Digitálního nomáda na piedestalu střídá analogový cestovatel

Před pár lety se objevila postava digitálního nomáda. Média vykreslovala svobodomyslného člověka, co si sbalí to nejnutnější a odjede na několik měsíců pracovat třeba na některý z exotických ostrovů. Pro svou práci potřebuje pouze laptop a internetové připojení, proč si tedy neudělat kancelář na pláži. Dnes ale sledujeme trend docela opačný: namísto digitálních nomádů začínáme obdivně sledovat počínání analogových cestovatelů a lidí procházejících digitálním detoxem.

Vztah společnosti k online připojení se poměrně zásadně proměňuje. Není to dlouho, co většina netrpělivě očekávala, až budou konečně i opozdilci online, aby se s nimi dalo komunikovat třeba přes e-mail. Teď bývá naopak neustálé připojení vykreslované jako nezdravé a vycházejí návody, jak se od něho emancipovat. Nástup éry neustálého připojení navíc uspíšila pandemie, která udělala digitální nomády z mnoha z nás, byť nomády pohybující se pouze mezi pokojem a kuchyní. Pobývání offline se tak stalo výsadou. „Hrozně si užívám, když jdu ven s dětmi nebo manželkou na večeři a neberu si telefon,“ vyprávěl mně nedávno jeden známý. Dodal přitom důležité ale: dovolit si to podle svých slov může méně často, než by chtěl.

Potřebu odpojení už vycítil i průmysl nabízející odpočinek, zábavu, seberozvoj. Zrodil se turismus, jehož hlavní devizou je digitální detox, píšou ve svém článku sociologové Urs Stäheli a Luise Stoltenberg působící na univerzitě v Hamburku. Všímají si vzniku resortů bez wifi, digitálně-detoxikačních táborů pro dospělé či blogů propagující cestování bez počítače a telefonu.

Offline turismus podle nich reaguje na stále silnější spojení cestování a sociálních sítí. Cestování dlouho platilo za něco krásně zbytečného, neproduktivního, to se ale s Instagramem mění. Člověk kvůli němu už necestuje pouze pro potěšení, ale aby fotil, natáčel, a hlavně to všechno nahrával. I na cestách tak musí být produktivní, což činí exotické pobyty „neautentickými“, tvrdí propagátoři offline cestování.

„Autenticitu“ v pojetí offline zvěstovatelů přitom nenavazuje samotné odpojení od médií, ukazují sociologové, ale znovuobjevení analogových médií. Právě používání bedekrů, papírových map a ručně psaných zápisků má navodit a zdůraznit skutečný offline zážitek. Vzniká dualita digitální a analogového, kdy analog získává svůj smysl právě tím, že není digitální. „Je fantazií digitální mediální kultury, která se snaží představit si svůj vnějšek,“ píšou sociologové. Nezkažený svět analogu je tak paradoxně vykreslovaný skrze digitální jazyk: slibuje propojení s lidmi či absenci FOMO.

Zaujalo mě přitom, že analogoví cestované píšou podobné – a z podstaty online – blogy, kde sdílí své tipy digitální nomádi. To ukazuje, že odpojení mnohdy nemá smysl samo o sobě. Naopak slouží podobnému účelu jako digitální nomádství. Slibuje načerpání inspirace a vystoupení z nudné každodennosti, což se má ale nakonec stejně přetavit v produktivitu.

Offline pobývání je super. Až ale budou v následujících letech vycházet rozhovory s lidmi, kteří vyhořeli a našli nový smysl díky psaní do papírového bločku, stojí za to být ostražitý, jestli podobně jako digitální nomádi nepropagují hlavně sebe samé a svět práce, který nemá hranice. Právě ohraničení a snížení množství práce totiž ve skutečnosti dovolí tolik vítanou volbu, jestli si brát na večeři telefon.