Dlouhá cesta k rozhlasu mluveného slova

Milan Šmíd. Foto: archiv autora

V pondělí 2. listopadu začne Český rozhlas psát další kapitolu své historie - jeho zpravodajská a publicistická stanice Český rozhlas Plus, která kromě středních vln dosud hostovala na frekvencích VKV jen v Praze, na stanici Regina a na internetu, se stane čtvrtým celostátním programem vedle Radiožurnálu, Dvojky a Vltavy. K tomu, aby vznikla také v Česku celostátní stanice mluveného slova, vedla dlouhá cesta, na které se vyskytlo mnoho překážek.

Tou hlavní bylo silné postavení soukromého rozhlasového vysílání, které vzniklo v prvních letech po roce 1989. Soukromý sektor vysílání měl v té době velkou podporu nejen veřejnosti, ale také polistopadových vítězných politických stran. Projevilo se to v legislativě, která po revoluci utvářela základní rámec takzvaného duálního systému vysílání, v němž vedle sebe koexistují veřejnoprávní a soukromí vysílatelé.

Právní východiska

Základní obrysy tohoto rámce se pokusil narýsovat federální zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání číslo 468/1991 z října roku 1991. Při jeho tvorbě se vycházelo z toho, že příchod soukromého vysílání na mediální scénu je přínosem, neboť obohacuje programovou nabídku. Zároveň se vědělo, že pro to, aby z této výhody mohl profitovat divák a posluchač, je třeba udržovat jistou rovnováhu mezi veřejným a soukromým sektorem vysílání. Veřejný sektor by neměl být natolik silný, aby bránil vzniku a existenci sektoru soukromého, a na druhé straně, soukromý sektor by neměl posílit natolik, aby u diváků zlikvidoval nebo odsunul do bezvýznamnosti sektor veřejný.

Federální zákon 468/1991 byl k Československému rozhlasu ještě velkorysý – vyhradil mu na tehdy používaných vlnových pásmech (DV, SV, VKV) šest celostátních programů. Devátý paragraf zákona to definoval takto: „Všem provozovatelům ze zákona se vyhrazují přenosové cesty (část kmitočtového spektra) a síť vysílačů umožňující pokrytí území České a Slovenské Federativní Republiky celkem šesti vysílacími okruhy rozhlasového vysílání, z toho třemi v pásmech VKV (velmi krátkých vln).“

Pravicová koalice, která se ujala v České republice vlády po volbách v červnu 1992, však před rozdělením Československa usoudila, že instituce Českého rozhlasu a České televize jsou na trhu natolik silné a zavedené, že by mohly být překážkou rozvinutí plnohodnotné komerční konkurence. Proto novelou z prosince 1992 do vysílacího zákona prosadila zásadní změny. Zákon 36/1992 rozhodl, že České televizi bude stačit jeden celostátní program (ten druhý jí byl propůjčen dočasně, naštěstí po raketovém startu Novy ho ČT v roce 1995 dostala do trvalého užívání), a že Českému rozhlasu se místo předchozích šesti celostátních programů vyhradily celostátní kmitočty pro „jeden vysílací okruh v pásmu středních vln a dva vysílací okruhy v pásmu velmi krátkých vln.“

Český rozhlas vstupoval v roce 1993 do samostatné existence českého státu se třemi celostátními programy, z nichž na VKV se dostala jen vlajková loď Radiožurnál jako dědic federální stanice Československo a kulturní stanice Vltava, zatímco Praha musela zůstat na středních vlnách. Naštěstí právě v této době probíhal přechod vysílání na velmi krátkých vlnách z východní normy OIRT do nového pásma CCIR, takže postupně se na VKV dostala nejen stanice Praha, ale i regionální krajské stanice. Tento stav, kdy se Český rozhlas rozšířil ze dvou na tři celoplošné sítě VKV, zákon však posvětil až novelou přijatou v dubnu 2002 po takzvané televizní krizi.

Spolupráce se Svobodnou Evropou a BBC

Střední vlny se naopak staly hlavním vysílacím kanálem pro nový okruh ČRo 6/Rádio Svobodná Evropa, který začal vysílat v listopadu 1996. Projekt ČRo 6 vznikl poté, co RFE zastavila své vysílání pro střední a východní Evropu, a řediteli Pecháčkovi se podařilo vyjednat omezené financování pro českou RFE v projektu, v němž se spojilo vysílání Českého rozhlasu se Svobodnou Evropou a českým vysíláním BBC, Hlasu Ameriky a Deutsche Welle. Deutsche Welle a BBC později tuto stanici opustily, naopak přibyly vstupy zahraničního vysílání ČRo 7. Tento model pokračoval až do roku 2002, kdy česká RFE již nedostala další peníze. Od té doby provozoval stanici s názvem Český rozhlas 6 výhradně Český rozhlas.

Podle názoru některých pozorovatelů Český rozhlas si existencí této stanice vytvářel alibi a obranu proti kritikům, kteří mu vyčítali, že ve veřejné rozhlasové službě chybí zpravodajsko-publicistický formát mluveného slova odlišný od Radiožurnálu. Pro takový formát stanice však Český rozhlas nebyl ochoten Radiožurnál obětovat. Zvláště v době, kdy byl ještě nejposlouchanější stanicí. A tak raději pokračoval v provozu „Šestky“, jejíž poslechovost byla na středních vlnách marginální, zvláště poté, co v rámci šetření musela v roce 2004 opustit samostatnou frekvenci a přešla na odpolední vysílání sdílené se stanicí Praha.

Jak by měla vypadat stanice mluveného slova, českému publiku názorně předvedla BBC, která na podzim 1999 svůj český servis přestěhovala do Prahy a od září 2000 ho rozšířila o původní českou publicistiku. Rozhlasová stanice BBC zde vysílala na síti sedmi frekvencí, kterou systematicky rozšiřovala od roku 1990, kdy získala oprávnění vysílat v Česku nejprve vládním rozhodnutím a později licencí Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Tato licence předpokládala, že ze 24 hodin vysílání bude až šest hodin tvořit program v českém jazyce, zbytek mohla být retranslace anglicky mluvícího programu World Service. Tehdejší ředitel české BBC uvedených šest hodin rozdělil tak, aby se trefil do posluchačských návyků, například rozšířil ranní vysílání ze 60 na 90 minut.

V konkurenci s BBC to „Šestka“ Českého rozhlasu prohrávala, přinejmenším v tom, že BBC si získala prestiž ve světě médií a politiky, což se projevilo v citovanosti a odkazech na její pořady. BBC se navíc podařilo rozšířit licenci až na dvanáct vysílačů. Jenomže také BBC ve své mateřské organizaci začala šetřit, což se projevilo tím, že v roce 2005 se v Londýně zrušila řada zahraničních vysílání, mezi nimi i česká redakce.

Londýn měl zájem na tom, aby držitel licence BBC Radiocom mohl pokračovat ve vysílání, tentokráte výhradně v anglickém jazyce, a požádal o vypuštění svého českého servisu z licenčních podmínek. Rada pro vysílání však žádosti nevyhověla, licenční podmínka vysílání v češtině se ukázala být nepřekonatelnou překážkou s odkazem na to, že frekvence jako národní bohatství by měly sloužit českým občanům.

Ještě do konce února 2006 vysílala BBC kromě angličtiny alespoň krátké české zpravodajské bulletiny, což však skončilo rozpuštěním české redakce v Praze k 1. březnu, pak už se zde ozývala jen angličtina. Hrozbu odnětí licence pro porušení licenčních podmínek BBC nakonec odvrátila dohodou s Českým rozhlasem, který projevil ochotu a zájem do vysílání BBC přispívat nedávno vzniklým digitálním programem Rádio Česko. Tuto dohodu rada pro vysílání v září 2006 – při snaze zachovat vysílání BBC v Česku – ještě schválila.

Vznik a role Rádia Česko

Rádio Česko vzniklo jako nízkorozpočtová stanice určená k šíření na internetu a ve veřejnoprávním televizním multiplexu. V rámci digitální expanze odstartované v květnu 2005 přišel tehdy Český rozhlas kromě Rádia Česko ještě s dvěma dalšími internetovými stanicemi – byly to programy D-dur (vážná hudba od 1. května) a Leonardo (vzdělávání, věda, technika od 1. září). Rádio Česko začínalo se čtyřhodinovým blokem zpráv denně, do programu BBC, kam vstupovaly i jazykové kurzy dodávané BBC, přispívalo šesti hodinami česky mluvícího programu, na internetu se později rozvinulo do osmi hodin denně.

V roce 2011 po volebním vítězství konzervativců v Británii opět zesílil tlak na BBC, aby snížila své náklady, což vedlo k tomu, že zástupce BBC začal v Praze vyjednávat s Českým rozhlasem o budoucím financování provozu dvanácti vysílačů. Vzájemná dohoda vyústila v žádost o změnu licenčních podmínek, které by byly v souladu se zákonem o Českém rozhlasu, a které by rozšířily rozsah vysílání Rádio Česko na dvanáct hodin denně. Rada Českého rozhlasu byla pro, BBC byla pro, dohodu pomáhal formulovat i úřad rady pro vysílání, žádost však plénum rady nakonec smetlo ze stolu. Důvod? Údajná nekompatibilita se zákonem o vysílání.

Není bez zajímavosti, proč se tak stalo. Mohla za to takzvaná rozhlasová diginovela přijatá zákonem číslo 196/2009 z dubna roku 2009. Návrh jejího textu nevznikl ani ve vládě, ani v parlamentu, ale připravila ho Asociace provozovatelů soukromého vysílání. Tento text si pak osvojili poslanci mediální komise Jandák, Pleva, Hašek, Zubová, kteří jej přednesli jako poslanecký návrh.

Důvod vzniku rozhlasové diginovely byl legitimní, provozovatelé soukromých rádií, kteří pozorovali zmatky kolem digitalizace televizního vysílání, si chtěli pojistit, aby je digitalizace rozhlasového vysílání nepřipravila o kontinuitu trvání jejich licencí. Protože však průběh schvalování tohoto zákona probíhal v režii soukromých rádií, bylo jasné, že si v některých detailech vysílací zákon asociace a její členové přizpůsobili svým zájmům. Tak se do zákona dostala pozměňovacím návrhem také věta: „provozovatel vysílání s licencí (tj. soukromá stanice) nesmí přebírat program ani části programu od provozovatele vysílání ze zákona (tj. od ČRo).“

Spolupráce BBC Radiocom s Českým rozhlasem, která byla ještě v roce 2006 legální a posvěcena vysílací radou, se náhle dostala mimo rámec zákona. Když BBC viděla, že dohoda s Českým rozhlasem naráží na překážky, prodala začátkem roku 2013 BBC Radiocom i s licencí společnosti Lagardere Active ČR, která provozuje hlavně velká soukromá rádia Frekvence 1 a Evropa 2. Naděje na vznik standardní stanice mluveného slova Českého rozhlasu na vysílacích frekvencích, která by se mohla rozvinout ve spolupráci s BBC, opět pohasla.

Plus jako vklad do budoucnosti

Konec spolupráce s BBC, která v únoru 2013 vypověděla stanici Rádio Česko předchozí dohodu, zřejmě urychlil programové změny, ke kterým došlo v roce 2013. Některé internetové projekty (Leonardo) zanikly, jiné se zrodily. Mezi těmi novými byla od 1. března 2013 také stanice Český rozhlas Plus, která vznikla sloučením vzdělávacího Leonarda, zpravodajského Rádia Česko – a také stále přežívající „Šestky“.

Český rozhlas tak vykročil na cestě k vytvoření stanice, na níž se více mluví, než hraje, a která se soustředí nejen na zpravodajství a analytickou publicistiku, ale též na další slovesné žánry rozhlasové tvorby. Alespoň takový byl a je slib ředitele Českého rozhlasu Petera Duhana. Přestože Plus převzal část věrných posluchačů někdejší rozhlasové „Šestky“, za první dva roky své existence se na rozhlasovém trhu příliš neprosadila. Důvod? Omezené možnosti distribuce programu k posluchačům: celostátně pouze na středních vlnách, kde kdysi vysílala „Šestka“, digitálně na internetu a v televizních multiplexech. Na VKV se dostal Plus jen na frekvenci pražské Reginy.

Aby se stanice Plus mohla rozvinout a zaujmout širší publikum, bylo třeba získat souhlas s vytvořením čtvrté sítě VKV. Iniciativy se po podzimních volbách roku 2013 ujalo ministerstvo kultury, které podalo do vlády návrh na změnu zákona, kterou by se Českému rozhlasu přidala čtvrtá celostátní síť vysílačů na VKV. Jak se dalo očekávat, návrh vyvolal vlnu odporu provozovatelů soukromých rádií, zvláště zmíněné asociace, v jejímž čele je Michel Fleischmann, prezident tuzemské pobočky francouzské mediální společnosti Lagardere.

Jeho vystoupení na zasedání poslaneckého volebního výboru 12. listopadu 2014 bylo čítankovým příkladem působení lobbisty hájícího své zájmy. Argumentoval předpokládaným odlivem sledovanosti a příjmů z reklam z komerčního sektoru a dopadem na podnikatelské subjekty, které přicházejí na trh s obdobně koncipovanými pořady. Věděl, o čem mluví. Neboť síť dvanácti vysílačů, které Lagardere získala od BBC, a která v rámci multimediálního projektu Zet vysílala rádio BBC/Zet, musela ve svých šesti hodinách českého programu dodržovat původní licenci a formát zpravodajského rádia. Aby si vylepšilo sledovanost, rádio Zet začalo přimíchávat do zpráv hudbu. To se nelíbilo regulační radě pro vysílání a hrozilo správní řízení za porušení licenčních podmínek.

Poslanci se k tomuto sporu stavěli neutrálně s tím, ať se Český rozhlas s asociací soukromých vysílatelů dohodne. K dohodě nakonec došlo začátkem roku, když se do znění zákona dostalo výslovné vyloučení přítomnosti reklam na nové stanici mluveného slova Plus, a když Český rozhlas přesvědčil asociaci a poslance, že nová síť deseti vysílačů VKV vznikne převážně reorganizací kmitočtů, které už dnes Český rozhlas používá: z pěti frekvencí celoplošných stanic, dvou kmitočtů regionálních stanic a třech zcela nových frekvencí. Tedy, že Český rozhlas Plus nezkrátí možnosti vysílání soukromých rádií. Kromě toho Český rozhlas přestal vznášet námitky proti změnám rušícím někdejší dohody z roku 2006.

Michael Fleischmann tedy mohl být spokojen. Letos v únoru regulátor vysílání vyslovil souhlas se změnou názvu společnosti BBC Radiocom na Radio Zet a následně v květnu posvětil změnu licenčních podmínek rádia Zet, když do popisu vysílání v českém jazyce „zpravodajství, publicistika, vzdělávání, sport, zábava“ se přidalo slovo „hudba“.

Šance rádia mluveného slova

Přechodem vysílání programu Plus do pásma VKV získává stanice mluveného slova šanci dostat se do povědomí širší obce rozhlasových posluchačů. Především v tom, že bude dostupnější v rozhlasovém prime time, což jsou vysílací časy, které ve vysílání rozhlasu na rozdíl od televize pokrývají ranní a dopolední hodiny. Až doteď si řidič jedoucí do zaměstnání mohl naladit na svém autorádiu Český rozhlas Plus jen v Praze a okolí. A přitom, jak ukázal sociologický výzkum, Ranní Plus je – vedle podvečerních Názorů a argumentů – tím nejsledovanějším pořadem stanice.

Český rozhlas Plus asi nikdy nedosáhne poslechovosti srovnatelné s celostátními komerčními rádii. Jejích deset vysílačů VKV nebude mít celostátní pokrytí, přesto však Plus zasáhne většinu české populace. Očekává se, že stanici by mohlo pravidelně poslouchat 60.000 až 80.000 posluchačů. Podle informací, které v červenci autoři projektu předložili Radě Českého rozhlasu, se předpokládá, že z celodenního vysílání bude tvořit premiérový obsah osmnáct hodin, šest hodin připadne na reprízy. Zpravodajský bulletin se v něm objeví každých třicet minut.

Konečná podoba programové sklady Českého rozhlasu Plus se však stále ladí, přičemž sympatické je na tom, že se v ní počítá nejen se zpravodajstvím a analytickou publicistikou z oblasti politiky, ekonomiky, vědy a společnosti, ale že se tu otevírá prostor také pro rozhlasové žánry, které tím, jak používaly jen mluvené slovo, se ocitaly v minulých letech na okraji zájmu. Za všechny je možné připomenout koncipované rozhlasové pásmo, kdysi vedle rozhlasových dramatických útvarů jeden z vrcholů rozhlasové tvorby.

Častým argumentem, který asociace soukromých rádií a její předseda Michel Fleischmann používá při prosazování zájmů soukromých rádií, je porovnání prostředků, které má k dispozici veřejnoprávní a soukromé rozhlasové vysílání. Ano, na poplatcích Český rozhlas vybere více než všechna soukromá rádia za vysílání reklam. Za vybrané 2 miliardy Kč ovšem Český rozhlas nabízí služby, které soukromý sektor není schopen poskytnout. Bylo by dobré, kdyby právě Český rozhlas Plus jako stanice mluveného slova přinesla další důkaz pro oprávněnost vysílání veřejné služby financované z veřejných prostředků. Třeba tím, že obohatí nabídku kvalitní rozhlasovou tvorbou, která se nebude omezovat na proudové zpravodajství a řetězení nejrůznějších rozhovorů.