Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Empatie znamená porozumět cizímu konci světa

V nejdůležitějším sporu naší doby nemusíte nenávidět své nepřátele. 

A co příroda – nakolik je univerzální?

A co příroda – nakolik je univerzální?

Dnešní Příloha procvičí empatii. Mizerná schopnost vcítit se do druhých je totiž rozšířená ve dvou tématech, která v politice považuji za snad nejdůležitější. Jde o migraci a klimatickou změnu. K řešení máme spoustu jiných problémů – jestli se posune školství od rakousko-uherského modelu, rozhodnutí, co si počít s atomovými elektrárnami, nebo důchodovou reformu. Ale ve chvíli, kdy se začne debatovat o globálním oteplování a přistěhovalectví, se z ostatních témat se stávají technikálie, pouhé hašteření o druhořadých tématech.

Jen dvě zmíněná témata totiž s sebou přináší akutní pocit konce světa. Environmentální žal není žalem – jde o děs z neobyvatelné, žhnoucí planety. Strach z migrace zase nespočívá v obavě ze setkání s černochem na ulici – jde o rozpad známého prostředí a následný otřes základů identity některých lidí. 

Nekladu mezi opodstatněnost těchto pocitů rovnítko. Oba ale spojuje existenciální závažnost. Troufnu si přitom říct, že kdo se bojí klimatické změny, netrne hrůzou z migrace. A naopak. Tak hrubé rozdělení by neobstálo poctivé oponentuře. Existují ekologicky uvědomělí fašisté nebo lidé, kteří jistotu svého bytí odvozují třeba od chovu holubů hřivnáčů. S oním rozdělením ale budu pracovat. Zdůrazněno je díky němu ono nepochopení niterné tísně, kterou vzbuzuje jen konec světa.

V čem přesně tedy zmíněná neschopnost empatie spočívá? Jsou to představy o konci světa ostatních lidí, které jsou pro nás nepochopitelné. Protože nerozumíme tomuto strachu a z něj plynoucích názorů, překládáme si je do něčeho naopak dobře známého. Podívejme se na dva příklady.

„Takhle se chovají kvůli penězům“

Obchodnictví se strachem existuje – hodí se médiím i politikům. Je ale krátkozraké přehlížet, že mnohdy pramení odpor vůči přistěhovalectví z autentické obavy z kolapsu známého světa. Liberální tábor kupříkladu „nevěří“ Tomiu Okamurovi jeho rasismus, protože prý býval přesvědčeným multikulturalistou. Okamura mohl ale zkrátka změnit názor – a jeho byznysový plán může klidně doprovázet upřímný rasismus.

Podobně to funguje u environmentálních témat: vědci a aktivisté věnující se klimatu se dozvídají, že je motivují granty odměňující jejich poplašné zprávy. Mluví takhle třeba šéf hydrometorologického ústavu Rieder v Deníku N: „Je to vědecký byznys. Čím víc budete pouštět takové senzace [největší sucho za pět set let], tím víc se o vás bude mluvit a tím víc se budete zapojovat do různých projektů, které jsou financované z veřejných zdrojů.“

V obou případech poukaz na skrblictví ukončuje jakoukoliv debatu. 

„Chovají se tak proto, že jsou to tupci“

Druhá strategie spočívá ve vnímání druhého tábora jakožto hloupoučkých oponentů. Policisté, kteří dohlíželi na protest u elektrárny ve Chvaleticích, se plácali do kolen, jak se prý aktivisté večer dožadovali na vrátnici elektrárny dobití telefonů. Ti stejní lidé se zase pošklebují policii, která se snažila infiltrovat anarchistické kruhy – při své kamufláži se sice vydávali za vegany, na konspirační schůzce si ale objednali svíčkovou. Greta jí z plastu, odpůrci migrace věří primitivním hoaxům – taková vysvětlení jsou srozumitelná a nevyžadují žádnou námahu. 

Tato nedostatečná empatie nás činí necitelnými vůči ostatním. Jde ale i o ryze pragmatickou záležitost – ať přesvědčujete voliče nebo tetu u oběda, je nezbytné skutečně se vcítit do východisek druhého tábora. Jak poznat, že to děláte správně? Je nezbytné cítit mrazení při Nohavicově konzervativní hymně i dokumentu o strádající planetě

Telegraficky

  • Hlídací pes se pověnoval kauzičce okolo Kazmova falešného videa s Milošem Zemanem. Pozoruhodné na ní je zejména to, že lidem ze Seznamu nepřišlo naprosto za hranou ukrást identitu reálného novináře z Hongkongu.  
  • Dlouho tady žádný odborník, míněno ne-novinář, nepsal pravidelně takové promyšlené a mýty bořící články jako architekt a urbanista Peter Bednár na Finmagu. Tento týden mu vyšly články rovnou dva: možnostech zadržování vody v krajině a výstavbě klimaticky přívětivých měst a navazující text o tom, proč se to neděje.
  • Remote Work Is Killing the Hidden Trillion-Dollar Office Economy. Podrobně o dopadech zoomifikace kanceláří. Dosavadní města byla plná byznysu zaměřeného na krmení, přepravu, ubytování či pobavení bílých límečků. Ty ale teď pracují z domu.
  • O historii jugoslávského nudismu:

„The communist authorities didn’t really understand what naturism was,“ says Jerko Sladoljev, who came to work at Koversada as a young tourist-management graduate in 1968. „Although they did see that the Catholic Church didn’t like it, and anything that made the Church uncomfortable was pretty good in their eyes.“

Výpisek

Dnešní Přílohu neuzavírá jeden výpisek. Jde namísto toho o snahu předat alespoň zlomek úžasu a pocitu méněcennosti z přípravy na státnice ze Studií nových médií.

Vím, co obnáší pájení nefunkčního drátku. ENIAC – jeden z prvních počítačů má pět milionů ručně pájených spojů. Pracovala s nám například Klára Dán von Neumann při průkopnické práci s předpovědí počasí (narozdíl od Ady Lovelace jde o nepříliš známou pionýrku využití počítačů). Člověk si po pročtení jejího příběhu nemůže nevážit aplikací, které tuto funkci plní dnes. Totéž platí o Google Docs – když vidíte prezentaci Douga Engelbarta z roku 1968, aspoň částečně si uvědomíte, co pojímáme za samozřejmé. Simultánní editování, copy & paste, hypertext. Ani nezačínejme o hypertextu! Vzpomněl jsem si i na své pokusy programovat: jak žalostné byly i ve chvíli, kdy jsem měl po ruce skripta a Stack Overflow. Konrad Zuse – výrobce prvního programovatelného počítače – na něm pracoval v intelektuální izolaci od zbytku světa. Raději končím. 

Ondřej Sliš 

Nedělní přílohu internetu podporuje Tipsport

Nedělní přílohu internetu podporuje Tipsport