostech uplynulého týdne. Následovaly skeče a stand upy, ale také debaty s pozvanými hosty nebo s diváky (show se vždy vysílala s publikem).
Frostův pořad si nebral servítky – terčem, do kterého se trefoval, mohl být předseda vlády, královna, církev, zahraniční potentáti nebo sama BBC. K autorům skečů a aktérům patřili mimo jiné John Cleese, Graham Chapman, Peter Cook, Roald Dahl nebo Bill Oddie.
Show byla vysílána vždy v sobotu pozdě večer a sledovanost dosahovala 12 milionů diváků. Pouze v jediném pořadu udělal Frost a jeho tým výjimku a byli prvních dvacet minut vysílání vážní – bylo to 23. listopadu 1963, den po vraždě prezidenta J. F. Kennedyho.
Nejlepší vizitkou TW3 je množství stížností, které na něj přišly ze všech částí politického spektra. Tehdejší premiér Harold Macmillan chtěl, aby vedení BBC s Frostem „něco udělalo“, stěžovala si církev, skauti, anebo kyperská vláda, která vtipy o Arcibiskupovi Makariovi považovala za „zásadní porušení mezinárodně uznávané etiky“.
Podle historiků, zabývajících se dějinami televizní zábavy, byl TW3 jedním ze zlomových pořadů v dějinách televize především proto, že bořil konvenci, podle níž televize nesmí dávat najevo, že je televizí – tato show na rozdíl od ostatních nijak neskrývala, že jde o studio, které vypadá jako studio, jsou v něm kamery, které občas zabírají i ty části prostoru, kde nesedí diváci.
Navíc TW3 pracoval s pohyblivou stopáží – protože se vysílalo živě, nebyl konec pořadu přesně určen, záleželo i na reakcích diváků a tématech, která se probírala. Když se BBC snažila stopáž usměrnit tím, že naplánovala po skončení TW3 opakování thrilleru The Third Man (seriálu podle slavného Greenova románu), prozrazoval Frost děj každé epizody tak dlouho, až byl seriál z daného času stažen.
Po dvou velmi úspěšných sezónách se na jaře 1964 TW3 v programové nabídce BBC už neobjevil. Důvodem bylo podle vedení televize to, že se blížily parlamentní volby a politicky zaměřená satira by mohla být považována za porušení její nezávislosti.
Úspěch v Británii podnítil zájem i ve Spojených státech. V listopadu 1963 odvysílala NBC pilotní epizodu americké verze TW3 a řádné vysílání (s Frostem jako hlavním moderátorem) následovalo od ledna 1964 do května 1965. Mimo jiné se v něm objevovali Gene Hackman, Henry Morgan, Alan Alda a Steve Allen.
Není tedy tak úplně pravdivé tvrzení ve zprávě ČTK o Frostově smrti, že byl světu tehdy nepříliš známý – mimochodem Frost over England mohli v roce 1967 vidět díky ČST diváci i v Československu. Podle vzoru TW3 vznikly podobné pořady v Kanadě - This Hour Has Seven Days (1964 – 66), The Mavis Bramston Show (1964–1968) v Austrálii, A Week of It na Novém Zélandu (1967–1969) nebo nizozemská show Zo is het toevallig ook nog ‚s een keer (1963–1966).
Dalším úspěšným satirickým pořadu, který Frost vymyslel a uváděl, byl program The Frost Report, který vysílala BBC v letech 1966–1967 (vzniklo celkem 28 epizod), v níž kromě něj vystupovali především John Cleese, Ronnie Barker, Ronnie Corbett či Sheila Steafelová a Nicky Henson. Ovšem i nepravidelně se objevující protagonisté (a také autoři skečů a výstupů) stáli za to – Bill Oddie, Tim Brooke, Marty Feldman, Anthony Jay, Graham Chapman, Eric Idle, Terry Jones a Michael Palin. Pro britskou televizi Frost připravil ještě pořady Not So Much a Programme, More a Way of Life a Frost on Sunday a Frost on Saturday.
V letech 1969–1972 vysílal vlastní pořad v New Yorku a v Británii. V USA dostal v roce 1972 vlastní talk show, kde mimo jiné zpovídal například Louise Armstronga, Binga Crosbyho a Groucho Marxe.
Jeho další působení popsala i tuzemská média v nekrolozích celkem podrobně. Z Frosta se stal brilantní moderátor a talkmaster, který kromě slavného rozhovoru s Nixonem v roce 1977, jež sledovalo 45 milionů Američanů a před pěti lety o něm vznikl i film nazvaný Duel Frost/Nixon, zpovídal snad každého, kdo za rozhovor stál. Kromě zmíněných osmi britských premiérů také sedm prezidentů Spojených států.
Léta působil Sir David Frost na ITV, v roce 2005 se vrátil na BBC, kde začínal v roce 1960 pořadem Breakfast with Frost, a posledních šest let vysílala jeho rozhovory Al–Džazíra.