A je to tady! ČTK zveřejnila hromadné foto ze své říjnové oslavy z pražského Žofína, kde slavila svých 100 let. Najít na snímku šéfredaktora Médiáře není těžké. Najdete se taky?

Dvořák je pro menší regulaci ČT a rozhlasu

Ředitel České televize vytkl zákonodárcům, že při vymýšlení nových pravidel neberou v potaz největší soupeře médií veřejné služby: online prostředí a mobilní operátory.

Generální ředitel ČT Petr Dvořák. Foto: Dan Materna / Mafra / Profimedia.cz

Generální ředitel ČT Petr Dvořák. Foto: Dan Materna / Mafra / Profimedia.cz

Pro co nejmenší svazování médií veřejné služby novými pravidly se vyslovil šéf nejvlivnějšího z nich, generální ředitel České televize Petr Dvořák. Aby televize a rádio placené z peněz občanů držely krok s novými online médii a celým digitálním prostředím, to podle něj naopak zajistí samoregulace médií. “Další omezování toho, co by média veřejné služby mohla dělat, povedou jenom k tomu, že tím větší prostor budou dostávat ostatní média,” řekl Dvořák na středečním semináři v poslanecké sněmovně. Už loni v červnu předeslal, že zákonná regulace České televize a rozhlasu by měla zahrnout prakticky jen dvě věci – jednak kontrolu dodržování zákonů a jejich kodexů, jednak garance nezávislosti politické, ekonomické, manažerské i mediálních rad, tedy jejich kontrolních orgánů zastupujících veřejnost.

“Velmi souhlasím s tím, co říkal pan generální ředitel Dvořák. Že na jednu stranu je potřeba zajistit absolutní politickou nezávislost médií veřejné služby, s důrazem na slovo absolutní, a na druhou stranu je třeba posílit kontrolu – nikoliv obsahu, ale hospodaření a toho, jak plné své zákonné povinnosti,” reagoval tehdy poslanec ANO Martin Komárek, předseda volebního výboru, který loni avizoval rozsáhlou “modernizaci zákonných rámců” a jenž má zásadní změny tuzemské mediální legislativy na starosti. “V tomto smyslu určitě musí hrát větší roli rada a její větší – byť třeba jenom deklarovaná – nezávislost na politicích. To znamená, že příslušníci kontrolního orgánu nebudou voleni sněmovnou. To znamená, že nebude ani stín pochybnosti, že politici myslí vážně to, co říkají, že nechtějí ovlivňovat média veřejné služby,” doplnil Komárek na červnové konferenci.

Dvořák tento týden kritizoval, že ministerstvo kultury pod vedením Daniela Hermana z KDU-ČSL, respektive volební výbor ovládaný vládními partajemi ANO a ČSSD, dostatečně nezohledňují, co vše v médiích přinesly nové technologie a vůbec společenský vývoj, včetně právě nástupu online konkurence. “Postup, který byl zvolen pro definici nové mediální legislativy, tohle vůbec nebere potaz. Vychází ze situace, který tu panovala před deseti lety. Zcela pomíjí nový fakt, že ‘mediální soupeř’, který pokrývá mediální krajinu, má najednou úplně jinou sílu, úplně jiné možnosti a prostředky,” prohlásil šéf ČT před poslanci. Ministru Hermanovi poslal v tomto duchu dopis, a ten prý v odpovědi “uznal, že ministerstvo se bude opravdu zabývat mnohem širší problematikou, než jenom pouhou volbou rad”.

“Modelů je mnoho”

K té předseda volebního výboru Komárek na středeční akci, kterou svolal, kromě obecných konstatování řekl, že „možných modelů je víc“. Konkrétně mluvil o modelu německém (“existuje velká rada moudrých, kteří jsou přímo nominováni společenskými organizacemi včetně politických stran, která pak volí správní rady a intendanty, ředitele veřejnoprávních médií”) a belgickém (“byli jsme ve vlámské televizi, ta je financovaná ze státního rozpočtu, vláda uzavírá s ředitelem, kterého jmenuje, pětiletý kontrakt, kde řečeno, co televize bude dělat”). Bližší směr pro českou legislativu nevytýčil.

“V Evropě je modelů mnoho. My teď máme čas na to, zamyslet se nad mediálními zákony, nejsme pod žádným supertlakem, právě proto, že televize a rádio fungují. Naopak ale jsou před námi výzvy modernizace, kdy se znásobí možnosti mobilních telefonů, znásobí se možnosti internetu, takže klasické rádio, klasická televize se možná ocitnou během deseti, patnácti let v roli dnešních printů, které nevědí, co se sebou dělat a jak konkurovat internetu.”

Proti zákazu vulgarismů

Loni v červnu Dvořák také doporučil, aby čeští zákonodárci nebyli tolik horliví při převádění evropských směrnic do tuzemského práva. Napadl konkrétně paragraf zakazující vulgarismy a nadávky: “Zákon vůbec neodráží změnu jazyka, který ve společnosti vzniká a nedefinuje ani, co to vulgarismy jsou. Dochází pak k tak kuriózním situacím, jako když rada pro vysílání seznam vulgarismů, který používá při hodnocení, získává z Wikipedie a mezi ty, které by televize neměly používat, zahrnuje i takové jako turek, bulhar nebo prasopes.”

S Dvořákem v tomto souzní první náměstkyně ministra Hermana Kateřina Kalistová. Ta minulý týden v rozhovoru s Médiářem řekla, že “paragraf o vulgarismech a nadávkách byl do vysílacího zákona před časem vnesen poslaneckou iniciativou a vůbec by tam už neměl být”. “Moje doporučení při přípravě mediální legislativy bude, aby se tam takový paskvil už neobjevil,” prohlásila náměstkyně a v letech 2009 až 2014 předsedkyně rady pro vysílání.

Co řekl Petr Dvořák 14. ledna 2015

Vystoupení ředitele ČT na semináři volebního výboru ke změnám volby členů Rady České televize a Rady Českého rozhlasu

Jazykově upraveno, mezititulky redakce

Prostor, který začínají vykrývat nová média, se začíná rozšiřovat a rozšiřuje se s rozvojem internetových aplikací, rychlostí přenosu, nárůstu videoobsahu a rozvoje sociálních sítí. Obsah, který je kontrolovaný a regulovaný – v oblasti provozovatelů televizního vysílání provozovatelů veřejné služby i komerčního vysílání –, se najednou objevuje v tomtéž prostoru jako obsah, který má úplně stejné parametry, stejné charakteristiky, jenom jeho kontrola chybí. Kontrolovaná, regulovaná média – ať média veřejné služby, komerční televize, komerční rádia, dokonce i tisková média, která jsou mírně, skoro vůbec, ale přesto regulována tiskovým zákonem – se dostávají do střetu s úplně novými médii, pro která žádná pravidla neplatí. A bohužel začíná vznikat pocit, že právě na internetu, právě v oblasti nových médií, v internetových diskusí, na blozích i jinde, se objevuje ta pravda. A ono to tak není.

Bohužel postup, který byl zvolen pro definici nové mediální legislativy, tohle vůbec nebere potaz. Vychází ze situace, který tu panovala před deseti lety. Snažíme se nastavit, jestli pro neslyšící máme dávat tolik a tolik procent našeho vysílání, jestli to zvýšit či snížit, ale zcela pomíjíme nový fakt, že „mediální soupeř“, který pokrývá mediální krajinu, má najednou úplně jinou sílu, úplně jiné možnosti a prostředky. Proto by diskuse mohla být širší. Ona probíhá nejen na úrovni České republiky, ale celé Evropy, spousta médií veřejné služby se s tím pere. Evropská vysílatelská unie jako agregátor médií veřejné služby o tom vede diskusi na úrovni Evropské komise. Diskutuje se, jestli novou směrnici nepřizpůsobit nové době. A já na základě toho, že Česká televize je v Evropské vysílatelské unii poměrně aktivní, jsem napsal dopis ministru kultury, který je nositelem změn a předkladatelem velkých mediálních zákonů, v němž jsem říkal, že téma je mnohem širší a mělo by si vyžádat mnohem širší diskusi. Pokusím se jen citovat oblasti, které jsem v dopisu zmínil a na které mi ministr odpověděl dopisem dnes ráno, v němž uznal, že ministerstvo se opravdu bude zabývat mnohem širší problematikou, než jenom pouhou volbou rad.

Koexistence starých a nových médií

Nejzásadnější a prioritní je definovat si, jak mají koexistovat stará, kontrolovaná a regulovaná média s médii novými. Jak se mezi sebou mají vyrovnat. Obecně si myslím, že to nejde vytvořit jednoduchou zákonnou normou, ale že to jde odlišit tím, jak se média budou chovat. A jak se prioritně média veřejné služby budou vztahovat ke svým divákům, jakým způsobem a jaký typ informací jim budou přinášet, jak důkladná budou v tom, co budou přinášet, a jestli vytvoří pilíř, na který se lidé, kteří budou chtít něco vědět, získat nejenom informaci, že se něco stalo, ale pochopit kontext, důvody, zasazení do českého i mezinárodního kontextu, budou obracet. Média veřejné služby nikdy nemají možnost uchopit celou společnost, protože lidé se prioritně chtějí bavit a na to hrají komerční média. Ale ve chvíli, kdy se začne něco dít – to vidíme na naší ČT24 –, přecházejí k nám a dívají se, aby se něco dozvěděli.

Jakákoli další regulace nepomůže. Další omezování toho, co by média veřejné služby mohla dělat, povedou jenom k tomu, že tím větší prostor budou dostávat ostatní média. Proto myslím, že platí jedno kouzelné slovo – autoregulace. Děláme ji, zkoušíme ji, konkrétní příklad je labelling, projekt, který jsme spustili na podzim loňského roku.

Koncentrace vlastnictví

Další věc je, jak pracovat s koncentrací vlastnictví. Vlastnické poměry na českém mediálním trhu se zásadně změnily. A součástí vládního prohlášení, co by se mělo stát v rámci vládního období v oblasti médií, nebylo, že se změní zákon o České televizi a Českém rozhlasu, tam prioritně padlo to, že by se politici měli zabývat změnami v oblasti agregace a koncentrace vlastnictví. To ještě víc vyzdvihuje význam médií veřejné služby, protože nezávislost je to, co by nás mělo nejvíc zajímat.

Čtvrtou oblastí, která se váže k tomu, co média mohou nebo nemohou, je, že média dnes vytváří velkou sílu a slouží nejenom k informování, ale i k různým dezinformacím, propagandě, různým kampaním. Vzhledem k tomu, jaká vyhrocená situace vznikla na mezinárodním trhu, média opravdu nemají lehkou úlohu. Sám vím, kolik mailů mi do televize chodí, že jsme příliš proruští, a současně že jsme příliš proukrajinští. Zodpovědnost, kterou média veřejné služby v dnešní době mají, je významně vyšší, než kdy byla. Pokud konflikt – interní či mezinárodní – bude dál eskalovat, o to větší jejich úloha bude.

Boj o komerční výtěžnost

Problém, který média veřejné služby mají, je, že bojují s komerčními médii o jejich komerční výtěžnost. Je tu atak jiných, komerčních médií, protože my sice bojujeme o občana, oni o spotřebitele, klienta, ale ve finále je to jeden a týž člověk. Tím, že média veřejné služby jsou úspěšná, odebírají komerční výtěžnost komerčním médiím. Bojujeme s mobilními operátory o to, jestli budeme dál podporovat terestrickou platformu, která je vlastně nejsilnějším přístupovým bodem speciálně nízkorozpočtových diváckých skupin, anebo jestli tento prostor bude vyčleněn pro potřeby mobilních operátorů, a to nejen na české, ale i na evropské úrovni. To jsou témata, která je potřeba zvedat.

Rozvoj původní české tvorby

Důležité téma, které je třeba mít na paměti, je udržitelnost původní české tvorby a české kultury. Česká kulturní tvorba je z velké části financována právě prostřednictvím koncesionářských poplatků, ať již z Českého rozhlasu, nebo z České televize. Řada tvůrců, kteří vytvářejí produkt, jenž není úplně komerční, nemá jinou šanci, než prorazit prostřednictvím veřejnoprávních médií. Úroveň tvorby, kterou produkuje Česká televize, je mimořádná na evropské úrovni. Z pohledu počtu hodin původní tvorby jsme na prvním místě v Evropě, protože podporu chápeme a cítíme.

Rozsah veřejné služby

A diskutovat by se mělo nejen o tom, jaký obsah by měla veřejná služba do budoucna mít, ale i o tom, jaký by měla mít rozsah. Je v pořádku to, co Česká televize a Český rozhlas dělá? Je to pro občany České republiky dostatečné? Je to to, co si představují, že by měli dostávat za koncesionářské poplatky, které platí? Neměli bychom jít v oblasti informování ještě dál, neměli bychom se objevit víc v regionech? Neměli bychom jít napřed komunitním médiím? Neměli bychom se jim přibližovat prostřednictvím právě regionálních kanálů?

Financování veřejné služby

Aby tyto otázky mohly být zodpovězeny, pak je tu velké téma financování. Bez peněz nejsme schopni žádné velké úkoly splňovat. Nejprve je potřeba si říct, co chceme, pak jak budeme chtít nové aktivity financovat.

To, jak budeme kontrolováni, jak budou voleny rady, to považuju za důležitou otázku, ale z hlediska priorit až možná někde na konci seznamu, který jsem tu vyjmenoval. Pokud zmíněným tématům budeme věnovat tolik času, kolik věnujeme volbám do mediálních rad, nebudou mít zákony chybu.

Co řekl Petr Dvořák 5. června 2014

Vystoupení ředitele ČT na konferenci Regulace českých médií, pořádané v Praze Institutem komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

Jazykově upraveno

Liberalizace je už realitou mediálního prostředí. Reálně už nastala a je otázka, jak na to bude umět zákonné prostředí reagovat. Konkrétní regulace médií veřejné služby by měla zahrnovat vlastně jen dvě základní věci. Jednak by mělo být nastaveno dodržování zákonů jednotlivých médií veřejné služby a zároveň kontrolovat, zda Česká televize i Český rozhlas dodržují své kodexy. To druhé je garance nezávislosti těchto médií.

Nejde jen o tu stále zmiňovanou politickou nezávislost, je třeba nastavit parametry, aby média veřejné služby byla nezávislá nejen na politicích, ale aby byla nezávislá ekonomicky, aby systém jejich financování byl dlouhodobě udržitelný, aby způsob, jakým budou schopna získávat prostředky na svou činnost, umožňoval dlouhodobé plánování, aby nezávislost jednoznačně spojovala veřejná média s těmi, kdo je financuje, což jsou momentálně občané České republiky. Měla by být garantována i programová nezávislost, zároveň by měl existovat určitý test, jestli opravdu vytváří veřejnou službu. V České televizi jsme toto vyřešili tím, že jsme zavedli princip měření veřejné hodnoty, který vychází i ze zahraničních zkušeností, a ten by se mohl v obecné rovině objevit v nových zákonných ustanoveních. Jednoznačně by měla být definována nezávislost kontrolních orgánů obou médií, tím by mělo vzniknout i legislativní prostředí, které bude danou realitu odrážet. A média veřejné služby by měla mít šanci přistupovat ke svým divákům, posluchačům i uživatelům prostřednictvím všech možných platforem, to znamená nebýt vázána na předem definované technologické nebo distribuční platformy. Důležitá je i manažerská nezávislost, manažeři médií veřejné služby by měly být hodnoceni na základě toho, jak konkrétně se jim daří plnit veřejnou službu ve prospěch společnosti, a zároveň by měli mít garance, že se nestane to, že díky jednomu drobnému porušení zákona dojde k jejich odvolání. Měli by mít stabilizované nastavení svých povinností.

Samoregulace může do budoucna řadě věcí pomoci, řadu věcí správně nastavit. Měla by umožnit médiím otevřenou diskusi předtím, než se nějaký delikt vůbec stane. Jsme v situaci, kdy kontrolní orgán, rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se v řadě případů vyhýbá diskusím před tím, než se třeba některé typy formátů objeví na obrazovce, nechává vysílatele rozhodovat samostatně bez jakékoli diskuse, teprve čeká, jak bude pořad probíhat, a následně používá jenom sankce. To je špatná cesta. Mělo by to fungovat jako v Německu, kdy vysílatelé mají šanci s orgánem diskusi zahájit, definovat si jasné, konkrétní podmínky a těm se pak přizpůsobit. Dojde-li k jejich porušení, samozřejmě sankce přichází, ale oni vědí, že sankce přijde.

Do celého mediálního trhu by se také mělo prolnout přizpůsobení se evropským normám, ale nesnažení se jít někam dál, snažit se být lepší než celá Evropa. Teď mluvím o takových detailech jako je používání vulgárních výrazů. To je v našem zákoně velmi nešťastné, protože pro televize přináší složité rozhodování. Zákon vůbec neodráží změnu jazyka, který ve společnosti vzniká, a nedefinuje ani, co to vulgarismy jsou. Dochází pak k tak kuriózním situacím, jako když rada pro vysílání seznam vulgarismů, který používá při hodnocení, získává z Wikipedie a mezi ty, které by televize neměly používat, zahrnuje i takové jako turek, bulhar nebo prasopes.