Nejdříve bych se s vámi rád podělil o svou osobní historii s festivalem Golden Drum. V minulosti jsem si z něj odnesl dvakrát stříbrný Golden Drum a dvakrát Golden Watch, tedy hlavní ocenění za integrované kampaně. Na festivalu jsem byl v roce 2009 jen pár hodin, a to na osobní prezentaci přihlášené kampaně. Hned po prezentaci jsem musel mazat zpátky do agentury. Moc práce. Být tam a nezůstat aspoň chvíli - nesmysl, že? Ale bylo to prostě tak. Nabrali jsme s kolegou haldu magazínů Archive a opustili festival, na který se akorát začali sjíždět naši kolegové.
Letos se mi dostalo té cti, abych usedl v porotě a měl šanci poznat festival cestou all inclusive. Byl jsem usazen do poroty What, která hodnotí ty tradičnější kategorie - televizi, print, outdoor, design, innovation, web & mobile, craft. Před několika lety přišel festival s novinkou. Jsou to nové kategorie pod hlavičkou Why, kam patří Integrated, Activation, Brand Building, Functional Efficiency, Content, Engagement, Genius Loci a Social Good.
Online hodnocení prací na shortlist
Celý festival pro mě začíná už s říjnem, kdy dostáváme přístup k přihlášeným pracím a máme týden na jejich hodnocení. Mám tedy před sebou 463 prací ze sekce What. Jde se na to. Mám volnou sobotu, a tak chci udělat co nejvíc. Venku je krásně hnusně, takže ideální podmínky pro shortlistování. Začínám filmem. Vyniká vtipný spot na Audi, pěkně natočený Heineken s dobrým fanouškovským insightem a série spotů pro Lidl. Nicméně jsem nenarazil na nic zcela výjimečného. Prostě dobře odvedená práce v rámci kategorie Film.
Shortlisty jsem vybral, jdu na print. Všichni opakují osvědčené postupy. Setkávám se s malinkatými headliny, miniaturní bodycopy. Kdo kdy řekl, že to má tak být? Archive před 15 lety? Nebo se tyhle piditexty píšou natruc klientům, kteří chtějí věci čitelné? Já z toho cítím reklamy, které dělají kreativci sami pro sebe. Nicméně nikdo se nesnaží kategorii přestavět. V printu je pouze jedna revoluční práce. Znovuvydání polského lehtivého časopisu Twój weekend. O práci se ještě zmíním.
A jsem v kategorii Audio. Hned u třetí práce jsem příjemně překvapen. Kategorii se často říká Radio a možná je vidět, že tady je zakopaný pes neúspěšnosti. Rádia jsou dlouhodobě nudná. Kdežto v kategorii Audio se hned zkraje setkávám s kreativním řešením direct voice zpráv nebo honbou za písní, co vám uvízla v hlavě. Třetí prací je sice plus mínus klasické rádio, ale nesmírně mě baví. Je to věc od značky Sprite, která chce pomoci šikanovaným dětem. Poněvadž zjistili, že nejlepší sebeobranou v šikaně je sebeobrana psychická, nikoliv fyzická. Vytvořili tedy School of Mental Martial Arts. Skvělý insight, na úrovni konceptu možná trochu očekávaný nápad. Vše ale okamžitě napraví exekuce, poněvadž školu navštěvujeme prostřednictvím krátkých reportáží. Rychlodabingem překládaný asijský bojovník nás naučí například techniku Will of the Cat, The Speed of the Monkey či Positivity of the Pug. Zapálený asijský hlas jakoby ze stařičkých kung-fu filmů se vtipně doplňuje naprosto suchým anglickým komentářem, který s nezměněnou tonalitou překládá i citoslovce. Ghia! Dost mi to připomnělo film Psí ostrov od Wese Andersona. Zde možná vznikla i inspirace, ale za mě první fantastická věc na Golden Drumu.
Skáču na kategorii Craft. Mám za sebou asi 38 % ohodnocených prací. Tento progress bar je dobrou vychytávkou a motivací při hodnocení. I tak mi to vzalo už několik hodin. Už se nedovedu soustředit na brilantní idea making, tak se raději mrknu na dobré zpracování. Jsem překvapen, že například z hlediska storytellingu tam jsou super věci. V kategorii Film věci očividně posuzuju primárně z hlediska myšlenky. Ale když se odškrtne, tak se práce jeví jako zdařilé.
Některé práce jsem zase našel pouze v Craftu a mám pocit, že by uspěly i v klasické filmové kategorii. Kupříkladu Crate Club mě nesmírně pobavil. Craft je zde dominantní, ale dle mého by to prostě utáhlo Film. Klientem je e-shop specializovaný na outdoorové vybavení. Spot pracuje s poměrně klasickým ideovým přístupem Some can survive with their hands. For everyone else, there is Crate Club. V obecnější rovině - někdo může být tak geniální, že náš produkt nepotřebuje, pro ostatní jsme tady my. Ve filmu vidíme muže, který si v lese snadno se vším poradí. Štípe dříví rukama, loví ryby na svůj penis. Je to skvěle nacastované lehce oplácaným chlapíkem. Doporučuji vidět.
Z kategorie Design nic moc nepřekvapilo. Vizitky vyrobené z vína, vizitky vyrobené z těstovin. Prosím, už nevyrábějte vizitky z originálních materiálů. Docela se mi líbily desky na smlouvu od hypotéky, z kterých si můžete složit krabici na stěhování. Ale je to stejně takové symbolické. Budete v tom opravdu něco stěhovat, až se budete stěhovat? I v case filmu vypadaly chatrně.
A je tu předposlední kategorie na hodnocení, Digital & Mobile. U prvních pěti prací mám pocit, že jsem otevřel nabídku z roku 2005. Klasické webové stránky. Bez nápadu. Jen design, craft, ale nikterak kreativní. Kategorii dominují práce, které znám z Cannes Lions. Hate Couture pro Diesel je srdcovka. Jednoduchý nápad, který mi přijde dost podobný jako ve čtyři roky staré kampani na Under Armour, kde se pracovalo s hejty v principu podobně. Ale od nikoho jsem tohle přirovnání neslyšel. Všichni (včetně mě) tuhle kampaň baštěj. Každý by si přál takovou kampaň udělat. Kejska maká, prostě to milujete. Další „kánskou“ věcí je ThisAbles od Ikea a Side:Biz rovněž pro Diesel. Celkově si v této kategorii ale přijdu dost krutý. Na shortlist jsem poslal asi jen pět prací z 60. Spoléhám se na dobrosrdečnost ostatních porotců. Anebo to holt bude sekec mazec.
Ohodnoceno 95 %. Už jen poslední kategorie Innovation, v níž na mě čeká 23 prací. S inovacemi to je těžké. Člověk zde rovněž má přehnaná očekávání a pak se většinou setkává s aplikací existující technologie.
Hotovo. Tímto je za mě dohlasováno. Zabralo mi to nějakých 15 až 16 hodin čistého času. Ale nelituji toho. Je to zajímavější než sledovat už hotové výsledky z jiných soutěží. Tady vás to vtáhne do děje. Se sledováním každého kusu musíte přemýšlet a posuzovat. Vím, že někdo jako já se s tím patlal od zrodu myšlenky až po nahrání kejsky a zaplacení poplatku. Proto jsem nechtěl nikoho ošidit.
Přijde mi, že řemeslně je na tom reklama dobře. Nejvíce je nutné zabrat v samotných myšlenkách, které kolikrát působí zbytečně nafoukle. Celý obor by potřeboval být více rock’n’roll, jak podotkl jeden můj kolega. Já s tím naprosto souhlasím. Příliš se soustředíme na záchranu světa a jsme smrtelně vážní. Což je naprosto v pořádku. Ale tahle mise se mi občas tluče s očividnou touhou po získání kreativní ceny.
Poznatky o case filmech
Poznatek číslo jedna: všechny kejsky na téma rakovina prsu začínají stejně, všechny kejsky na téma blood donation začínají stejně a tak dál.
Poznatek číslo dvě: pravidlo v Cannes na maximálně dvouminutové kejsky je skvělé. Zde si bohužel někdo myslí, že čím víc do toho nacpe, tím líp. Ala porotce má před sebou několik set prací ke zhlédnutí a několik set krát minuta navíc je najednou několik hodin vysedávání u kompu. Upoutat pozornost porotce je zkrátka těžší než zaujmout teenagera na Facebooku. Dejte všechno do prvních deseti vteřin. Získejte pozornost. A pak začněte vyprávět svůj příběh. Po několika desítkách kejsek začínám být trochu háklivý na „spolupracovali jsme s influencery“. Zbytečná snaha o fakt, že kampaň získala pozornost. Je to jako byste řekli „zaplatili jsme si PPC kampaň“.
Poznatek číslo tři: nedělejte kejsky pro porotce, nepromlouvejte k nim napřímo, nesnažte se je pobavit. Nepobaví je to. Pokud by se vaše práce měla dostat dál a bude budit diskusi, veškerý humor mimo koncept ubírá na pravděpodobnosti uspět.
A poslední ponaučení: prosím, už nepoužívejte jako hudbu tklivé melodie vybrnkávané na piano.
Portorož, slunce, úsměvy a živé hodnocení
Střih. Ocitáme se v Portoroži. Mám to tu nesmírně rád. Jsem tu poněkolikáté. Je polovina října, prosluněné městečko žije poklidným životem. Šoupnou vás do pětihvězdičkového hotelu, jsou moc milí a po snídani za sebou zavíráme dveře. Slunce přenecháváme normálním lidem. My se jdeme opět dívat na případové filmy.
Ze samotného porotcování tolik poznámek nemám. Vše je obestřeno velkou mírou utajení. Hned na začátku musíme podepsat papír, že z místnosti nevyneseme žádnou informaci. Telefony ukládáte na stůl v rohu místnosti. Obojí chápu a respektuji. Soutěž by ráda nalákala co nejvíc shortlistovaných agentur do Portorože na festival. Ale jedna esemeska od porotce může znamenat menší účast na ceremoniálu. A odklizení telefonu do bezpečné vzdálenosti je rovněž správná věc. Teď se prostě budeme věnovat především přihláškám. Instagram počká.
Naší porotě předsedá Tiffany Rolfe z R/GA New York. Zbytek poroty působí rovněž zkušeně a jde o mezinárodní směs z Ruska, Maďarska, Polska, Německa, Bulharska, Rumunska, Turecka a Slovenska. Dobře namíchaná porota zkušených lidí. Navíc přítomnost různých zemí je výhodou pro případné vysvětlení lokálních insightů. První den poctivě procházíme shortlisty. Z přihlášek jich tam skončilo skoro 40 procent, což bylo hodně a tradicí bývá být zhruba na 20 procentech. Není to matematikou, jde o nastavení konzistentní přísnosti či prestiže soutěže. Navíc soutěž nemá bronz, takže shortlist opravdu berte jako úspěch, protože po něm už přichází jen stříbro. Několikrát se přesouvaly práce z kategorie do kategorie. Tohle je také velice fér krok, než přihlašovatele jen tak odstřelit. Po celém dni je tedy hotovo. I tak se ale k shortlistům ještě jednou vracíme druhý den ráno a opravdu pečlivě je znovu procházíme. Dokonce došlo ještě na lehké zmenšení nominovaných prací.
Je tu druhý den hodnocení a jde se na udělování cen. Bronz opravdu chybí. Nemyslím tím, že by se mělo rozdávat víc cen. Ale přítomní porotci už mají za sebou několik účastí v porotách a mají už v hlavách představu, jaká práce si zaslouží shortlist, bronz, stříbro. A dle mého se nestalo to, že některé stříbro by nahradilo bronz a ani se v reálném světě nestane to, že se v credentials budete chlubit se shortlistem z Portorože. Zavézt bronz ale určitě není jen tak. Protože v očích všech škarohlídů by to znamenalo jediné - zoufalý krok nalákat víc přihlášek. Ve finále to je prostě ostrá soutěž. A pokud jste si z ní odvezli cenu, tak jste svou prací trefili převážný vkus porotců. Gratuluji.
Nad shortlisty se hlasovalo normálně rukama. Na hlasování o cenách dostanete svůj tablet a hodnotíte anonymně. Eliminuje se tak faktor vzájemného ovlivňování. Teď v tom je každý sám za sebe. Ale nebojte, diskuse pak vždy proběhne. A to důkladně. A po diskusích se díváme znovu na celkové ocenění v každé kategorii. Hodnocení je opravdu důsledné a zodpovědné.
Pojďme tedy na jednotlivé kategorie. Ve filmu skórují na zlatých pozicích už výše zmíněné věci - Heineken a Audi. Stříbro si odnáší série filmů pro Lidl. Hodnotí se především kvalita filmů, jejich výpravnost, storytelling a nejvíce fakt, že pro retail udělali takovou podívanou. Zbylá tři stříbra putují do pražského VMLY&R a práci Gestapo pro Post Bellum, polská epická podívaná pro údajně malého klienta G2A a emotivní spot promující mobilní tarif pro matky od srbských Leo Burnett. Žádná z prací nedosáhla na Grand Prix. Porota může neudělit Grand Prix ve dvou kategoriích naší sekce What.
Kategorie Print si ale svou Grand Prix našla. Je to poslední vydání polského lechtivého časopisu Twój Weekend. Magazín už několik let nevychází, ale celé Polsko si ho pamatuje. Prý to byla taková laciná lokální mutace Playboye. Agentura na něj koupila práva a vydala jeho oficiální poslední číslo. Místo fyzických předností v něm ale vážené ženy poukazovaly na správnou sexuální výchovu, genderový stereotyp, rovná práva a feminismus. Poslední číslo mělo velký úspěch. Ano, tak by měla vypadat Grand Prix v kategorii Print. Zlato si odnáší poctivý kus klasické printařiny, série vizuálů na oblečení Land Rover. Stříbro pak má pražský Havas a turecká práce pro Jeep.
Coca-Cola a rumunský Mccann vytvořili poloplnou láhev Coca-Coly. Kampaň vychází z faktu, že Rumunsko je plné pesimismu a média chrlí negativní zprávy. Proto tedy tato poloplná, respektive poloprázdná nádoba. Tento pohled na věc mi nepřijde revoluční. Vytváření pozitivních zpráv ve společnosti tu kdysi zkoušela i Kofola. Osobně v tom nevidím nic objevného. Ale všichni kampaň milovali, také proto získala Grand Prix v Outdooru.
Kategorii Audio vezměme pro změnu odspodu. Stříbro si odnáší budapešťská DDB za zvuk oceánu, který vytvořili z plastových pytlů. Dobře udělané. Opravdu máte pocit, že slyšíte moře. Ale je to plast, protože dnes je těžké oddělit plast od vody. Zlato si odnáší pražský McCann za výše zmíněnou práci pro Sprite. Grand Prix jde do Turecka, kde mobilní operátor Turkcell vyměnil nahrávky v záznamnících za hlášení o pohřešovaných osobách. Kampaň nese výstižný název Unreachables.
Grand Prix v kategorii Digital & Mobile si odnáší už opěvovaná kampaň milánského Publicisu Hate Couture pro Diesel. Zlata v kategorii se mnou úplně nerezonovaly. V obou případech jsem měl nějaký drobný moment pochybnosti. Huawei přináší v Polsku aplikaci, která je určena pro slepce. Rozezná emoce osoby před vámi a přenese je do zvukového jinglu. Druhým zlatem je aplikace Storytime pro matky pracující v zahraničí, aby mohly svým dětem číst pohádky. Aplikace jejich obličej doplňuje o různé ilustrace, které se chytají na mimiku či dotváří atmosféru. Dále je v kategorii ještě šest stříber. Festivaloví geekové si mohou dohledat jejich detaily.
V kategorii Design zazářila ukázková práce s popkulturou. Diesel připravil novou kolekci tam, kde je velký zájem. A protože chtěl netradiční spojení, dal se dohromady s Mustafou. Ten provozuje jeden z nejpopulárnějších stánků s kebabem v Berlíně, u kterého si vždy postojíte pěknou frontu. Novou kolekci inspirovanou kebabem a Mustafou navíc rozprodal právě v tomto stánku. Tleskám a zvedám ruku pro zlato v kategorii Design. Grand Prix v kategorii Design i Innovation si odnesla izraelská kampaň Thisables pro řetězec Ikea. Jistě znáte z Cannes Lions. Zbytek kategorie Design byl slabý. Obecně padal názor, že inovací by měla být práce, která má potenciál replikace či většího využití v praxi.
No a na závěr se rozdávaly ceny v hojně obsazené kategorii Craft. Zde žádná Grand Prix udělena nebyla a já se vzhledem k množství cen pozastavím u zlatých kovů. Nejlepší režii má už zmíněný Crate Club, zlato za fotografii si odnáší fotograf Gwenn Dubourthoumieu, jehož snímky použil pražský Havas pro vizuály Amnesty International. Dokonce dvě zlata má slovenský Oliver za fashion film pro značku Miklosko. Hodně dobře natočený příběh, v němž se otec vyrovnává se zálibou svého syna v dámských šatech. A ještě jedno zlato za režii míří do Varšavy a klienta G2A. Téměř hollywoodský biják plný vydařené postprodukce.
Na úplný závěr se poměrně dlouho vybírala nejlepší práce naší sekce What. Na stole bylo poslední vydání časopisu Twój Weekend, Thisables a Hate Couture. Bylo to nejednoznačné, všechno to jsou skvělé práce. A když už to bylo opravdu dlouhé, zkusili jsme tajné hlasování na papírkách. Zde byl výsledek najednou úplně jasný. Hate Couture. Mě osobně je práce strašně blízká, má můj osobní vkus kreativy. Respekt.
Následujících pár odstavců sepsal rumunský kreativec Mihai Costache, člen poroty sekce Why, která zasedala ve vedlejší místnosti.
K názvu soutěžní sekce kategorií Why: co se nejprve zdálo jako divný způsob, jak pokřtít část soutěže, se ukázalo přesným pohledem dnešní stav reklamního odvětví v regionu. Porota této části se v každé soutěžní práci snažila najít jednoduchost, záměr, kreativitu. Osvěžující bylo nechat stranou výsledky (které jsou většinou v kejskách přepálené) a zaměřit se čistě na myšlenku a strategii za ní.
V posuzování šlo hlavně o hledání, nacházení a porozumění kulturnímu kontextu. Debatovat o něm bylo vždy obohacující, ostatně prezentace lokálního ducha je to, co dělá festival nejlíp. Koneckonců je skvělé umět překlopit lokální zjištění do univerzálního vyjádření kreativity. Proto jsou mé oblíbené kousky z festivalu, nepřekvapivě, postavené na silném lokálním insightu.
Proces hodnocení je u konce. Dva intenzivní dny v zasedačce jsou za námi. Připíjíme a těšíme se na festival. Já osobně na něm strávil jen půl dne a viděl několik přednášek.
Proto své slovo předávám kolegovi z poroty Michalu Belejovi, který vám představí samotný festival od jeho oficiálního začátku do konce.
Moje prvé zamestnanie bolo na marketingovom oddelení v poisťovni. Písal sa rok 2009, finančná kríza bola v plnom prúde a náklady sa sekali, kde sa len dalo. Najväčšiu ujmu si odniesli práve marketingové rozpočty a všetci na oddelení spomínali s dávkou sentimentu na zlaté časy pred krízou. Práve finančná kríza predstavuje definujúci moment pre reklamu a marketing, ktorou sa začala transformácia brandže a tá trvá dodnes.
Tohtoročný Golden Drum sa niesol v duchu Creativity 4 Change a už pri samotnom hodnotení prác sa riešilo, ako vyzerá budúcnosť reklamy. Často dostali červenú práce, ktoré pôsobili ako samoúčelná festivalová kreativita bez hlbšieho kontextu. Tento rok 78 % kampaní, ktoré získali Grand Prix, bolo v duchu goodvertisingu a hodnotového marketingu. Zvyšné boli ocenenia pre fínsky obchod Alepa, ktorý nerobil klasickú reklamu, ale prepojil svoju logistiku s technológiami a sociálnymi sieťami. Práve tu som cítil silný odkaz pre reklamnú brandžu - robte veci, ktoré dávajú zmysel.
V podobnom duchu sa niesli aj prednášky a diskusie o kreativite so silným prepojením na biznis a spoločenské dianie. Pamätníci spomínajú na Golden Drum pred krízou ako na obrovskú dekadentnú párty, na ktorej sa týždeň žúrovalo. Momentálne sa festival skrátil na dva dni a ide z neho feeling biznis konferencie v komornom duchu. Aj náš slovenský festival kreativity Zlatý klinec pôsobí masívnejšie, pretože záverečný ceremoniál má asi tisíc hostí, ktorý sa na záver zvrhne na veľkú párty.
Golden Drum bol obohacujúci, čo sa týka spektra kreatívcov, s ktorými som sa mohol stretnúť. Festival sa snaží vyzdvihnúť špecifiká kreativity z regiónu a práve lokálne zaujímavosti pomáhajú sieti McCann vyhrávať na medzinárodných festivaloch.
Jana Savić Rastovac, výkonná kreatívna riaditeľka srbského McCannu, predstavila case movies kampaní, ktoré komunikujú lokálne insighty v globálnom kontexte. V rámci trendov sa všetci orientujú na rasizmus, homofóbiu alebo sexizmus, McCann sa však dokáže odlíšiť špecifickými lokálnymi insightmi. Napríklad, kampaň I (Dis)own My Child nehovorila len o homofóbii v Srbsku, ale insight bol založený na špecifickej rubrike v novinách, cez ktorú rodičia verejne vydedia svoje teplé deti. Práve tieto lokálne zaujímavosti v spojení s veľkou témou odlišujú práce McCannu od ostatných a aj vďaka tomu táto kampaň získala cenu The Best of Good.
Ďalšou zaujímavou prednáškou bol talk od Amy Rodgers z reklamného výskumného centra WARC. Táto inštitúcia zostavuje rebríčky najkreatívnejších a najefektívnejších kampaní a skúma spoločné menovatele pre úspech. Aj keď pre niekoho to môže vyznieť bifľošsky, pre mňa bola táto prednáška inšpiratívna, pretože často sa v reklamných agentúrach riadime pocitmi a nadšením z trendov. Už som si viackrát vypočul, že televízia je mŕtva a influenceri nefungujú. Amy na dátach ukázala, že v rámci efektívnych kampaní je televízia ako médium na prvom mieste a influenceri sa ukazujú ako vysoko efektívny kanál. Rovnako poukázala na rastúci význam PR v rámci kampaní. Kľúč úspechu zohráva v mixe médií a dôležité pre kampaň je, aby jednotne fungovala v televízii, online a dokázala generovať PR.
Na jej prednášku nadviazal aj PR expert Krešimir Macan z Chorvátska, ktorý na svojom workshope hovoril o integrácii PR agentúr do kreatívnych agentúr. Tu si všímam trend, že budúcnosťou nie je špecializácia agentúr na ATL, digitálne alebo PR, ale aby agentúry prežili, musia vedieť pracovať so širokým spektrom médií, aby dokázali vedieť pracovať s kampaňou na rôznych platformách.
Highlightom prvého dňa bol slovinský filozof Slavoj Žižek so svojím provokatívnym monológom. Aj keď pôsobí dojmom poloblázna a má veľmi špecifický prejav, dokázal zaujať, šokovať a zabaviť publikum. Bol až politicky nekorektný a povedal o súčasnom trende spoločenskej zodpovednosti, že je to stále kapitalizmus, ktorý u zákazníka eliminuje výčitky svedomia. Je to proste konzum s pocitom spoločenskej angažovanosti. Slavoj asi nemá vysokú mienku o ľuďoch z reklamy, povedal však, že nie sme až takí zlí ľudia ako politici. Ľudia v sále sa na tom zasmiali, takže asi sme vo všeobecnosti brandža s vysokou mierou sebareflexie.
Druhá osobnosť, ktorú účastníci festivalu postovali vo veľkom na sociálne siete, bola Lady Bunny. Drag queen z New Yorku a kamarátka RuPaula prvú noc vystúpila ako dídžejka v Piranu a na druhý deň sa zúčastnila na diskusii o LGBT reklamách a takzvanom rainbow-washingu, čím sa definuje zneužívanie témy LGBT na účely reklamy. Na adresu svadby Siri a Alexy povedala, že rozmýšľa, či je LGBT komunita taká otvorená a inkluzívna, že bude zastrešovať aj svadby telefónov. Pre mňa bola Lady Bunny asi najvýraznejšou osobnosťou festivalu, a to nielen kvôli obrovskej parochni na hlave. Mala nadhľad, humor a dokázala dať spätnú väzbu na práce, ktoré často zahŕňajú tému LGBT kvôli kreatívnym oceneniam.
Ďalšou inšpiratívnou osobnosťou na festivale bola pre mňa Tiffany Rolfe, prezidentka poroty What a viceprezidentka americkej agentúry R/GA. Tiffany vo svojej prednáške rozprávala o posune od „big idea“ po „connected idea“, keď značka nevedie jednostranný monológ k zákazníkom, ale spája sa s nimi. Case movies od R/GA ukazovali jednoduché nápady, miera exekúcie v jednotlivých kanáloch však bola vyšperkovaná do dokonalosti. Napríklad, na uvedenie nového modelu Samsung Galaxy Note9 vytvorili postavičku Galaxy Skin pre hru Fortnite, ktorá sa odomkla iba pre vlastníkov nového telefónu. S využitím sociálnych sietí a gamerskej komunity vytvorili ošiaľ a takto pre Samsung Galaxy otvorili nové obchodné príležitosti. Tiffany sa aj pri hodnotení prác ukázala ako pragmatický človek s citom pre biznis a práce agentúry R/GA demonštrujú, ako jedna idea dokáže fungovať na viacerých platformách.
Najzvláštnejším momentom v rámci festivalu bola diskusia s názvom Let’s Cut the Bullshit. Diskusiu viedla veľmi konfliktná moderátorka z poľského časopisu Press, ktorá hneď na začiatku dala najavo svoj odpor voči ľuďom z reklamy a provokovala Erica Schoefflera z nemeckého Havasu otázkami týkajúcimi sa pro bono prác, ktoré podľa nej robia kreatívci iba kvôli oceneniam. Olej do ohňa prilial Andjelko Trpkovic zo srbského Publicisu, ktorý vyhlásil, že pro bono práce by mali byť podpísané agentúrami a nie neziskovými organizáciami, z čoho nakoniec vznikla hádka, do ktorej sa zapájali aj ľudia z publika. V každom prípade veľmi zaujímavá otázka, ktorá ostala nezodpovedaná.
Čo sa týka samotných ocenení, ceremoniál sa niesol v trochu old school oficiálnom duchu a moderátorka pôsobila na mňa dojmom Saskie Burešovej. Aj keď ceny sa odovzdávali svižne, porota Why bola štedrejšia so zlatými kovmi ako my v sekcii What, čím sa ceremoniál značne predĺžil.
Na záver festivalu ožila pláž Coca-Coly, kde sa konala after párty. Ja som sa snažil krotiť, pretože ráno som cestoval domov. Párty však bola celkom akčná kvôli veľkej skupinke študentov z Rakúska, ktorí využili študentskú zľavu. Pre mňa osobne bol festival zážitkom a zaujímavou skúsenosťou hlavne kvôli konfrontácii s kreatívcami z iných krajín. Najväčšou inšpiráciou boli Rumuni, ktorí majú v sebe temperament východu a zároveň sofistikovaný prístup k tvorbe reklamy, ich reklamy pre mňa boli highlightom celého festivalu.
Samotný festival, je vidieť, sa musí transformovať, ako sa momentálne transformuje reklama. Ak však váhate, či ďalší rok ísť, jednoznačne to odporúčam kvôli biznis relevancii, ktorú ponúka konferencia. A vezmite aj klientov, aby ušli zo svojej korporátnej bubliny.
Sepsal David Suda, creative director, WMC Grey, Prague, přispěli Michal Belej, associate creative director, Istropolitana Ogilvy, Bratislava a Mihai Costache, group creative director, MullenLove, Romania