Dívá se na nás celý svět

Co o nás vypovídá představa, podle níž jsme pod mediálním drobnohledem

Ze všech médií mi nejpozoruhodnější feed nabízí hlavní stránka Seznamu. Dostanu se díky ní k obsahu, který by mi jinak unikal – a ještě mi umožní zaspekulovat si nad současnou českou duší.

Existuje víc důvodů, proč bych se té podivné směsce Streamu, Sportu, Novinek nebo bulvárnímu Super.cz spíš vyhnul. Rozčilovaly by mě clickbaitové titulky, jiné stránky bych se trochu styděl sledovat. Když už je ale takový obsah na homepage tuzemského internetu hezky pohromadě, ukažte, rád se podívám!

Rozjímat při tom o národní kultuře je nevyhnutelné díky figuře, která se objevuje napříč Seznamem. Mám na mysli články, které rozebírají, jak nás vidí svět. Na Streamu se dozvím, co říkají cizinci na kyselo. Na Sportu shrnují, jak pochvalně o české jedenáctce psal britský tisk a nějaký krajan-chirurg určitě zvládl transplantaci, které podle Novinek tleská lékařská špička.

Pocit, že se na nás dívá svět, je díky médiím poměrně obvyklý. Příkladem může být poznatek antropologů, kteří si všimli, jak se právě na něj upínají lidé při válečných konfliktech. Když se v Sarajevu začne střílet, kamery světových médií se stanou očitým svědkem, ochranným hájemstvím. Objektiv působí jako rodič, který má moc roztrhnout od sebe znesvářené strany. Je to někdo, komu můžeme žalovat, schovat se u něj, trochu se před ním předvádět a pozorovat, jak bude reagovat. (Nakolik jsou tyto představy iluzorní, nyní nechme stranou.)

K civícímu světu se dá přistupovat různě – a vypovídá to mnohé o naší situaci. Mám pocit, že v Česku se u těchto zpráv ukazuje především dobře známé „dohánění“. Vedle porevolučního stíhání ekonomiky Západu jej dobíháme i dalšími způsoby. Upínáme se k němu, snažíme se jej zaujmout. Co říkáš na to kyselo? Co ty naše zlatý ručičky? A tak dále a tak podobně.

Vedle prostého dobíhání existuje ještě jedna podobná pozice. V ní také sledujeme, jak se o nás kde mluví – už ale nejde o odosobněný svět, kameru bez kameramana. Všímáme si konkrétních sledující. Co říkají za oceánem na teplického George Floyda a co soudí Brusel o Zemanových výrocích o transgender lidech? (U takové zprávy zpravidla přichází i soud, který odpovídá třeba „co je nám po progresivních žvástech Spojených států nebo Belgičanů na naši politiku? Amerika není co bývala a v Beneluxu si teď už zamykají dveře“.)

Tyto dvě pozice – vzhlížení a malé vzpoury – jsou sice protikladné, není ale problém mezi nimi oscilovat tam a zpátky.

Obrázek Čechů, který tímto popisem kreslím, vypovídá ještě o jedné věci: o mém postoji. Ten se dobře ukazuje, protože nevycházím z poctivé obsahové analýzy, ale pouhého subjektivního pročítání. 

V tomto pohledu se dívám na svoje krajany asi tak empaticky jako video Přemluv bábu: jsou v něm tak trochu nesvéprávnými tupci. Přitom je možná i odlišná perspektiva.

Kdo upřeně hledí na to, co o něm soudí svět, ten možná jen neustrnul a snaží se ze všech sil porozumět tekuté době. Nemá třeba jazykové schopnosti, ale navzdory tomu nezanevírá na celoplanetární dění. A stejně tak je to u pozice, která hledí podezíravě na „nezúčastněnou“ kameru. Základem je přece prokouknutí toho, že univerzální pohled neexistuje: vždy za ním stojí konkrétní člověk. Takové čtení médií může ústit v progresivní i fašizující názory, předem to určené není.

Oscilovat mezi více póly tak mohou nejen samotné zprávy. Mění se i náhled na čtenáře – záleží na jednotlivém článku a na tom, jak láskyplný a optimistický pohled v tu chvíli mám. 

Vybíráme z internetu

V roce 2017 se stala do té doby nevídaná věc: vyšla povídka Cat Person, která se stala virální. Tento týden o ní vyšla neméně pozoruhodná esej, jejíž autorka měla vždy podezření, že povídka vypráví o jejím životě. Pocit to byl oprávněný.

*

Snad jsme udělali z digitálního dohledu až příliš velkého strašáka, což nám vpravdě nepomohlo při pandemii, píše jeden z nejvlivnějších vykladačů současného světa a technologií Benjamin Bratton. Úryvek z jeho nové knihy vyšel na portálu Literary Hub.

*

Překladový článek s přesně opačným vyzněním publikoval Voxpot. Ruská novinářka Iva Coj v něm popisuje, jak technologie na rozpoznávání tváře mění represi ruské vlády. Západní společnosti na tom pochopitelně vydělávají. 

*

Karel Veselý napsal na Aktuálně o nové desce Tylera, the Creatora. Článek je to poměrně stručný, ale o něj až tak nejde, já chci akorát připomenout, že album jednoho z nejlepších současných rapperů je venku!  

*

Hanif Abdurraqib připravil podcastovou sérii 1980 o veledůležitém roce pro hudbu. Jeho příběhy o zlomových albech, umělkyních a umělcích dávkují společenský kontext nebo historii interpretů do nádherných narativních bonbonků. Začít můžete dílem o Stevie Wonderovi

*

Milena Bartlová popravila happeningové „obsazení“ Veletržního paláce.

Ze strany umělců a umělkyň je nyní projevovaný nacionalismus tím, čím je už dvě století – totiž průhlednou snahou zbavit se konkurence, která by mohla přesahovat domácí měřítka.

*

Atletka Sha’Carri Richardson se nepodívá na olympiádu kvůli pozitivnímu testu na marihuanu. Komplexní shrnutí v jednom titulku přináší The Onion.

*

Velmi jsem si užil jízlivou videorecenzi programu Sibelius. Poukazování na prohřešky proti všem zásadám designu ústí v nefalšované šílenství.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast